4 Ads 76/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 76/2010- 126 - text  4 Ads 76/2010 - 137 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. B. L., zast. JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, se sídlem nábřeží U Přívozu 122/4, Hradec Králové, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 A 11/2010 – 91, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2010, č. j. 30 A 11/2010 – 91, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 4. 2007, č. j. HSHK - 195 - 6/KŘ - 2007, bylo na základě ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru”), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí náměstka ředitele pro IZS a operační řízení HZS Královehradeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 19. 1. 2007, č. j. HSHK – 128 – 1/KŘ – 2007 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán prvního stupně v uvedeném rozhodnutí uložil žalobci kázeňský trest snížení základního tarifu o 5 % na dobu jednoho měsíce, jelikož shledal, že žalobce se dopustil kázeňského přestupku tím, že dne 28. 12. 2006 v 7:50 – 8:50 hodin odjel se služebním vozidlem reg. značky X, tov. zn. VW Golf ze dvora stanice Hradec Králové do Technických služeb v Hradci Králové a ve vozidle převážel soukromý televizor. Se služebním vozidlem žalobce ujel celkem 10 km (svědčí o tom jeho vlastnoruční zápis v knize jízd předmětného vozidla poř. č. 2 DM 00352251), přičemž k užívání vozidla neobdržel souhlas krajského ředitele. Uvedeným úmyslným jednáním žalobce podle názoru správního orgánu prvního stupně porušil služební povinnosti a dopustil se kázeňského přestupku ve smyslu § 50 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jízda žalobce dne 28. 12. 2006, kdy odvezl svou soukromou televizi na sběrný dvůr Technických služeb Hradec Králové nebyla uskutečněna v souladu s pokynem ředitele HZS Královéhradeckého kraje č. 19 ze dne 1. 4. 2005, kterým byly stanoveny „Zásady autoprovozu v podmínkách HZS Královéhradeckého kraje” a konkrétně bylo porušeno ustanovení přílohy 5 tohoto pokynu – písm. e) kapitoly Postup při schvalování jízd, neboť předběžný souhlas služebního funkcionáře učiněný ústně dne 24. 2. 2006 si nenechal potvrdit buď schválením fyzické žádanky nebo u jízdy do 20 km v místě podpisem služebního funkcionáře ve sloupci 5 „záznamu o provozu vozidla osobní dopravy”. Bez tohoto schválení se jedná o jízdu neschválenou. V této souvislosti se žalovaný pozastavil nad časovou prodlevou mezi učiněnou nabídkou na odvoz soukromých věcí žalobce, ukončením jeho pracovní neschopnosti a uskutečněným odvozem. Odvolacím námitkám žalobce, které se týkaly formální stránky uložení kázeňského trestu a toho, že povaha spáchaného přestupku neodpovídá závažnosti uloženého trestu, žalovaný nepřisvědčil. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že žalovaný porušil ustanovení § 186 odst. 1, 2 a 5 zákona o služebním poměru, neboť společně se svým podřízeným nechal dodatečně vypracovat „Písemný záznam z ústního jednání v řízení o kázeňském přestupku”, který obsahuje záměrně nepřesné skutečnosti. Tuto skutečnost žalobce prokázal na jednání senátu poradní komise ředitele HZS Královéhradeckého kraje, kdy si v souladu se zákonem o služebním poměru vyžádal spis vedený v dané věci k nahlédnutí a upozornil, že „Písemný záznam z ústního jednání v řízení o kázeňském přestupku” ze dne 3. 1. 2007 byl zpracován dodatečně – bez přímé účasti žalobce. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že ve svém odvolání, jakož i ostatních písemných dokumentech, jež jsou obsahem správního spisu vedeného v dané věci, uvedl, že se kázeňského přestupku nedopustil a jednal v souladu s nařízením svého bývalého nadřízeného služebního funkcionáře. Namítal rovněž, že předseda poradní komise znemožnil svým jednáním účast žalobcova právního zástupce na jednání senátu poradní komise žalovaného konaného dne 4. 4. 2007. