2 Afs 6/2012 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 6/2012- 27 - text 2 Afs 6/2012 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové, ve věci žalobkyně DIOLAM ELECTRONIC, spol. s. r. o., se sídlem Bystřice 1343, zastoupené JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Ostrava, Kosmova 20, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Náměstí 14. Října 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č. j. 5 Ca 277/2008 - 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í Žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) byla, na základě provedené daňové kontroly, Finančním úřadem v Třinci (dále jen „finanční úřad“) vyměřena dodatečnými platebními výměry ze dne 15. 10. 2003, č. j. 78031/03/364921/5796 a č. j. 78034/03/364921/5796 daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2000 a listopad 2001. Proti těmto rozhodnutím se stěžovatelka odvolala k Finančnímu ředitelství v Ostravě, které dne 22. 2. 2005 její odvolání zamítlo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobou, která byla Krajským soudem v Ostravě dne 17. 8. 2006 zamítnuta. Vzhledem k novému sdělení svědka, které bylo v rozporu s jeho předchozí výpovědí, podanou ve správním řízení, stěžovatelka požádala dne 20. 4. 2007 o povolení obnovy řízení. Tato žádost byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20. 11. 2007, č. j. 5589/07-1302-800471, zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Ministerstvu financí (dále jen „žalovaný“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2008, č. j. 49/8963/2008-491, odvolání zamítl a obnova řízení tak povolena nebyla. Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného dne 14. 8. 2008 žalobou k Městskému soudu v Praze. V ní trvala na obnově řízení, a to především proto, že žalovaný, porušil zásadu zákonnosti, když nepostupoval dle § 54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci povolování obnovy řízení a pochybil také tím, že neprovedl dokazování na základě skutečností zjištěných před podáním žádosti o obnovu řízení, nedoplnil výsledky daňového řízení v I. stupni a neodstranil jeho vady. Důvodem pro obnovu řízení měl být především fakt, že svědek V. M. podstatně změnil svou původní výpověď, která byla významná pro předchozí rozhodování. Měl-li správce daně pochybnosti o správnosti nové výpovědi svědka, měl ho vyslechnout a své pochybnosti odstranit. To se nestalo, a takto vzniklá nezákonnost byla žalovaným odmítnuta s odkazem na § 28 odst. 2 daňového řádu. Dle stěžovatelky se však dané ustanovení nevztahuje pouze na křivou výpověď jako trestný čin, jak dovozuje žalovaný, protože uvedení nepravdy před správcem daně není nikdy trestným činem křivé výpovědi dle trestního zákona, a proto by z takového důvodu nemohla být obnova řízení nikdy povolena. Proto měl správce daně postupovat dle § 31 daňového řádu. Kromě toho stěžovatelka upozornila na fakt, že v obdobné věci, týkající se její daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001, snížil správce daně v obnoveném řízení výši dodatečně vyměřené daně, a to na základě nové výpovědi svědka V. M. Proto měla být také předmětná věc posuzována obdobně. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 5 Ca 277/2008 – 39, napadeným nyní projednávanou kasační stížností. Zabýval se přitom nejprve námitkou nerespektování judikatury Nejvyššího správního soudu. Zkoumal tedy vztah judikatury k otázce, zda se křivou výpovědí svědka v ust. § 54 odst. 1 písm. b) daňového řádu míní pouze trestný čin, ve smyslu § 175 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, který byl v dané době účinný. Konstatoval, že se judikatura k takové otázce dosud nevyjádřila, a pokud byla stěžovatelce známá, měla ji řádně označit. Ve věci samé dal nicméně za pravdu žalovanému, že použití pojmu křivá výpověď svědka odkazuje na trestní řízení, neboť se tento pojem vyskytuje v právním řádu jen v trestních předpisech a občanském soudním řádu, kde ovšem není blíže osvětlen. Zákonodárce by v § 54 odst. 1 písm. b) daňového řádu mohl užít například pojmu nepravdivá svědecká výpověď, což ale neučinil, a proto je nutné nahlížet na pojem křivá výpověď