6 Ads 76/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 76/2010- 74 - text 6 Ads 76/2010 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: RADOPEX Group, s. r. o., se sídlem Šafaříkova 3, Praha 2, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Horní náměstí 103/2, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2009, č. j. 78/1.30/09/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Ca 127/2009 - 43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Stěžovatel (Státní úřad inspekce práce) napadá rozsudek krajského soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Ca 127/2009 - 43, a uplatňuje kasační námitky podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“); namítá nesprávné právní posouzení kritéria „poměry právnické osoby“, jež je jedním z hledisek pro ukládání sankcí podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ze strany krajského soudu. Krajskému soudu vytýká, že jeho výklad, jenž pod termín „poměry osoby“ zahrnuje i celkovou ekonomickou (materiální a finanční) situaci osoby, která byla shledána vinnou ze správního deliktu podle cit. zákona o inspekci práce, je nepřípustně extenzivní, přičemž dovozuje nemožnost a nevhodnost posuzování majetkové situace při ukládání sankcí orgány inspekce práce. Zastává názor, že orgány inspekce práce mohou hodnotit pouze obecně dostupné a prokazatelné informace obecného charakteru, jako například základní jmění dle obchodního rejstříku, počet zaměstnanců, počet provozoven, předchozí kontroly - z registru ekonomických subjektů, informace o významu subjektu v regionu např. z internetových stránek daného subjektu. K současné finanční situaci předmětného subjektu nebo výsledkům hospodaření nelze vesměs přihlížet, neboť orgány inspekce práce nemají pravomoc jakékoliv informace tohoto charakteru si objektivně zjišťovat a ověřovat; ke zjišťování konkrétních ekonomických poměrů subjektu slouží a jsou zřízeny jiné orgány, např. finanční úřady, antimonopolní úřad. Pokud by orgány inspekce práce posuzovaly takové skutečnosti a ekonomické ukazatele, jaké uvádí krajský soud v napadeném rozsudku, bylo by to hodnocení značně subjektivní, neodborné a lehce napadnutelné. Stěžovatel tvrdí, že rozsudek krajského soudu rozšiřuje požadavky na formulaci správního uvážení až za hranici možností orgánů inspekce práce. V souladu s účelem zákona o inspekci práce by se měla pod pojmem „poměry právnické osoby“ podřadit např. úroveň systému bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zpracovaná dokumentace bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, používání ochranných pracovních pomůcek, využití služeb profesionálních odborníků, oproti zajišťování zákonných povinností zaměstnavatele samotným podnikatelem. Stěžovatel odmítl argumentaci krajského soudu v minulosti vyjádřenými názory v judikatuře Vrchního soudu v Praze, naopak své úvahy podpořil závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 47/2004 - 87, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č. j. 6 A 2/96 - 30. Stěžovatel dále setrval na svém názoru, že poměry žalobce náležitě zohlednil; do úvahy bylo vzato, že jde o menší firmu, že šlo o prvé zjištěné porušení zákonné povinnosti, že zjištěné porušení mělo ojedinělý charakter. Stěžovatel také zdůraznil, že žalobce mohl na podporu svých tvrzení ohledně tvrzeného likvidačního účinku pokuty ve výši 40 000 Kč své konkrétní majetkové a finanční poměry prokázat, důkazní břemeno leželo na něm. Jak vyplynulo ze zamítnutého návrhu žalobce na odkladný účinek žaloby, žalobce neosvědčil ani soudu celkovou výši svého majetku a příjmů a neprokázal tak, že by zaplacení pokuty pro něj znamenalo nenahraditelnou újmu. Stěžovatel proto navrhl kasační stížností napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Ze správního a soudního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti: Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem (dále převážně jen „správní orgán 1. stupně“) rozhodl, že žalobce je vinen spácháním dvou deliktů na poli povinností vyplývajících ze zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) - prvý delikt se týkal pochybení při skončení pracovního poměru, druhý při poskytování mzdy dvěma zaměstnankyním; došlo tak k naplnění skutkové podstaty deliktu na úseku pracovního poměru podle ustanovení § 25 odst. 1 a dále dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“). Za správní delikty uložil správní orgán 1. stupně žalobci pokutu ve výši 40 000 Kč, zároveň uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč (rozhodnutí ze dne 16. 12. 2008, č. j. 7217/7.III/08/14.3 - Ro). V odůvodnění správní orgán 1. stupně - k výši ukládané sankce - uvedl mimo jiné, že přihlédl i ke skutečnosti, že se jedná z ekonomického pohledu o menší firmu, která nemá zajištěno vedení personální a mzdové agendy odborným a trvale přítomným vlastním personálem; bylo přihlédnuto i ke skutečnosti, že se jednalo o prvé zjištění porušení zákonné povinnosti, a že uvedené porušení přes jeho nepříznivé následky mělo ojedinělý charakter, zdůraznil, že vzal v úvahu i skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce. Žalobce podal dne 23. 12. 2008 odvolání proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, v němž mimo jiné napadal i výši uložené pokuty; uvedl, že byly vzaty v potaz pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, a že výše pokuty vede spíše k jeho likvidaci. Stání úřad inspekce práce se sídlem v Opavě (v řízení o kasační stížnosti v postavení stěžovatele) vydal dne 13. 2. 2009 rozhodnutí č. j. 78/1.30/09/14.3, kterým rozhodnutí správního orgánu 1. stupně změnil ve výroku o vině tak, aby odstranil formální pochybení v uvedení zákonného ustanovení, a v ostatním napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Ohledně uložené výše sankce stěžovatel uvedl, že pokuta neplní reparační funkci (jak se snad domníval žalobce), ale preventivní a represivní - musí mít schopnost odradit od nezákonného postupu jak samotného delikventa, tak i jiné nositele stejných zákonných povinností; sankce nesmí být nezanedbatelná, ale musí zůstat i přiměřená a má reflektovat majetkové poměry delikventa, jakož i jiné relevantní skutečnosti. Uložená pokuta představuje 2 % zákonného rozpětí pro nejpřísněji postižitelný správní delikt. Stěžovatel shrnul, že správní orgán 1. stupně přihlédl k velikosti účastníka řízení, že se jednalo o prvé zjištěné porušení zákonné povinnosti žalobcem, porušení mělo ojedinělý charakter a k dalším skutečnostem. Vzhledem k nízké výši uložené pokuty v rámci zákonného rozpětí stěžovatel pokutu nepovažoval za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy, jako argument uvedl rovněž, že tvrzená likvidace žalobce jako důsledek uložení sankce nebyla doložena ani prokazována. Žalobce podal dne 30. 3. 2009 ke krajskému soudu žalobu proti rozhodnutí stěžovatele č. j. 78/1.30/09/14.3 ze dne 13. 2. 2009; zároveň navrhl přiznat žalobě odkladný účinek. Žaloba byla podána výlučně proti výroku o trestu a její argumentace směřovala toliko k nedostatečnému posouzení zákonných kritérií pro uložení sankce ze strany žalovaného. Žalobce namítl, že rozhodné skutečnosti uvedené v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce nebyly v jeho případě skutečně zkoumány. Dle žalobce nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že se v jeho případě jednalo o první porušení právních předpisů na úseku pracovního poměru, resp. odměňování zaměstnanců, přičemž toto porušení hodnotil jako marginální (vzhledem k počtu poškozených osob, k jimi způsobené újmě, důvodu této újmy i délce, po kterou k porušení relevantních předpisů docházelo). Stěžovatel nezohlednil vlastní poměry žalobce, který se nachází nejméně od roku 2007 nejen v účetní, ale i ve faktické ztrátě. Žalobce měl za to, že sankce by měla být uložena jako výstraha, která by však měla být úměrná mimo jiné závažnosti daného protiprávního jednání a poměrům pachatele, preventivní funkce by měla převažovat nad represí. Žalobce měl za to, že uložená pokuta nebyla uložena při důsledné aplikaci zákona o inspekci práce, proto mu byla uložena pokuta svou výší nepřiměřená. V petitu žaloby navrhl zrušení napadeného rozhodnutí správního orgánu druhého stupně a současné snížení sankce na 20 000 Kč. Žalobce rovněž navrhl přiznání odkladného účinku podané žalobě, a to z důvodu své nepříznivé ekonomické situace, uvedl, že okamžité vymáhání nezaplacené pokuty ve výši 40 000 Kč by mohlo být likvidační, mohlo by postihnout existenci žalobce, který by se mohl dostat do úpadku, což by mohlo vést i k jeho zániku jako ekonomického subjektu. Krajský soud v Ostravě vydal dne 29. 5. 2009 usnesení č. j. 22 Ca 127/2009 - 28, jímž zamítl odkladný účin