3 Ads 125/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 125/2010- 59 - text 3 Ads 125/2010 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. J. T., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, se sídlem Kloknerova 26/2295, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-9/GŘ-PE-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, č. j. 10 Ca 250/2007 – 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-9/GŘ-PE-2007, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí ředitele kanceláře generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 8. 3. 2007, č.j. PO-30-152/GŘ-PE-2007. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu: Z osvědčení ze dne 10. 10. 1991 vydaného za účelem odškodnění podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), vyplývá, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 30. 4. 1985 z důvodů uvedených v § 21 tohoto zákona. Prvoinstanční správní orgán ředitel kanceláře generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR rozhodnutím ze dne 8. 3. 2007, č.j. PO-30-152/GŘ-PE-2007, započetl stěžovateli podle § 224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek a pro nárok na odchodné dobu v délce 12 let a 227 dní. V odůvodnění uvedl, že stěžovateli trvala další služba vojáka po dobu od 11. 7. 1982 do 30. 4. 1985, služební poměr příslušníka Bezpečnostní informační služby po dobu od 1. 8. 1995 do 19. 10. 2000, služební poměr příslušníka Hasičského záchranného sboru ČR po dobu od 1. 6. 2002 do 31. 12. 2006. Stěžovatel ve svém odvolání se započtením dob pro výsluhové náležitosti nesouhlasil, neboť mu nebyla započtena doba základní vojenské služby od 1. 9. 1980 do 10. 7. 1982 ani doba mimosoudní rehabilitace podle zákona č. 87/1991 Sb. od 1. 5. 1985 do 31. 3. 1991. Žalovaný jeho odvolání rozhodnutím ze dne 21. 5. 2007, č.j. PO-10-9/GŘ-PE-2007, zamítl. Poukázal na § 143 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá vyloučení zápočtu doby základní vojenské služby, a na § 30 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se pro výši sociálních dávek zhodnocuje jen skutečně vykonávaná doba služby a dosažený výdělek. Podle tohoto ustanovení tak nemůže být stěžovateli doba od 1. 5. 1985 do 31. 3. 1991 započtena pro účely výsluhových nároků, neboť se nejedná o skutečně vykonávanou dobu služby. Městský soud v Praze se předně zabýval tím, zda žaloba nemíří proti tzv. podkladovému rozhodnutí či rozhodnutí předběžné povahy, které by bylo ze soudního přezkumu vyloučeno podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). S ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která v případě pochybností o této otázce dává přednost soudnímu přezkumu, Městský soud v Praze napadené správní rozhodnutí přezkoumal, přičemž však poznamenal, že zápočet jako deklaratorní úkon stanovící započitatelnou dobu pro účely výsluhových nároků by zřejmě ani nemusel nezbytně mít formalizovanou podobu správního rozhodnutí, neboť význam zápočtu má konkrétní právní dopad až při rozhodování o nároku na konkrétní výsluhovou dávku (odchodné, výsluhový příspěvek). Při posouzení věci vycházel Městský soud v Praze z přechodného ustanovení § 224 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a § 30 zákona č. 87/1991 Sb. Jako nadbytečnou zhodnotil obavu stěžovatele z nezapočtení rehabilitované doby pro účely jiných sociálních, např. důchodových, dávek. Při přezkoumání napadených správních rozhodnutí jde totiž skutečně jen o zápočet dob pro účely výsluhových nároků, jejichž provedení zákonodárce uložil příslušným služebním funkcionářům bezpečnostních sborů k datu účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. Na situaci stěžovatele je proto nutno aplikovat jednak principy tohoto zápočtu podle § 224 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., jednak pohled zákonodárce na zhodnocení doby služby z hlediska § 30 zákona č. 87/1991 Sb., které interpretačně jednoznačně stanovilo, že pro výši nárokových sociálních dávek se zásadně zhodnocuje skutečně vykonaná doba služby a dosažený výdělek. Městský soud v Praze dále dospěl k závěru, že při posuzování požadavku stěžovatele nelze aplikačně oddělit zápočet dob podle § 224 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. pro účely posouzení vzniku nároku na výsluhovou dávku od nároku na výpočet výše takové dávky. To vyplývá již ze samotné konstrukce nároku na odchodné a výsluhový příspěvek. Nelze si tedy představit uznání doby služby delší než 15 let (stanovené v 157 citovaného zákona) pro účely výsluhového příspěvku, tzn. včetně doby žádané stěžovatelem, zatímco by se pro účely výše této dávky přihlíželo k době kratší než 15 let s ohledem na striktní znění § 30 zákona č. 87/1991 Sb. Taková interpretace zákona by byla iracionální. Městský soud v Praze přisvědčil žalovanému v tom, že pro účely požadovaného zápočtu je třeba výlučně aplikovat speciální ustanovení § 224 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s § 30 zákona č. 87/1991 Sb. a nelze přihlížet k normám, které byly pozdějším zákonodárstvím (před vydáním napadeného rozhodnutí) zrušeny. Pokud jde o interpretační pravidlo vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Ads 49/2007 – 71, na který stěžovatel poukázal, Městský soud v Praze má za to, že správní orgány v projednávaném případě postupovaly tak, jak Nejvyšší správní soud naznačil, a na daný skutkový stav důsledně aplikovaly odpovídající právní normy. Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítl, že do doby rozhodné pro výsluhové nároky se měla započítat doba trvání služebního poměru na území České republiky podle zvláštních právních předpisů do nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., včetně doby trvání služebních poměrů na území československého státu do 31. 12. 1991, s výjimkami uvedenými v § 224 odst. 2. Doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích v zákoně nebyla výslovně vyloučena ze zápočtu dob rozhodných, tedy z trvání služebního poměru podle zvláštních právních přepisů. K aplikaci § 30 zákona č. 87/1991 Sb. stěžovatel poznamenal, že ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2294/2007, ze dne 24. 9. 2009, nemá výsluhový příspěvek povahu mzdy ani dávky sociálního zabezpečení či důchodu. Stěžovatel dále uvedl, že znemožnění výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce bylo deklarováno jako jedna ze základních forem perzekuce občanů ve smyslu § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nejen ve shodě s tímto zákonem, ale i celkovým duchem demokratické Ústavy, která není a ani nemůže být hodnotově neutrální, jakož i dalších polistopadových právních norem snažících se křivdy minulosti napravit, se jeví právně zcela nelogické, aby občané soudně či mimosoudně rehabilitovaní a sloužící dosud v bezpečnostních sborech či armádě byli kráceni oproti těm příslušníkům a vojákům, kteří v těchto bezpečnostních či ozbrojených složkách sloužili kontinuálně po celou dobu tzv. nesvobody. Zákon taxativně neuvádí doby trvání, charakter služebních poměrů ani jejich obsah. Na „doby trvání služebního poměru podle zvláštních právních předpisů“ odkazuje zákon č. 361/2003 Sb. nenormativní poznámkou pod čarou č. 90. Zde je uveden i zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, který pro výsluhové náležitosti výslovně započítává kromě skutečně vykonané doby služby vojáka a doby služby v ozbrojených bezpečnostních sborech také dobu hodnocenou jako dobu služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích s odkazem na § 25 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a § 24 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Ve smyslu § 143 odst. 1 a § 165 odst. 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v souvislosti s § 33 odst. 9 a § 33a odst. 3 zákona č. 79/1959 Sb. se do doby rozhodné pro nárok na výsluhové náležitosti vojákům z povolání započítává rovněž doba hodnocená podle předpisů o so