4 Ads 44/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 44/2010- 132 - text  4 Ads 44/2010 - 142 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Kalistero Star s.r.o., se sídlem Karla IV. 505/1, Karlovy Vary, zast. Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, č. j. 9 Ca 336/2007 – 79, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, č. j. 9 Ca 336/2007 – 79, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 8. 2007, č. j. 2006/79383-442, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce v Karlových Varech (dále též „úřad práce”) ze dne 2. 11. 2006, č. j. ÚP/SŘ/ko/21/06/BAJ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Úřad práce rozhodnutím ze dne 2. 11. 2006 uložil žalobci jako zaměstnavateli pokutu ve výši 10 000 Kč za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se měl dopustit tím, že zaviněně porušil ustanovení § 85 odst. 1 a § 89 zákona o zaměstnanosti, když nepožádal úřad práce o povolení získávat zaměstnance ze zahraničí na volná pracovní místa, na která nelze přijmout uchazeče o zaměstnání, a dne 1. 9. 2006 v době od 10:30 hod. do 10:47 hod. v jeho prodejně textilního zboží na adrese Karla IV. 505/1, Karlovy Vary, umožnil výkon práce prodavačky bez platného povolení k zaměstnání cizince – občance Ukrajiny L. T., rozené T., nar. X, která v České republice v té době pobývala na turistické vízum na adrese H. 32, D., okres K. V., a tím této cizince umožnil výkon nelegální práce. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. 8. 2007 žalovaný dospěl k závěru, že v rámci kontrolního šetření Celního úřadu Karlovy Vary (dále též „celní úřad“), na základě jehož kontroly byl správní delikt zjištěn, jakož i řízení provedeného úřadem práce bylo žalobci řádně prokázáno, že paní L. T., která vykonávala na prodejně textilního zboží práci pro žalobce (jednala se zákazníky, hlídala otevřenou prodejnu žalobce v době jeho nepřítomnosti), umožnil výkon nelegální práce, jak ji vymezuje ustanovení § 5 písm. e) bodu 2. zákona o zaměstnanosti, tedy výkon práce bez navázání pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a bez vydaného povolení k zaměstnání. Jmenovaná hlídala jako jediná osoba otevřenou prodejnu v době nepřítomnosti zaměstnavatele a sdělovala zákazníkům, že zboží bude možné vyzvednout později. Dle zjištěných poznatků hovořila se zákazníky a nabízela zboží k prodeji. Lze proto stěží připustit, že by paní T. nevykonávala pro žalobce práci, přičemž je nerozhodné, zda v době kontrolního zjištění vykonávala práci jen jako prodavačka či práci, kterou jinak vykonával zaměstnavatel, v každém případě se jednalo o práci vykonávanou pro zaměstnavatele bez navázání pracovněprávního vztahu či jiné smlouvy a bez vydaného povolení k zaměstnání. Rovněž není podstatné, že tak činila pouze po dobu několika hodin a bez jakéhokoliv nároku na odměnu, jakož i že se jednalo podle tvrzení žalobce pouze o přátelskou výpomoc. Žalovaný uzavřel, že za uvedený správní delikt lze uložit pokutu do výše 2 000 000 Kč, přičemž po posouzení závažnosti a následků protiprávního jednání a zohlednění skutečnosti, že žalobce výkon nelegální práce umožnil pouze jedné fyzické osobě, se pokuta uložená při dolní hranici zákonného rozpětí ve výši 10 000 Kč jeví jako přiměřená zjištěnému porušení zákona a plní preventivní funkci. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou ze dne 15. 8. 2007, ve které navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a současně, aby žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Namístě je podle jeho přesvědčení zrušit i prvoinstanční rozhodnutí úřadu práce, jelikož tak jako napadené rozhodnutí žalovaného, i toto rozhodnutí vycházelo z nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že v předmětné prodejně, které je žalobce vlastníkem, pracuje pan O. F., který je společníkem žalobce, a dále zde pracuje i jednatelka žalobce (paní E. F.), která je manželkou pana F. Dne 1. 9. 