8 As 42/2009 — Nejvyšší správní soud

8 As 42/2009- 232 - text 8 As 42/2009 - 242 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou v Olomouci, Blanická 917/19, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2006, čj. 5783/2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, čj. 10 Ca 114/2008  94, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Odměna advokátky JUDr. Jany Kašpárkové s e u r č u j e částkou 8640 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 8. 2006, čj. 5783/2006, zamítl odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru kultury a památkové péče, ze dne 3. 4. 2006, čj. KUOK 37044/2006. Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni povinnost strpět provedení důkazu ohledáním bytu, jehož je nájemkyní. Nutnost provedení důkazu vyvstala v řízení o žádosti o vydání stanoviska podle § 14 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboť bylo třeba zjistit skutečný rozsah škod způsobených zamrznutím a následným prasknutím těles a rozvodů topného a vodovodního systému v bytě užívaném žalobkyní v národní kulturní památce hrad B. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Namítla, že žalovaný nesplnil povinnost podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nedostala možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Uvedla, že se žalovaný dostatečně nezabýval vzájemnou vazbou čl. 12 odst. 1 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Žalovaný se nevypořádal s otázkou, zda žalobkyně působí ohrožení a poškození národní kulturní památky. V případě, že žalobkyně by byla shledána tímto původcem, bylo by třeba posoudit, zda je toto nebezpečí větší než „míra stanovená zákonem“. Žalobkyně nezpůsobila stav, který si vyžádal ohledání a není původcem ohrožení a poškození. Žalovaný se rovněž nevypořádal s námitkou nejasného vymezení předmětu ohledání ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nemovitost a jednotlivé prostory v ní jsou neurčitě označeny. Odkázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze s tím, že nemovitost musí být specifikována tak, jak je v době rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí. Z výroku rozhodnutí musí být patrné, co je předmětem rozhodování. Namítla rovněž, že se žalovaný nevypořádal s navrženými důkazy. Napadenému rozhodnutí také vytkla, že žalovaný používá termíny, které nemají oporu v textu zákona. Žalovaný se dále nevypořádal s tím, zda není důkaz ohledáním pro dokazování nadbytečný, pokud jiné důkazy poskytují dostatečné podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně měla výhrady k formální stránce rozhodnutí (rozhodnutí neobsahuje doložku „vypraveno dne“ a nebylo doručeno Národnímu památkovému ústavu). Městský soud v Praze zamítl žalobu rozsudkem ze dne 18. 11. 2008. Uvedl, že žalovaný v odvolacím řízení nedoplnil důkazní řízení a za této situace by trvání na umožnění seznámit se s podklady rozhodnutí bylo zcela neadekvátní. K námitce stěžovatelky o aplikaci čl. 12 odst. 1 a čl. 35 odst. 3 Listiny konstatoval, že žalovaný ve svém rozhodnutí uzavřel, že mezi těmito články Listiny není rozpor. Uvedl, že nedotknutelnost obydlí je limitována správním řádem a správní orgány postupovaly v souladu s § 54 správního řádu. Podpůrně poukázal na povinnosti nájemce vůči pronajímateli, které také představují prolomení ochrany nedotknutelnosti obydlí. Zdůraznil, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a nařídily provedení důkazu ohledáním za účelem zjištění škod z havárie. Provedení daného důkazu bylo v řízení odůvodněné. Souhlasil se žalobkyní v tom, že správní orgán I. stupně nepopsal pregnantně prostory bytu, jehož je žalobkyně nájemkyní. Výrok správní rozhodnutí však považoval za dostatečně konkrétní a adresát rozhodnutí nemohl mít pochybnosti, o jaké prostory se jedná. K důkazním návrhům (provedení výslechu svědka JUDr. M. a znaleckého posudku z oboru ústavního práva) uvedl, že s těmito návrhy nemohla být žalobkyně úspěšná. Provedení dalších důkazů nebylo namístě a znamenalo by pouze oddálení vydání rozhodnutí. Žalovaný zcela oprávněně na provedení