2 Afs 80/2011 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 80/2011- 60 - text 2 Afs 80/2011 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. Š.S., zastoupen JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č. j. 5 Ca 36/2006 - 27, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č. j. 5 Ca 36/2006 - 27, s e r u š í . II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 21. 12. 2005, č. j. 9640/05-150, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 294 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í I. Průběh řízení [1] Finanční úřad v Pečkách (dále „správce daně“) nařídil exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005, č. j. 14290/05/054970/7763, daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobce („stěžovatel“), a to pro pohledávku ve výši 53 317,16 Kč a náklady exekuce ve výši 1066 Kč, tedy celkem pro částku 54 383,16 Kč. Exekuční příkaz stanoví doslovně, že se „vztahuje do výše vykonatelného nedoplatku na všechny peněžní prostředky dlužníka na účtu.“ [2] Stěžovatel s tím nesouhlasil a proti exekučnímu příkazu podal odvolání, ve kterém poukázal také na to, že částka na jeho účtu sestává z dávek důchodového zabezpečení, zasílaných na jeho účet Českou správou sociálního zabezpečení, snížených na vypočtené životní minimum, „které nemá nikdo právo konfiskovat.“ [3] Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Praze (dále též „žalovaný“) zamítlo rozhodnutím ze dne 21. 12. 2005, č. j. 9640/05-150, s odůvodněním, že daňová exekuce je prováděna podle ustanovení § 73 odst. 6 písm. a) a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“) „přiměřeně s použitím konkrétních ustanovení § 303 a násl. zákona č. 99/1963 Sb.“ (občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Exekuční příkaz se při tomto druhu exekuce vztahuje na všechny peněžní prostředky na účtu postiženém exekucí, a to s výjimkou prostředků určených na výplatu mezd zaměstnanců povinného. O takový případ se ovšem nejedná a pravdivé není ani tvrzení stěžovatele, že na účtu se nacházejí pouze částky vyplacené Českou správou sociálního zabezpečení, snížené na životní minimum po provedení srážek na základě jiného rozhodnutí o nařízení srážek z důchodu stěžovatele. K takovému závěru dospěl žalovaný porovnáním obratu finančních částek na dotčeném účtu, z nichž některé evidentně od České správy sociálního zabezpečení nepocházejí. [4] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, kterou vytkl žalovanému opomenutí důsledků jeho vlastní úvahy, že daňová exekuce je zde vedena přiměřeně dle § ustanovení 303 o. s. ř. To totiž znamená, že v případě, kdy se na účtu dotčeném exekucí nacházejí pouze nepostižitelné částky jeho důchodu, je namístě postupovat analogicky dle ustanovení § 278 a § 279 o. s. ř. s tím, že exekuce byla nařízena na nepostižitelnou část jeho důchodu, již jednou sníženého na nezabavitelné minimum. Za základ žaloby označil stěžovatel přezkoumání chybného závěru žalovaného, že exekucí postižený zůstatek na účtu netvoří pouze dávky důchodového zabezpečení. Stěžovatel také namítl, že žalovaný neprovedl řádné porovnání obratu finančních prostředků napadeného účtu a nezjistil všechny podstatné skutečnosti a porušil tak ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu. (Poznámka NSS: „Při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.“) [5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností. Městský soud vycházel z toho, že analogické užití ustanovení občanského soudního řádu (zde nepochybně také § 303 až 312 o. s. ř.) pro exekuci dle § 73 odst. 6 písm. a) daňového řádu znamená, že zásah proti účtu povinného nemohl být v této věci omezen jiným ustanovením, než § 304a o. s. ř., které ovšem na daný případ nedopadá. Stejně tak se posuzované věci netýkají omezení exekuce podle ustanovení § 317 až 319 o. s. ř. Nad rámec právního zdůvodnění městský soud přisvědčil názoru žalovaného, že existence a průběh dispozice s prostředky na účtu dokazuje, že se nejednalo pouze o důchod, vyplácený Českou správou sociálního zabezpečení. Rozsahem dokazování v řízení před správními orgány se městský soud nezabýval a za skutkový základ vzal prosté konstatování pohybu peněžních prostředků na účtu stěžovatele. [6] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včasnou kasační stížností pro důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb., dále jen s. ř. s.“). Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje v tom, že prostředky na exekucí postiženém účtu nehodnotil žalovaný jako nezabavitelné ve smyslu § 278 a § 279 o. s. ř., přestože je zřejmé, že exekuce představuje dvojí dopad na chráněný zbytek stěžovatelova důchodu. Vady řízení dovozuje stěžovatel z toho, že skutková podstata pro rozhodnutí správního orgánu nemá oporu ve spisech, případně je s nimi v rozporu. Stěžovatel poukazuje na skutečnosti, které vyplývají z účtu, jehož zůstatek byl exekucí postižen, které potvrzují zdroj finančních prostředků na účtu výhradně z dávek důchodového zabezpečení, navíc krácených do výše nezabavitelné části důchodu. Tuto skutečnost nevzal žalovaný náležitě v úvahu, nedoplnil důkazní řízení, jestliže měl o jeho tvrzení pochybnosti, nehodnotil důkazy v jejich souvislostech a porušil tak zákon v ustanovení o řízení v takovém rozsahu, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Tyto nedostatky neodstranil ani městský soud. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyloučil vytýkané vady řízení a odkázal na obsah správních spisů, ze kterých skutková podstata věci zřetelně vyplývá. Ve vztahu k údajnému nesprávnému právnímu posouzení věci poukazuje naopak na to, že žalovaný nepochopil smysl a důsledky omezení či vyloučení postihu pohledávek dle ustanovení § 310, respektive § 317 až 319 o. s. ř. Žalovaný setrval na názoru, že zajištění prostředků na účtu u peněžního ústavu nemůže být dotčeno podle představ stěžovatele ani v případě, že by tyto prostředky skutečně pocházely z důchodu. Žalovaný trval i na tom, že obrat na dotčeném účtu prokazuje, že na účet byly vkládány i jiné prostředky, než stěžovatelův důchod. Stěžovatel tedy svá tvrzení v tomto směru neprokázal. II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [9] Jak plyne ze shora provedené rekapitulace věci, klíčovou se jeví právní otázka posouzení možnosti omezení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (dále „exekuce“) přikázáním pohledávky z účtu povinného vyloučením nezabavitelné části důchodu. [10] K tomu je třeba nejprve uvést, že zákonná úprava tohoto druhu exekuce prošla určitým vývojem. V rozhodné době (2005) platilo pro daňovou exekuci dle ustanovení § 73 odst. 6 daňového řádu analogické užití ustanovení občanského soudního řádu stejně jako dnes, avšak až do roku 2009 bylo znění příslušných ustanovení o. s. ř., upravujících druh exekuce přikázáním pohledávky z účtu dle § 303 o. s. ř., zčásti odlišné. Výjimku ze zákonného arrestatoria dle § 304 odst. 1 o. s. ř. upravovala v té době pouze ustanovení § 304a odst. 1 o. s. ř. („Zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 neplatí, jde-li o peněžní prostředky, které jsou povinným určeny pro výplatu mezd (platů), náhrad mezd (platů) a dalších plnění, která nahrazují odměnu za práci, jeho zaměstnancům, splatných ve výplatním termínu nejblíže následujícím po dni, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; mzdy (platy), náhrady mezd (platů) a plnění, která nahrazují odměnu za práci, splatné v dalších výplatních termínech již z pohledávky z účtu nelze do zániku výkonu rozhodnutí hradit.“) a také § 310 a § 317 až 379 o. s. ř. [11] Povaha pohledávek, které nelze v rámci exekuce přikázáním z účtu použít na základě právní úpravy, vyplývá vcelku přehledně z důvodové zprávy k § 310 o. s. ř. Toto ustanovení doplňuje ve vztahu k ustanovení § 317 až 319 o. s. ř. výčet pohledávek, které nemohou být touto exekucí postiženy, pokud plnění z těchto pohledávek bylo zasláno na postižený účet. [12] Pohledávky ve smyslu těchto ustanovení představují specifickou kategorii zdrojů. Především se jedná o prostředky veřejnoprávní povahy, např. dotace či finanční pomoc poskytovaná ze státního či územních rozpočtů (zák. č. 218/2000 Sb. a zák. č. 250