2006 v dopoledních hodinách byli oba nuceni naléhavě opustit prodejnu, a to z důvodu nutné návštěvy lékaře s jejich dítětem. Jelikož v prodejně mělo být v dopoledních hodinách na základě dohody se zákazníky vyzvednuto objednané zboží, požádal pan F. paní T., která je blízkou známou manželů F., zda by nemohla pobýt v prodejně a sdělit zákazníkům, že zboží, které si objednali, jim nemůže být dopoledne vydáno z důvodu nepřítomnosti k tomu oprávněné osoby, a aby si je vyzvedli v odpoledních hodinách. V této době byla v prodejně provedena kontrola pracovníky celního úřadu. Žalobce vyjádřil již v rámci protokolu o výsledku kontroly svůj nesouhlas s tím, že v záznamu o kontrole bylo nepravdivě uvedeno, že kontrola byla provedena za účasti „prodavačky“, jelikož paní T. zde v době kontroly jako prodavačka nepůsobila a neměla být v záznamu o kontrole takto vůbec označena. Nesprávně uvedené skutečnosti v záznamu o kontrole byly přitom podkladem pro zahájení řízení a vydání rozhodnutí úřadu práce, resp. napadeného rozhodnutí žalovaného. Totéž vysvětlení podal žalobce při ústním jednání konaném dne 19. 10. 2006. Žalobce dále s poukazem na svá setrvalá tvrzení v předcházejícím řízení zdůraznil, že paní T. u žalobce nikdy nebyla zaměstnána a že v prostorách prodejny nevykonávala pro žalobce úkony, které by se daly označit za výkon práce. V prodejně se zdržovala pouze proto, že o to byla požádána svým blízkým přítelem, společníkem žalobce, který musel i se svou manželkou a jejich dítětem náhle odjet do nemocnice, jelikož zde bylo podezření, že se u dítěte vyskytla alergická reakce na antibiotika. Vše bylo doloženo lékařskými zprávami, které dostatečně odůvodňují naléhavost situace. I přesto kontrolní orgány žádným způsobem neprokázaly, že by paní T. byla u žalobce v době provedené kontroly v pracovním či jiném obdobném poměru. Žalobce její výpomoc kvalifikoval jako faktické jednání ve smyslu § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), podle něhož podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Mimoto sama paní T. uvedené skutečnosti před správním orgánem potvrdila s tím, že se z její strany jednalo pouze o přátelskou výpomoc bez jakékoliv odměny. Žalobce se důrazně ohradil proti tvrzení úřadu práce, že zde došlo velmi závažným způsobem k porušení zákona o zaměstnanosti tím, že žalobce svým jednáním vytvořil prostor pro neregulovatelný přístup pracovních sil ze zahraničí na domácí trh. Takový závěr označil za zcela nepřiměřený a bez opory v provedeném dokazování, stavící jej do pozice exemplárně potrestaného subjektu, aniž by však žalobce svým jednáním zavdal příčinu k takovému sankcionování. Rozhodnutí správních orgánů podle jeho názoru odporuje smyslu zákonných ustanovení a z jejich strany zde mohlo dojít až k šikanóznímu výkonu práva. V posuzované věci nešlo o práci jako závislou činnost ve smyslu vztahu zaměstnavatele a zaměstnance, jako pravidelnou opakující se činnost, určenou k plnění jakýchkoliv pokynů zaměstnavatele, a s nárokem na odměnu. Paní T. nebyla ze strany žalobce uložena žádná povinnost, kterou by se tato byť ústně zavázala plnit a za jejíž porušení by byla ze strany žalobce jakkoliv postižena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 9 Ca 336/2007 – 79, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na záznam o kontrole ze dne 1. 9. 2006, č. j. 9632/06-0861-031-1, a protokol o výsledku kontroly z téhož dne, č. j. 9632/06-0861-031-2, a uvedl, že celní úřad provedl kontrolu zcela v souladu s ustanovením § 126 odst. 3 věta první a druhá zákona o zaměstnanosti, když úřad práce informoval o provedené kontrole a předal mu odpovídající podklady. Konstatoval, že ze zákona o zaměstnanosti nevyplývají pro celní úřad oprávnění, jež by mu umožňovala věc jakkoliv dále posuzovat. Úřad práce pak v souladu s kontrolními pravomocemi, svěřenými mu § 125 zákonem o zaměstnanosti, a v intencích § 46 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájil z moci úřední správní řízení o správním deliktu žalobce. Z provedeného dokazování (záznamu o kontrole ze dne 1. 9. 2006, protokolu o výsledku kontroly z téhož dne, protokolu o ústním jednání ze dne 19. 10. 2006, zdravotního záznamu ze dne 1. 9. 2006 a protokolu o výslechu svědka L. T. ze dne 30. 10. 2006) podle městského soudu vyplývá správnost