navržených důkazů nepřistoupil. V napadeném rozhodnutí sice opomněl uvést důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, avšak městský soud neshledal toto pochybení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Nedůvodnými byly i námitky, že žalovaný používá termíny, které správní řád nezná, a že „průvodní zpráva“ představuje další důkazní prostředek. Nepřisvědčil ani námitce, že provedení důkazu ohledáním bylo nadbytečné s ohledem na stanovisko Krajského úřadu Olomouckého kraje k obnově národní kulturní památky. Zdůraznil, že smyslem provedení důkazu ohledáním je zjištění skutkového stavu, tedy rozsahu škod z havárie. Jestliže Krajský úřad Olomouckého kraje vydal stanovisko k obnově národní kulturní památky hrad B., nesvědčí to samo o sobě o nadbytečnosti provedení důkazu. Nedůvodnými shledal i námitky, jimiž žalobkyně brojila proti formálním vadám rozhodnutí. Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelky městský soud nesprávně posoudil vzájemnou vazbu čl. 12 odst. 1 a 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny. Ohledání na místě samém nepřípustně zasahuje do práva stěžovatelky na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Soud se nezabýval tím, zda jsou naplněny okolnosti stanovené v čl. 35 odst. 3 Listiny, přestože o tento článek opřel přípustnost zásahu do práva stěžovatelky. Použití čl. 12 odst. 3 Listiny není podle stěžovatelky namístě, neboť se v tomto případě nejednalo o ochranu života nebo zdraví osob, ani o ochranu práv a svobod druhých či odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Stěžovatelka nezpůsobila stav, který si vyžádal provedení ohledání. Není tak původcem ohrožení kulturní památky a žalovaný to v řízení neprokázal. Povinnosti nájemce stěžovatelka vždy plnila a předmětná havárie byla zapříčiněna nedbalostí pronajímatele v zimním období. Argumentaci soudu ustanovením § 668 odst. 1 občanského zákoníku považovala za irelevantní. Základní podmínky pro uplatnění čl. 35 odst. 3 Listiny nebyly naplněny. Městský soud se s námitkami stěžovatelky nevypořádal. Proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Namítla, že není nájemkyní bytu ve 2. NP v pravé části předhradí hradu B. Městský soud se nevypořádal s jejími námitkami opřenými o judikaturu, podle které musí být nemovitost specifikována tak, jak je v době rozhodnutí zapsána v katastru nemovitostí. Bylo rovněž porušeno její právo vyplývající z § 36 odst. 3 správního řádu, neboť jí nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Městský soud měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka brojila i proti závěrům městského soudu, které se týkaly nevypořádání důkazních návrhů žalovaným. Provedení důkazů navrhla k posouzení přípustnosti zásahů do nedotknutelnosti obydlí. Konečně vytkla rozhodnutí i nesprávnost vyhodnocení nezbytnosti provedení důkazu ohledáním na místě, neboť ve věci již bylo vydáno rozhodnutí o odstranění škod z havárie. Za nesprávnou považovala úvahu městského soudu, že i při existenci tohoto rozhodnutí je namístě provést ohledání bytu, neboť by při ohledání mohly být zjištěny další škody. Uvedla, že tyto jiné škody mohou být zjištěny při provádění oprav. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka odkázala na rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, kterým žalovaný v obdobné věci zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž jí byla uložena povinnost strpět ohledání v nájemním bytě. Zdůraznila, že v uvedeném rozhodnutí se žalovaný přiklonil k tvrzení stěžovatelky o neoprávněném zásahu do nedotknutelnosti obydlí. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je nezbytné postavit najisto, zda stěžovatelka svým přístupem poškozuje kulturní památku ve smyslu čl. 35 odst. 3 Listiny. Vzhledem k tomu, že k dané záležitosti nebylo možné opatřit potřebné důkazy, navrhl žalovaný provést důkaz ohledáním na místě samém včetně výslechu osob, které se podílely na odstranění následků havárie. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Stěžovatelka namítla, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnos