7 Afs 39/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 39/2012- 54 - text č. j. 7 Afs 39/2012 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: SPEDITION FEICO, spol. s r. o., se sídlem Háj 358, Kralice na Hané, zastoupena JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 18, Prostějov, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem Blanická 19, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 45/2010 – 40, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 45/2010 – 40, s e z r u š u j e , a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný - Celní ředitelství Olomouc, domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 45/2010 – 40, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) k žalobě společnosti SPEDITION FEICO, spol. s r. o. napadeným rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 45/2010 – 40, zrušil pro vady řízení rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 4. 2010, č. j. 1442/2010-130100-21, č. j. 1627/2010-130100-21 a č.j. 1628/2010-130100-21, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud především shledal důvodným žalobní bod, podle kterého se žalovaný v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou absence řádného zdůvodnění dodatečného (ých) platebního (ch) výměru (ů), spočívajícího v tom, proč byl vydán, jaké skutečnosti k tomu vedly a jaké závěry celní úřad učinil s odkazem na příslušné právní normy. Tyto požadavky pak žalobkyně odůvodňovala stejnými právy ručitele jako má dlužník. Žalovaný se tedy řádně nevypořádal s požadavkem odůvodnit skutečnosti, které vedly k vydání dodatečného platebního výměru a proto je jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalovanému je však současně třeba přisvědčit, že v žádném z napadených rozhodnutí neargumentoval ustanovením § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Rovněž i druhou žalobní námitku shledal krajský soud důvodnou. Stejně jako žalobkyně došel k závěru, že žalovaný postupoval vůči daňové ručitelce, kterou je právě žalobkyně, v rozporu se zákonem. Je tomu tak proto, že v řízení vedeném s přímým dlužníkem nevyčerpal veškeré možnosti provádění exekuce u tohoto dlužníka, které mu vyplývají z právních předpisů ještě před tím, než přistoupil k vyměření daně žalobkyni jako ručitelce. Například nezjišťoval, zda přímý dlužník nevlastní cenné papíry, které mají charakter movitých věcí [§ 260e odst. 2 písm. e), § 234 a § 234a o. s. ř.], či zda nevlastní obchodní podíl v jiné právnické osobě, který by bylo možno v rámci soudní exekuce postihnout ve smyslu ust. § 320 o. s. ř. V posuzované věci tedy neproběhlo zjišťování majetkových poměrů dlužníka vyčerpávajícím způsobem a nebyly proto dány podmínky pro postup dle ust. § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), v tehdy účinném znění. Nic na tom nemění ani okolnost, že rozhodnutí správce daně (celního úřadu) nepodat na primárního dlužníka insolvenční návrh pro to, že nebyl zjištěn žádný jeho movitý či nemovitý majetek, odpovídá principu racionality a zásadě hospodárnosti řízení. Důvodnou však neshledal třetí námitku, že správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 celního kodexu, který jej opravňuje k provádění kontrol dováženého zboží. Okolnost, že po dobu několika let probíhaly dodávky stejného zboží, aniž by byly pochyby o jeho celním zařazení a aniž by byly provedeny jeho kontroly, je zcela irelevantní. Žalobkyně jako subjekt, jehož předmětem činnosti je poskytování celní záruky, nemůže předpokládat, že zařazení zboží do celní položky je jednou pro vždy absolutní a neměnné. Musí si býti vědoma, že celní orgány jsou oprávněny zboží kontrolovat, odebírat z něj vzorky, či poskytovat dodatečné (vyšší) záruky, které právě žalobkyně v této věci poskytla. Neshledal také, že by došlo k porušení § 8 a § 171 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), (4. žalobní bod), pokud žalobkyně dovozovala, že změna postoje celního úřadu stran zatřídění dováženého zboží nemůže jít k její tíži a že tím došlo k porušení předpokladu presumpce očekávaného a jednotného postupu správního orgánu v téže (obdobné) věci. Je