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řádně a objektivně neprošetřil. V této souvislosti žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný na str. 2 napadeného rozhodnutí popisuje jízdu žalobce jako samostatně uskutečněnou, přestože ve služebním záznamu mjr. Ing. H. je konstatováno, že se jednalo o jízdu za účelem dotankování služebního vozidla, pro kterou byla již žádanka strojním oddělením vystavena. Odůvodnění výše částky, ve které byl trest uložen, označil žalobce za diskriminující ve smyslu § 77 odst. 3 zákona o služebním poměru. Podle názoru žalobce došlo ke zjevnému ignorování ustanovení § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a přiznal žalobci náklady právního zastoupení. Městský soud v Praze, u něhož byla žaloba podána, usnesením ze dne 25. 1. 2010, č. j. 8 Ca 203/2007 – 77, věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové s odůvodněním, že žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného – ředitele Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, jehož sídlem je Hradec Králové, nábřeží U Přívozu 122/4 a Městský soud v Praze proto není s ohledem na znění § 7 odst. 2 s. ř. s. k projednání věci místně příslušný. Takovým soudem je podle cit. ustanovení soudního řádu správního Krajský soud v Hradci Králové. Krajský soud v Hradci Králové shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 3. 5. 2010, č. j. 30 A 11/2010 – 91, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho tehdejší zástupkyně. Krajský soud považoval za nutné se nejprve vypořádat s žalobcem vznesenou námitkou prekluze práva žalovaného uložit kázeňský trest, přestože ji žalobce vznesl jen v obecné rovině. Poukázal na znění § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru, které služebnímu funkcionáři stanoví subjektivní lhůtu (2 měsíce) a objektivní lhůtu (1 rok), ve které lze uložit kázeňský trest za kázeňský přestupek a konstatoval, že lhůta zakotvená v cit. ustanovení zákona o služebním poměru je lhůtou prekluzivní, což lze dovodit zejména ze slovního vyjádření „lze uložit (kázeňský trest) nejpozději do”. Uplynutím stanovené lhůty tak právo služebního funkcionáře uložit kázeňský trest bez dalšího zaniká. Po vyjasnění charakteru uvedené lhůty se krajský soud zabýval otázkou, zda je k prekluzi práva povinen přihlédnout z úřední povinnost či pouze k námitce účastníka. Konstatoval, že v této otázce panují rozdílné právní názory, což ostatně v nedávné minulosti vyplynulo i z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 – 161, vyjádřil názor, že k zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu § 47 daňového řádu (tedy k prekluzi tohoto práva) soud přihlédne jen k námitce účastníka. Uvedený právní názor byl ale překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. US 1169/07, podle kterého je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě k podání žaloby. S tímto názorem Ústavního soudu se krajský soud plně ztotožnil a proto se uplynutím prekluzivní lhůty stanovené v § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru zabýval z úřední povinnosti bez ohledu na obsah žaloby. Krajský soud dále dospěl k závěru, že uložením kázeňského trestu se dle ustálené judikatury rozumí okamžik, kdy účastníku řízení vznikne právní povinnost se rozhodnutí podrobit; tato povinnost nastává materiální právní mocí rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, neboť teprve tímto okamžikem je dotčena právní sféra delikventa. Za tento okamžik tedy není možné považovat vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení kázeňského trestu, jak se domníval žalovaný (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 - 56, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 99/2001 - 47). V posuzované věci krajský soud při určení počátku běhu subjektivní lhůty vyšel z tvrzení žalovaného (tedy z tvrzení pro něj nejvýhodnějšího), který ve svém doplňujícím vyjádření k žalobě uvedl, že dvouměsíční subjektivní lhůta počala běžet dnem 2. 1. 2007, kdy se o podezření ze spá