9 As 74/2009 — Nejvyšší správní soud

9 As 74/2009- 123 - text 9 As 74/2009 - 132 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobců: a) Z. H. a b) J. H., zastoupených Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. SMHMP 169254/2007/OST/Pv, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) L. T., a 2) Ing. M. T., zastoupených JUDr. Drahoslavou Zbořilovou, advokátkou se sídlem Jungmannova 5, Praha 1, ve věci odstranění stavby, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2009, č. j. 6 Ca 182/2007  81, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2009, č. j. 6 Ca 182/2007  104, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 24. 7. 2009, č. j. 6 Ca 182/2007 – 81, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2009, č. j. 6 Ca 182/2007 – 104, kterým byla podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního (dále též „správní orgán“), ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. S – MHMP 169254/2007/OST/Pv. Tímto rozhodnutím správního orgánu bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 7 ze dne 19. 12. 2003, č. j. 5778/02/471-495 Hol/Hál. Městský soud k namítanému nesprávnému posouzení otázky účastenství stěžovatelů v řízení o povolení odstranění stavby – dřevěného zádveří uvedl, že okruh účastníků řízení o odstranění stavby je ve vztahu k obecnému ustanovení § 14 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen „správní řád“) speciálně upraven v ustanovení § 97 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen „stavební zákon“). Dále městský soud uvedl, že stěžovatelé nemohou být účastníky řízení o povolení odstranění stavby podle ustanovení § 97 odst. 1 stavebního zákona, neboť zádveří není samostatnou stavbou, k níž by měli vlastnická či jiná práva. Současně vyslovil, že nemohou být účastníky předmětného řízení ani podle ustanovení § 97 odst. 2 stavebního zákona, který stanoví, že uživatelé jednotlivých bytů a nebytových prostor mohou být účastníky řízení pouze pokud by mohla být jejich užívací práva k pozemkům či stavbě na nich přímo dotčena opatřeními, která mají být stavebním úřadem nařízena, tedy pouze v případech, kdy je řízení o odstranění stavby vedeno z úřední povinnosti a nikoliv povolováno na žádost vlastníka. Další námitky stěžovatelů směřující do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a porušení § 47 odst. 2 správního řádu městský soud vyhodnotil jako nedůvodné. V kasační stížnosti spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku, kterému nebylo usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2010, č. j. 9 As 74/2009 – 118, vyhověno, uplatnili stěžovatelé kasační námitky dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelé rozsudku městského soudu vytýkají, že z něj nelze zjistit, zda byly v řízení před městským soudem provedeny jimi navrhované důkazy a jaké skutečnosti z nich vzal soud za prokázané a jak je hodnotil. Dále namítají, že se soud vůbec nezabýval námitkou, že v řízení před správními orgány nebyl brán zřetel na judikaturu Ústavního ani obecných soudů, která je pro jejich rozhodování závazná. Dle stěžovatelů se městský soud v rozsudku omezil na výklad ustanovení § 14 správního řádu a § 88 a § 97 stavebního zákona, avšak tato ustanovení nevyložil správně. Odstraněním dřevěného zádveří by došlo k porušení práva na nedotknutelnost obydlí, které je garantováno čl. 12 větou první Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé považují za nesprávný závěr odvolacího orgánu, jež převzal i městský soud, a to že předmětné zádveří je součástí domu ve smyslu ustanovení § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), navíc vlastníkem předmětného zádveří jsou stěžovatelé. Dále stěžovatelé tvrdí, že měli být podle ustanovení § 14 odst. 1, věty za středníkem, správního řádu účastníky řízení, zvláště za situace, kdy o účastenství před správním orgánem prvního stupně žádali, a to minimálně do okamžiku právní moci rozhodnutí, že účastníky nejsou. Specialita stavebního zákona vůči správnímu řádu se dle stěžovatelů nevztahuje na vymezení účastníků řízení, neboť se nejedná o odchylnou, ale o paralelní úpravu této otázky, které se vzájemně doplňují. Pokud by měl i přesto městský soud ve výkladu této otázky pravdu a okruh účastníků řízení by byl speciálně upraven pouze stavebním zákonem, i přesto by stěžovatelé byli účastníky řízení podle ustanovení § 97 stavebního zákona, neboť jsou osobami, jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Na základě Dohody o stavebních úpravách ze dne 12. 10. 1988 jim totiž svědčí vlastnické právo k předmětnému zádveří. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tím, že by stěžovatelé měli být účastníky řízení o povolení odstranění stavby, neboť dle ustanovení § 97 odst. 2 stavebního zákona mohli být uživatelé jednotlivých bytů a nebytových prostor účastníky řízení pouze tehdy, jestliže jejich užívací práva k pozemkům nebo stavbě mohou být přímo dotčena opatřeními, která mají být v řízení stavebním úřadem nařízena. V řízení podle ustanovení § 88 odst. 4 stavebního zákona však nejsou stavebním úřadem žádná opatření nařizována, nýbrž je odstranění stavby na žádost vlastníka povolováno. Účastenství stěžovatelů podle ustanovení § 14 správního řádu je vyloučeno speciální úpravou účastenství v tomto řízení ve stavebním zákoně. K tvrzenému vlastnictví předmětného zádveří, které má vyplývat z uzavření Dohody o stavebních úpravách prováděných vlastním nákladem uživatele ze dne 12. 10. 1988, uzavřené s tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství Praha 7 (dále také „OPBH“), správní orgán uvádí, že tato dohoda nebyla v průběhu správního řízení předložena a není součástí správního spisu. Z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Ke kasační stížnosti se vyjádřily též osoby zúčastněné na řízení, kdy uvedly, že uzavřená Dohoda o stavebních pracích se týká pouze provádění drobných stavebních úprav v bytě a nikoliv zabrání části společných prostor. Stěžovatelé proto nemají vlastnické právo k věci. Stěžovatelé též neprokázali užívací právo k jednomu z bytů a není pravdou, že oba sloučené byty užívají na základě platných užívacích titulů. Proto se nemohou dovolávat nedotknutelnosti obydlí dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 105 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu uplatněných námitek v kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost není důvodná. Ze soudního a přiloženého správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že vlastníky nemovitosti, domu X v k. ú. Holešovice, F. K., P. 7, jsou PhDr. M. H., Ing. M. T. a L. T. Poslední dva jmenovaní uplatňují v tomto řízení práva osob zúčastněných na řízení. Předmětný dům se nachází na území památkové zóny Dejvice, Bubeneč, horní Holešovice a podléhá režimu památkové ochrany dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Stěžovatelé jsou uživateli bytu v 4. nadzemním podlaží domu X, F. K., P. 7 (dále jen “domu X“), přičemž rozsah jejich nájemního práva je mezi uvedenými stranami sporným. Rozhodnutím tehdejšího obvodního národního výboru ze dne 10. 3. 1987 bylo podle ustanovení § 56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty povoleno stěžovatelům sloučení bytu o velikosti 0+1 s bytem 2+0 neobytná kuchyň II. kategorie ve třetím patře domu X. Následně stěžovatelé uzavřeli s Obvodním podnikem bytového hospodářství pro Prahu 7 (dále také „OPBH“) dohodu o užívání bytu s účinností od 1. 5. 1987. Dne 12. 10. 1988 OPBH vydalo stěžovatelům souhlas na provedení stavebních úprav na jejich vlastní náklady, spočívajících v instalaci GAMAT do koupelny a drobných stavebních úpravách. Provedené stavební úpravy ohlásili stěžovatelé stavebnímu úřadu, který je však posoudil jako stavbu, k níž