5 Afs 147/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Ans 12/2011- 134 - text 2 Ans 12/2011 - 142 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce JUDr. Z. J., proti žalovaným 1) Kanceláři prezidenta republiky, se sídlem Praha - Hrad a 2) prezidentovi České republiky, se sídlem Praha – Hrad, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2011, č. j. 7 A 77/2011 - 99, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaným s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2008, č. j. KPR 6497/2008 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vedoucí Kanceláře prezidenta republiky přezkoumal ke stížnosti žalobce, podané podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), postup Kanceláře prezidenta republiky při poskytování informace žalobci (přípis Kanceláře prezidenta republiky ze dne 11. 8. 2008, č. j. 5967/2008) a podle § 16a odst. 6 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím jej potvrdil. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení napadeného rozhodnutí i přípisu Kanceláře prezidenta republiky ze dne 11. 8. 2008; současně se domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu – prezidenta České republiky. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č. j. 7 Ca 277/2008 - 49, žalobu na zrušení napadeného rozhodnutí i žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zamítl. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 2 Ans 8/2010 - 68, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v rámci nového projednání věci rozsudkem ze dne 1. 7. 2011, č. j. 7 A 77/2011  99, žalobu opět zamítl. V odůvodnění nově vydaného rozsudku městský soud konstatoval, že Nejvyšší správní soud předchozí rozsudek zrušil pro vady řízení, neboť v něm městský soud neuvedl, proč neprovedl žalobcem navržené důkazy. V ostatním byl zrušený rozsudek shledán věcně správným, a proto městský soud zopakoval celou svou předchozí argumentaci, ve spojení s argumentací Nejvyššího správního soudu. Konstatoval tedy, že žalobce nebyl spokojen s postupem Kanceláře prezidenta republiky (dále též „Kancelář“) při vyřizování jednotlivých bodů jeho žádosti o poskytnutí informací. Ve věci dotazu ohledně způsobu výběru právního zástupce prezidenta považoval žalobce odpověď Kanceláře za vyhýbavou a odpověď, že žalobcovy údaje nebyly sděleny třetí osobě, označoval za nepravdivou, což dokládal popisem telefonátu jistého pracovníka advokátní kanceláře JUDr. Pejchala do zaměstnání žalobce. Městský soud posoudil obsah poskytnutých informací a konstatoval, že poskytnuté informace jsou výstižnou a odpovídající reakcí na žalobcem vznesené dotazy. Žalobci bylo především sděleno kritérium výběru advokátní kanceláře zastupující prezidenta republiky v konkrétním soudním řízení. Pokud žalobce ve stížnosti specifikoval, že ho zajímalo, zda při výběru převážilo zaměření advokátní kanceláře, cena právních služeb či jiná hlediska, měl takto konkrétně formulovat již žádost o poskytnutí informace. Pokud se žalobce domáhal informace, „jak a kdy sdělil úřad prezidenta republiky advokátní kanceláři JUDr. Aleše Pejchala mé osobní údaje včetně čísla mobilního telefonu mého zaměstnavatele“, bylo mu zcela adekvátním způsobem odpovězeno. Tato otázka vycházela ze žalobcova přesvědčení, že prezident republiky sdělil jeho osobní údaje třetí osobě. Vedoucí Kanceláře s tímto tvrzením nesouhlasil a poskytnuté informace označil za vyčerpávající a odpovídající skutečnosti. Žalobce ve stížnosti ani v žalobě netvrdil takové skutečnosti ani nepředložil takové důkazy, které by vyvrátily informace poskytnuté Kanceláří. Pouhé dedukce, bez předložení konkrétních důkazů, ani nevyžadovaly, aby se jimi vedoucí Kanceláře podrobně zabýval. Městský soud proto považoval napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že informace byly Kanceláří, jakožto povinným subjektem ve smyslu § 2 informačního zákona, poskytnuty, nemohlo dojít k nečinnosti ze strany Kanceláře ani ze strany prezidenta republiky. Městský soud provedl některé žalobcem předložené důkazy, a to výpis ze seznamu advokátů České advokátní komory, dotaz identifikace „zlomyslných“ volání ze dne 23. 9. 2008, návrh na uzavření smíru ze dne 22. 10. 2008, dopis České advokátní komory ze dne 13. 11. 