5 As 32/2009 — Nejvyšší správní soud

5 As 32/2009- 77 - text č. j. 5 As 32/2009 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobkyně: T. T. V., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Celní ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2009, č. j. 31 Ca 5/2008 – 53, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno (dále „žalovaný“) ze dne 5. 12. 2007, č. j. 8587-02/07-010100-21. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 25. 9. 2007, č. j. 432-09/07-0162-021, kterým byla uznána vinnou ze spáchání správního deliktu porušením právní povinnosti dané v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Stěžovatelce byla tímto rozhodnutím celního úřadu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč a dále jí bylo uloženo propadnutí věcí – zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví. II. Obsah kasační stížnosti [2] Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadá z důvodů obsažených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, a dále zmatečnost řízení před soudem. [3] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud pro řízení před celním úřadem aplikoval právní režim zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a nikoliv zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“). [4] Dovozuje-li krajský soud z § 28 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 320 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), že je nutná bezpodmínečná aplikace správního řádu, nejedná se podle stěžovatelky o správné hodnocení. Uvedená zákonná ustanovení odkazují na „obecné předpisy o správním řízení“, kterými je nutno rozumět více procesních předpisů, jež se ke správnímu řízení vztahují. Vedle správního řádu je tak možné uvažovat o užití zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nebo zákona o státní kontrole, jež je rovněž obecným správním předpisem. [5] Z hlediska systematického je řízení před celními orgány podle zákona o ochraně spotřebitele rozděleno do dvou fází, které na sebe navazují: 1/ fáze kontrolní a 2/ fáze, ve které je (na základě výsledků fáze kontrolní) zahájeno a vedeno správní řízení o případném správním deliktu. Takto postupovaly orgány celní správy rovněž v případě stěžovatelky. Názor krajského soudu, podle něhož je nutné na obě fáze řízení aplikovat správní řád, je podle stěžovatelky nesprávný a nelogický, a to minimálně z toho důvodu, že by došlo k vedení totožných řízení o stejném předmětu. Specifika tzv. kontrolního řízení jsou natolik výrazná, že kontrolu podle správního řádu nelze efektivně provádět. [6] Stěžovatelka podotýká, že ustanovení § 23b zákona o ochraně spotřebitele reguluje toliko oprávnění celního orgánu při provádění kontroly. Je neobhajitelné, aby v rámci celní kontroly bylo nutné (jako u správního řízení vedeného z úřední povinnosti podle správního řádu) oznamovat účastníkům řízení zahájení správního řízení (s uvedením předmětu řízení a oprávněné úřední osoby). Co se týká fáze kontrolní, stěžovatelce zahájení správního řízení oznámeno nebylo. V této souvislosti tedy krajský soud při své úvaze v napadeném rozsudku opominul, že celní orgán vedl (dle názoru soudu) řízení podle správního řádu a měl tedy obecnou povinnost předem (ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu) vyrozumět osobu, s níž úkon (kontrolu) prováděl. [7] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož podle ustanovení § 18 správního řádu neexistuje poučovací povinnost ze strany správního orgánu o možnosti podání námitek proti obsahu protokolu. Podle obecných ustanovení správního řádu (§ 4 odst. 2 a 3) má totiž takovou povinnost správní orgán vždy. [8] Podle stěžovatelky soud nesprávně vyložil její námitku týkající se nesprávnosti a nezákonnosti protokolu o kontrole. Z obsahu námitky stěžovatelky bylo bez dalšího zřejmé, že má na mysli protokol o kontrole, která byla v předmětném místě provedena. Pokud krajský soud uvádí, že stěžovatelka měla konkrétně napadaný protokol označit, nebylo to možné, neboť o kontrole prováděné v prodejním stánku nebyl žádný protokol řádně vyhotoven. Kontrola byla provedena dne 27. 10. 2006, nicméně protokol pravděpodobně osvědčující její provedení je datován ze dne 7. 11. 2006; obsahuje nicméně nikoli průběh provedeného úkonu, nýbrž hodnotící závěry celního orgánu. Obsah všech protokolů obsažených ve správním spise (vedle již uvedeného protokolu dále protokoly ze dne 6. 11. 2006 a 22. 12. 2006) je téměř totožný, žádný z těchto protokolů přitom podle stěžovatelky neosvědčuje průběh úkonu, toliko subjektivně hodnotí údajně zjištěný skutkový stav, a navíc k jejich zpracování došlo se značným časovým zpožděním. [9] Za nemístnou považuje stěžovatelka výtku krajského soudu, že si za poškození svých procesních práv může sama, neboť opustila prodejní stánek a nespolupracovala s kontrolním orgánem. V den kontroly přitom žádný protokol vyhotovován nebyl, ani nebylo zabavováno zboží, a dále nikdy nebylo zjištěno, že tou osobou, která zavinila poškození procesních práv, byla právě stěžovatelka. [10] Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud odmítl její námitku týkající se nesprávného určení osoby odpovědné za správní delikt s odkazem na koncentraci řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka netvrdila novou skutečnost ani nenavrhovala provedení nového důkazu, toliko upozornila na skutečnost, že není osobou odpovědnou ze správního deliktu, neboť podnájemní smlouvu nepodepsala. Rovněž vytýkala neúčinnost dohody o přenechání prodejního stánku. Tyto skutečnosti byly stěžovatelkou tvrzeny již před vydáním rozhodnutí celního orgánu v prvním stupni. Z předložených smluv a soukromoprávních ujednání vyplývá, že stěžovatelka není odpovědná za správní delikt. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 20. 12. 2006, č. j. 1 As 39/2005 - 66) je totiž osobou odpovědnou za správní delikt tohoto druhu osoba, která v místě sídla provozovny podniká, nikoliv osoba, která zde údajně prodává. [11] Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud se v napadeném rozhodnutí s žalobními námitkami stěžovatelky, jež se shodují s námitkami uvedenými v kasační stížnosti, dostatečně vypořádal. Žalovaný proto odkazuje na své vyjádření k žalobě a nad jeho rámec uvádí, že v ustanovení § 28 zákona o ochraně spotřebitele ve znění do 11. 2. 2008, kdy nabyl účinnosti zákon č. 36/2008 Sb., kterým byl zákon o ochraně spotřebitele novelizován, bylo výslovně uvedeno, že na řízení podle § 23a, § 23b, § 23c a § 24 se vztahují obecné předpisy o správním řízení s odkazem pod čarou na správní řád. V této souvislosti žalovaný poukazuje na ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole, podle něhož postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. [13] Žalovaný na doplnění uvádí, že zákon o státní kontrole není celními orgány aplikován ani po uvedené novele zákona o ochraně spotřebitele, kterým byla mj. zrušena ustanovení § 23b a § 23c, jimiž byl upraven postup celního orgánu při samotné kontrole. Právní úprava kontroly, především oprávnění celních úřadů při výkonu dozoru nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele je dovozována z nového ustanovení § 32 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševní