8 Afs 34/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 34/2010- 77 - text 8 Afs 34/2010 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: JUDr. M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 11/449, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2007, čj. 39/16 476/2007-392, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010, čj. 7 Ca 164/2007  46, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2010, čj. 7 Ca 164/2007 – 46, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2007, čj. 39/16 476/2007-392, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. 6. 2006, čj. FŘ7376/11/06, kterým byla potvrzena platnost přezkoumávaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6. 4. 2005, čj. FŘ-2334/11/05. Posledně uvedeným rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu – Jižní Město ze dne 6. 1. 2005, čj. 1279/05/011913/7994, kterým správce daně doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 828 288 Kč. II. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který jí rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, čj. 7 Ca 164/2007  46, zamítl. Jakkoliv byla formálně částka, kterou žalobce přijal od zhotovitele, označena jako smluvní pokuta, nejednalo se podle něj o smluvní pokutu, ale o paušální náhradu škody nebo slevu z ceny, na níž nelze pohlížet jako na příjem. Podle městského soudu žalobce sjednal se zhotovitelem ve smlouvě o dílo smluvní pokutu za pozdní dodání ve výši 0,05% denně z ceny díla, kterou také vyúčtoval zhotoviteli. Částka (2 588 418,18 Kč) byla započtena na cenu díla. Žalobce měl pak v souladu s § 31 odst. 9 ve spojení s § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,daňový řád“), prokázat, že přijatá částka, jakkoliv byla označena jako smluvní pokuta a pro její výši byl použit výpočet stanovený pro smluvní pokutu ve smlouvě o dílo, není smluvní pokutou, ale náhradou za vadné zhotovení díla v podobě slevy nebo náhrady škody. Žalobce podle městského soudu výslechem svědků a znaleckým posudkem Ing. D. prokázal, že zhotovitel neprovedl dílo řádně dle smlouvy a dílo vykazovalo vady známé žalobci již v okamžiku zhotovení. Skutečnost, že žalobce dílo převzal, aniž by specifikoval závady, resp. že bylo provedeno kolaudační řízení, městskému soudu neprokázala, že stavba neměla vady. Městský soud vzal výslechem svědků a čestným prohlášením žalobce a zhotovitele díla za prokázané, že zhotovitel s žalobcem jednali o vadách díla a přijali určité řešení. Žalobce předložil čestné prohlášení a navrhl k důkazu výslech předsedy představenstva zhotovitele Ing. Václava Beránka. Ostatní svědci nebyli přítomni při jednání o narovnání vztahů mezi objednatelem a zhotovitelem. Jejich výpovědi proto neprokázaly žádné skutečnosti, které by se týkaly specifikace způsobu vyřešení sporu mezi žalobcem a zhotovitelem. Z čestného prohlášení a výpovědi svědka Ing. Beránka městskému soudu vyplynulo, že žalobce uplatňoval vůči zhotoviteli nárok na smluvní pokutu, nárok na náhradu škody a nárok na slevu z ceny díla. Na základě takto uplatněných nároků se strany měly dohodnout, že žalobci bude uhrazena částka odpovídající smluvní pokutě. Podle čestného prohlášení bylo pozdní předání a převzetí stavby dáno nejen skutečnostmi na straně zhotovitele, ale i objednatele. Zhotovitel uznal reklamované závady z převážné části, nikoliv však v celém rozsahu. Některé vady totiž byly způsobeny chybami ze strany projektanta stavby, což uznal i žalobce. Výpověď svědka Ing. Beránka neměla podle městského soudu vypovídací hodnotu. Fakticky pouze odkázala na čestné prohlášení a nevysvětlila další skutečnosti. Pokud svědek uvedl, že uhrazená částka odpovídala nákladům na odstranění vad a nedodělků bez ohledu na existenci sjednané smluvní pokuty, nebylo městskému soudu zřejmé, zda šlo pouze o vady způsobené činností zhotovitele, nebo i chybami projektanta. Plnění bylo odvozeno od sjednané smluvní pokuty, a to odkazem na článek 10.1 smlouvy i způsobem určení částky. Podle městského soudu se proto formálně jednalo jednoznačně o smluvní pokutu a tedy o příjem ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Pokud žalobce tvrdil, že není rozhodné označení částky, ale smysl plnění, jímž bylo snížení sjednané ceny díla o částku odpovídající vadnému plnění, městský soud uvedl, že se § 2 odst. 7 daňového řádu vztahuje i na situaci, kdy daňový subjekt označil pro něj daňově méně příznivý úkon. Zjištění skutečné vůle stran je obtížné. Jejich cílem totiž bylo poskytnout a přijmout určité finanční plnění bez ohledu na jeho právní povahu. Žalobce využil smluvní pokuty a důkazní břemeno jej stíhalo o to intenzivněji, že mezi stranami probíhalo jednání o více nárocích, jejichž povaha mohla mít na daňovou povinnost žalobce odlišné účinky. Městský soud podotkl, že znaleckým posudkem měl za prokázanou existenci a „cenu“ vad. Svědek Ing. Beránek uvedl, že „cena vad“ odpovídala výši sjednané smluvní pokuty. Žalobce podle městského soudu přesto neprokázal, že přijaté plnění bylo náhradou škody způsobené zhotovitelem nebo slevou na ceně díla. Z výslechu svědka a z čestného prohlášení totiž vyplynulo, že daná částka byla výsledkem tří různých nároků žalobce a vady nebyly v celém rozsahu důsledkem činnosti zhotovitele. Obsah vůle stran neprokázaly podle městského soudu ani následné úkony smluvních stran pod vlivem nepříznivého následku hrozícího některé z nich. Čestné prohlášení městskému soudu neprokázalo, že poskytnuté plnění mělo pouze povahu náhrady škody či slevy na ceně. Bylo proto na žalobci, aby prokázal, jaká část sjednaného plnění odpovídala smluvní pokutě a jaká část náhradě škody či slevě na ceně. Přes obtížnost takového prokázání nelze podle městského soudu opomenout, že žalobce měl více možností, jak situaci vyřešit (např. dohoda o narovnání, kdy by bylo zcela zřejmé, jaké nároky jsou uznány, jaké nikoli a jakou povahu má daná částka). Dále městský soud uvedl, že pokud zhotovitel neprovedl dílo dle smlouvy, žalobci vznikly nároky z vad zboží ve smyslu § 436 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Mohl tedy požadovat odstranění vady i přiměřenou slevu z kupní ceny. Zároveň byl pro prodlení s předáním díla oprávněn domáhat se smluvní pokuty a náhrady škody podle § 440 obchodního zákoníku. Neuplatnil-li však objednatel nároky z odpovědnosti za vady díla, nemůže se dle § 440 odst. 2 obchodního zákoníku domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění zhotovitele v rozsahu, ve kterém se mohl domáhat práv z odpovědnosti za vady. Podle § 545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), pak není věřitel oprávněn požadovat náhradu škody, pokud k ní došlo porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Žalobce se nemohl domáhat smluvní pokuty i náhrady škody, protože si smluvní strany nesjednaly, že nárok na náhradu škody může být požadován vedle smluvní pokuty. Toto vymezení nároků žalobce bylo podle městského soudu důležité, protože žalobce uplatnil tři druhy nároků, ale ne všechny byly po právu. Zhotovitel navíc některé vady neuznal. Žalobci svědčilo právo na slevu i smluvní pokutu a bylo zcela na něm, jaký institut využije. Využil-li formálně smluvní pokuty, ale tvrdil, že smluvní pokuta nebyla sankcí za pozdní dodání, nýbrž měla nahradit vady na věci a tedy specifikovat slevu, byl podle městského soudu povinen prokázat, že částka odpovídala ceně existujících a zhotovitelem uznaných vad. To žalobce neprokázal. Znalecký posudek uvedl obecně hodnotu vad a nevyloučil původ některé z nich v zadání díla. Žalobce tak neprokázal, že částka neměla sankční povahu ve smyslu smluvní pokuty, ale byla slevou na díle. Konečně městský soud doplnil, že žalobce nevynaložil kupní cenu na dům proto, aby dosáhl příjmu ze smluvní pokuty, ale aby nabyl předmět smlouvy o dílo. Neexistovala tedy věcná souvislost mezi cenou za dům a přijatou smluvní pokutou, proto nelze považovat uhrazenou cenu za výdaj ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů, ani podle jeho odst. 2 písm. zc). Žalobce neprokázal, že plnění bylo náhradou škody, proto nebylo možné použít § 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů. III. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 pí