svědka jako na tradiční pojem trestněprávní terminologie, který odkazuje na trestněprávní předpisy. Podobně danou problematiku upravuje také nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.), v § 117. Městský soud uvedl, že institut křivé výpovědi svědka je možné v daňovém řízení uplatnit, neboť lze použít například listinu zachycující výpověď v trestním řízení. Dle jeho názoru jsou naprosto rozdílné výpovědi jednoho svědka jen ukázkou jeho nevěrohodnosti, kdy nové tvrzení není nikterak doloženo. Proto, i kdyby soud připustil, že křivá výpověď svědka nemusí být autoritativně deklarována rozhodnutím trestního soudu, musel by trvat na tom, že „křivost“ původní výpovědi musí být dokázána. To se v tomto případě nestalo, přičemž ani výpovědi dalších svědků nebyly schopny tvrzené skutečnosti prokázat. Ve vztahu k námitce o zohlednění nové výpovědi svědka, coby důvodu povolení obnovy řízení v případě daně z příjmů, městský soud konstatoval, že toto rozhodnutí správce daně bylo vydáno v důsledku sledu různých procesních pochybení, přičemž úvaha správce daně, která jej vedla k tomu, že novou svědeckou výpověď pana M. přijal, zde není nijak odůvodněna. Městský soud naznal, že ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2009 (kterým byla v obnoveném řízení znovu vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 2001) finanční úřad nerespektoval právní názor Ministerstva financí, dle kterého obnovené řízení sice mělo proběhnout, nikoli však proto, že bylo původní rozhodnutí vydáno na základě křivé výpovědi svědka; ministerstvo pouze vyjádřilo názor, že byla-li již obnova řízení povolena, musí být ve věci rozhodnuto věcně (a nikoli řízení zastaveno, jak se původně stalo). Skutečnost, že bylo ve věci daně z příjmů právnických osob stěžovatelce vyhověno, ukazuje pouze na nesprávný postup finančního úřadu. Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti výše uvedenému rozsudku, když uplatňuje důvody obsažené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka především ve výkladu pojmu křivá výpověď svědka. Stěžovatelka konstatuje, že výkladovým postupem, který zvolil městský soud, by například nebylo možno povolit nikdy obnovu řízení z důvodů křivého znaleckého posudku, protože ten se objevuje pouze v textu daňového řádu a nikde jinde. Ztotožňuje se sice závěry soudu, že se nikdo nemůže v daňovém řízení křivé výpovědi svědka dopustit, vznáší pak ale otázku, proč tento pojem zákonodárce do § 54 odst. 1 písm. b) daňového řádu, jako důvod obnovy řízení zařadil, nemohl-li by být vůbec naplněn. Odkazuje přitom na důvodovou zprávu k daňovému řádu, kde je uvedeno, že tato úprava vychází ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, kde se v § 62 odst. 1 písm. e) rozlišovalo mezi nepravdivými důkazy a trestnými činy. Dle stěžovatelky takto rozlišuje i nová právní úprava, kdy v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, v § 117 odst. 1 písm. b) a c), lze nalézt rozlišení, zda bylo rozhodnutí dosaženo křivou (nepravdivou) výpovědí, či trestným činem. Stěžovatelka dále uvádí, že daňové řízení ve věci její daně z příjmů právnických osob bylo ze stejných důvodů obnoveno; má tedy za to, že by při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů neměly vznikat nedůvodné rozdíly. Na závěr své kasační stížnosti stěžovatelka dodala, že s žalobní námitkou porušení mlčenlivosti žalovaným se městský soud vůbec nevypořádal. Ze všech těchto důvodů proto navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím městského soudu a považuje jej za věcně i právně správné. Dle jeho názoru stěžovatelka jen opakuje námitky, které byly uvedeny již v řízení před městským soudem, a proto odkazuje na veškerá svá dosavadní podání ve věci. Kasační stížnost navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud posoudil věc v rozsahu kasační stížnosti a vázán jejími důvody, jak mu to ukládá ustanovení § 109 odst. odst. 3 a 4 s. ř. s. Nezjistil přitom skutečnosti významné dle § 103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s., ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Ze systematického hlediska je třeba nejprve posoudit namítanou nepřezkoumatelnost ro