tomu tak proto, že zásadu legitimního očekávání (§ 8 správního řádu) nelze vykládat jako povinnost správního orgánu být vázán svými předchozími rozhodnutími v obdobných věcech. Uvedené platí o to více, bylo-li rozborem kontrolních vzorků zjištěno, že dovážené zboží nemá deklarované vlastnosti, a z tohoto důvodu jej bylo třeba zařadit do jiné položky celního sazebníku. Obdobně neshledal opodstatněnou ani pátou žalobní výtku, která jinak souvisí s námitkou třetí, a to, že měl celní úřad požádat o zajištění celního dluhu jinou formou, než je individuální záruční listina, neboť ta se vztahuje pouze k jedné operaci, která u žalobkyně skončila uhrazením původně vyměřeného cla (na JSD). Krajský soud došel k závěru, že ručení formou indivuduální záruky je ručením za celý dluh, který jak vyplývá přímo z dikce ust. § 256 odst. 1 písm. b) celního zákona vznikl nebo mohl vzniknout (nejen při předložení příslušných JSD, ale také dodatečně na základě kontrolní činnosti celního úřadu). V posuzované věci došlo nadto (v souvislosti s odběrem kontrolních vzorků) k tomu, že žalobkyně poskytla celnímu úřadu další individuální záruku. Z obsahu této záruční listiny pak je jednoznačně seznatelná její souvislost právě s odebranými vzorky dováženého zboží. Krajský soud proto zrušil napadená rozhodnutí pro vady řízení, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm.a) s. ř. s.] a pro to, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadených rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm.b) s. ř. s.]. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný správní orgán jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel především zásadně nesouhlasí s tím, že by jeho rozhodnutí byla nepřezkoumatelná z toho důvodu, že se dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou o absenci řádného odůvodnění vydání platebního výměru, tj. proč byl vydán, jaké skutečnosti k tomu vedly a jaké závěry z nich celní úřad učinil s odkazem na příslušné normy. Je tomu tak proto, že v krajským soudem zrušených rozhodnutích jsou jasně uvedeny důvody vydání platebních výměrů na clo žalobkyni (jako ručitelce), jakož i to, o jaké konkrétní právní předpisy (jejich jednotlivá ustanovení) se celní orgány opřely. Je v nich jednoznačně uvedeno, že platební výměry byly žalobkyni jako ručitelce vydány z titulu jejího smluvního ručení za obchodní společnost APM Holding s. r. o. (dále také „přímý dlužník“) se sídlem Veveří 43, Brno (zejm. str 3 a 6 zrušených rozhodnutí). Stejně tak v těchto rozhodnutích detailně vylíčil, že provedl daňovou exekuci a jaké konkrétní kroky vůči dlužníkovi učinil. Objasnil, proč k některým způsobům uspokojení dluhu, které údajně dle žalobkyně měly být provedeny, nepřistoupil (viz str. 5 zrušených rozhodnutí). Rušená rozhodnutí tedy obsahují veškeré náležitosti rozhodnutí podle ust. § 32 zákona o správě daní a poplatků. Pokud pak krajský soud dovozoval, že nebyly řádně odůvodněny samotné platební výměry, třeba odkázat na ust. § 32 odst. 3 téhož zákona, podle kterého platí, že odůvodňovat rozhodnutí má správce daně (zde celní úřad) jen v případě, že tak stanoví zákon o správě daní a poplatků nebo jiný zákon. Tak tomu ale v případě platebních výměrů není. Je tedy zřejmé, že údajný nedostatek platebních výměrů o vyměření cla žalobkyni jako ručitelce nemůže být v žádném případě důvodem zrušení správních rozhodnutí. Nesprávný je taktéž závěr krajského soudu, že celní úřad nevymáhal celní dluh po přímém dlužníku v souladu se zákonem. Ze zákona o správě daní a poplatků ani celního zákona nevyplývá, že by byl celní úřad namísto daňové exekuce (§ 73 a násl. zákona o správě daní a poplatků) povinen požádat o exekuci soud nebo soudního exekutora. Takový výklad zákona o správě daní a poplatků nemá zákonnou oporu. Tento postup by navíc způsobil průtahy ve vymáhání celního dluhu, což by bylo v rozporu se zásadou řádné správy daní (§ 2 téhož zákona), k čemuž je celní úřad jako správce daně povinen. Je proto nesprávný názor krajského soudu, že je povinností správce daně před vydáním platebního výměru vůči ručiteli vyčerpat všechny dostupné možnosti a způsoby exekuc