2008, vyjádření JUDr. Aleše Pejchala k návrhu na uzavření smíru, podání žalobce ze dne 18. 11. 2008 ve věci smíru podle § 28 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, e-mailovou korespondenci mezi žalobcem a JUDr. Pejchalem ze dne 18. 2. 2009, dopis České advokátní komory ze dne 24. 2. 2009 a 11. 3. 2009, korespondenci mezi JUDr. Pejchalem a advokátní kanceláří JUDr. Jankovského ze dne 13. 3. 2009 a 16. 3. 2009 a oznámení o zastavení smírčího řízení ze dne 27. 4. 2009. Konstatoval, že tyto důkazy navrhl žalobce s cílem prokázat nepravdivost poskytnuté informace ze strany Kanceláře, že o předchozí žalobcem podané žádosti o informace nebyly vyrozumívány žádné třetí osoby a že Kancelář JUDr. Pejchalovi neposkytla osobní údaje žalobce. Podle městského soudu tyto provedené důkazy neprokazují žalobcovo tvrzení, že by Kancelář poskytla žalobcovy osobní údaje třetí osobě; důkazy se týkají kontaktů mezi žalobcem, respektive advokátní kanceláří žalobcova otce, a advokátní kanceláří JUDr. Pejchala a jsou postaveny na domněnce žalobce, že Kancelář předala JUDr. Pejchalovi údaje o žalobci. Provedené důkazy však neprokazují komunikaci mezi Kanceláří samotnou a advokátní kanceláří JUDr. Pejchala, týkající se předávání osobních dat žalobce. Městský soud odmítl provést navržený důkaz dotazem na telefonního operátora ohledně toho, kdo byl v červenci 2008 uživatelem mobilního telefonního čísla x (dle tvrzení žalobce se mělo jednat o telefonní číslo užívané kanceláří JUDr. Pejchala) a zda z tohoto telefonního čísla bylo telefonováno na telefonní číslo x. Tento postup odůvodnil tím, že provedení tohoto důkazu by prokázalo pouze uskutečnění takového hovoru, nikoliv však spornou skutečnost, zda Kancelář předala osobní údaje žalobce JUDr. Pejchalovi. Takový skutkový stav se podle městského soudu ostatně ani nepodává z popisu obsahu rozhovoru tak, jak jej popsal žalobce. Stejně tak městský soud odmítl provést důkazy svědeckými výslechy otce žalobce a paní E. N., která měla být přítomna telefonickému rozhovoru, a měl jí být znám jeho obsah. Výpovědi těchto svědků by totiž podle městského soudu mohly prokázat uskutečnění telefonického hovoru ze strany advokátní kanceláře JUDr. Pejchala, nikoliv však žalobcovo nepodložené tvrzení, že informace byly JUDr. Pejchalovi sděleny ze strany Kanceláře. Výpovědi takových svědků by navíc podle městského soudu měly oslabenou vypovídací hodnotu, a to pro příbuzenský a pracovní poměr svědků k žalobci. Městský soud neprovedl ani důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 127/2006, z něhož se měly podávat okolnosti vznesení námitky podjatosti v řízení, jehož účastníky byli justiční čekatel JUDr. Petr Langer a prezident České republiky. Žalobce chtěl tímto důkazem prokázat, že byl lustrován shodně jako soudci projednávající tuto soudní věc. Podle městského soudu by tímto soudním spisem bylo eventuelně prokázáno pouze tvrzení žalobce o lustraci soudců, nikoliv však skutečnost, že Kancelář předala osobní údaje žalobce JUDr. Pejchalovi. Nově vydaný rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, opírající se o důvody vyplývající z § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) in fine s. ř. s. Stěžovatel je především toho názoru, že městský soud nedodržel závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku. Městský soud sice v novém rozsudku zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům na provedení dokazování, učinil tak však, dle jeho názoru, nedostatečně. Podle stěžovatele bylo na místě zabývat se důkazy prokazujícími telefonický hovor, neboť z nich nepřímo plynou poznatky JUDr. Pejchala o osobních údajích stěžovatele. Městský soud na jedné straně provedl důkazy listinami ze smírčího řízení ohledně telefonického hovoru, na druhé straně však odmítl výslech osob, jimž byl tento hovor adresován. Vypovídací hodnota svědků nemůže být podle stěžovatele oslabena, neboť se jedná o osoby práva znalé a trestně zachovalé. Stěžovatel se dovolává též toho, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. 4. 2011, č. j. 2 Ans 8/2010 – 68, vyslovil, že účastník řízení není povinen soudu předložit důkaz o existenci dotazovaných skutečností. Stěžovatel tedy nebyl povinen dokazovat sdělení osobních údajů ze st