6 Ads 166/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 166/2009- 60 - text 6 Ads 166/2009 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: M. H., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. KÚOK/77305/2007/OSV - SP/7178, č. j. KUOK 80233/2007, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2009, č. j. 38 Cad 23/2007 - 28, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce Pavla Uhla do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 960 Kč. Odůvodnění: Městský úřad Prostějov rozhodl dne 20. 6. 2007 o tom, že se žalobkyni podle § 10 a § 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, nepřiznává příspěvek na živobytí. Odůvodnil to tím, že v případě žalobkyně nebyla splněna podmínka zakotvená v § 21 citovaného zákona, neboť částka příjmu žalobkyně a osob společně s ní posuzovaných po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nebyla nižší než částka na živobytí. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. KÚOK/77305/2007/OSV - SP/7178, č. j. KUOK 80233/2007. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. Žalobkyně nesouhlasila především s postupem správních orgánů, které do příjmu rozhodného pro vznik nároku na příspěvek na živobytí, započítaly příspěvek na péči ve výši 9 000 Kč, který žalobkyně pobírá jako zákonný zástupce svého nezletilého syna A., jemuž příspěvek náleží. Krajský soud v Ostravě žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že je třeba vycházet z § 7 a § 8 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, na které odkazuje ustanovení § 9 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které upřesňuje, co se považuje za příjem pro určení nároku na dávku v systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu přitom jednoznačně stanoví, že mezi příjmy, které se nepovažují za příjem pro účely přiznání nároku na dávku v hmotné nouzi, je i příspěvek na péči podle § 11 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Krajský soud tedy uzavřel, že příspěvek na péči nelze započítávat do příjmu pro určení nároku na příspěvek na živobytí bez ohledu na to, komu je vyplácen. Ustanovení § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu je dále podle krajského soudu třeba upřednostnit před ustanovením § 7 odst. 2 písm. h) tohoto zákona, podle kterého se za započitatelné příjmy pro účely zákona o životním a existenčním minimu považují i příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a jsou od této daně osvobozeny. Je tomu tak proto, že ustanovení § 7 odst. 5 řeší specifikum příjmů, které se pro nárok na dávky v systému pomoci v hmotné nouzi nezapočítávají. Krajský soud rovněž nesouhlasil s názorem žalovaného o započitatelnosti příspěvku na péči do příjmu žalobkyně. Konstatoval, že je nutno rozlišovat, zda se jedná o osobu oprávněnou, nebo pouze o příjemce příspěvku. Nárok na příspěvek na péči vzniká zásadně osobě, která je závislá na pomoci. Příjemce příspěvku však nemusí být totožný s osobou oprávněnou. Namísto oprávněné osoby je příjemcem zákonný zástupce nebo i jiná fyzická osoba, které byla nezletilá oprávněná osoba svěřena do péče. Dávka v podobě příspěvku na péči tak nemůže být automaticky posuzována jako příjem osoby, které je vyplácen. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel namítá, že není jednoznačné, zda je podle § 7 zákona o životním a existenčním minimu, ve znění účinném do 31. 12. 2007, příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu příjmem započitatelným pro účely tohoto zákona. Vztah mezi ustanoveními § 7 odst. 5 a § 7 odst. 2 písm. h) citovaného zákona není podle stěžovatele možno vykládat jinak, než že se § 7 odst. 5 vztahuje jen na takový příspěvek na péči, který buď vůbec není předmětem daně z příjmů fyzických osob nebo sice předmětem této daně je, ale není od ní osvobozen, případně je předmětem této daně a je od ní osvobozen, ale zároveň nejde o případy vyjmenované v bodech 1 - 12 ustanovení § 7 odst. 2 písm. h) (pozn. NSS: ustanovení § 7 odst. 2 písm. h/ zákona o životním a existenčním minimu ve znění do 31. 12. 2007 pojímá pouze 10 bodů). Jedině tak bylo podle stěžovatele možné přistupovat k výkladu § 7 citovaného zákona. Podle stěžovatele dne 1. 1. 2009 nabyla účinnosti novela zákona o životním a existenčním minimu provedená zákonem č. 261/2007 Sb. (pozn. NSS: tato novela nabyla účinnosti dne 1. 1. 2008). V důsledku této novelizace je již jednoznačné, že příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na péči podle zákona o sociálních službách, a to do výše poskytovaného příspěvku, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou, u níž se nevyžaduje registrace o sociálních službách, není příjmem započitatelným pro účely zákona o životním a existenčním minimu. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry krajského soudu ohledně započitatelnosti příspěvku na péči do příjmu žalobkyně. Ve své kasační stížnosti uvádí, že přestože je zřejmé, že je žalobkyně příjemcem dávky, není tato dávka jejím nárokem. Příjemce s příspěvkem na péči hospodaří ve prospěch oprávněné osoby a pokud se rozhodne zajistit pomoc oprávněné osobě vlastními silami, dochází de facto k tomu, že mu příspěvek na péči nahrazuje příjem z výdělečné činnosti. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že příjem rodiny v rozhodném období, kterým jsou tři kalendářní měsíce předcházející měsíci, v němž byla uplatněna žádost o dávku (zde měsíce únor, březen a duben 2007), tvořil sociální příplatek a příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou osobu (příjmy žalobkyně), podpora v nezaměstnanosti (příjem manžela žalobkyně) a přídavky na děti. Nejvyšší správní soud dále ze správního spisu konstatuje, že žalobkyně o nezletilého syna A. osobně pečuje. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že součástí spisové dokumentace je i Metodický pokyn č. 1/2007 k započítávání příjmu pro účely zákona o pomoci v hmotné nouzi v souvislosti s poskytováním příspěvku na péči ze dne 29. 1. 2007, který vydal Odbor sociální politiky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. V předmětném metodickém pokynu je konstatováno, že „finanční částka, která je poskytnuta pečující osobě, se považuje za další příjmy pečující osoby ve smyslu § 7 odst. 2 písm. j) zákona o životním a existenčním minimu jen v případě, že pečuje o osobu, které náleží příspěvek na péči, se kterou netvoří okruh společně posuzovaných osob“. Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, bylo na něm zhodnotit, zda kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti kterému lze tento mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), podat, a stěžovatel je osobou, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Rovněž je řádně zastoupen ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu kasačních důvodů stěžovatelem uplatněných (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud při své úvaze vycházel z § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který vznik nároku na příspěvek na živobytí podmiňuje tím, že příjem žadatele o tento příspěvek a příjem společně s ním posuzovaných osob nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Co je příjmem pro účely rozhodování o nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi pak upřesňuje § 9 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Podle těchto ustanovení je takovým příjmem (po odečtení nákladů na bydlení): a) 70% příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků uvedených v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, b) 80% příjmu z podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci, z dávky nemocenského pojištění nebo z náhrady mzdy nebo sníženého platu po dobu prvních čtrnácti dnů pracovní neschopnosti (karantény) podle zvláštních právních předpisů a c) 100% ostatních započitatelných příjmů podle § 7 a § 8 zákona o životním a existenčním minimu. Pro řešení předložené věci jsou relevantní písm. b) a c) ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a to vzhledem k povaze příjmů rodiny žalobkyně jako společně posuzovaných osob (viz výše). Sporná je však v dané věci pouze otázka, zda má být do příjmu rozhodného pro účely zákona o pomoci v hmo