7 Aps 3/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Ans 5/2012- 35 - text  č. j. 7 Ans 5/2012 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: PhDr. P. M., zastoupen JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, č. j. 11 Ca 74/2009 – 118, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni žalobce – advokátce JUDr. Jitce Šindelkové – s e u r č u j e na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce PhDr. P. M. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, č. j. 11 Ca 74/2009 – 118, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, neboť jej zejména podáním ze dne 4. 4. 2008 opakovaně žádal, aby vyřešil problémy v podání popsané. Žalovaný se podle žalobce svou odpovědí na jeho podání vyhnul řešení, přestože má možnosti některé jeho podněty vyřídit přímo a u dalších iniciovat a případně i dozorovat řízení u jiných státních orgánů. Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že k vynucení jiného konání správního orgánu, než je vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení, ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. nikomu žalobní legitimaci nezakládá. V dané věci však žalobce požaduje, aby soud rozhodl o nečinnosti za situace, kdy není zahájeno žádné správní řízení; podání žalobce nelze považovat za návrh zahajující řízení ve věci. Není-li správní řízení zahájeno, není správní orgán povinen vydat rozhodnutí ani osvědčení. Žalovaný se navíc pokoušel v rámci svých možností žalobci odpovědět. V dopisech se žalovaný pokusil žalobci vysvětlit, že Ministerstvo vnitra neposkytuje ochranu proti soudnímu rozhodnutí, není ani orgánem činným v trestním řízení a ve věci nečinnosti Magistrátu hlavního města Prahy v dozoru nad činností stavebního úřadu Úřadu městské části Praha 12 odkázal žalobce na Ministerstvo pro místní rozvoj. Ohledně dotazu na stav vyřizování jeho podání na Obvodní ředitelství Policie České republiky, Praha IV, místní oddělení Lhotka ze dne 10. 6. 2007 pak žalovaný uvedl, že tento podnět věcně nevyřizuje a doporučil obrátit se na oslovenou složku policie. Jelikož žalovaný není povinen v daném případě vydat rozhodnutí, městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění namítl, že městský soud nevzal v úvahu, že Ministerstvo vnitra je podle ust. § 12 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“), povinno se zabývat m. j. veřejným pořádkem a dalšími věcmi vnitřního pořádku a bezpečnosti, hlášením pobytu a evidencí obyvatel, koordinací správního řízení a výkonu veřejné správy svěřené orgánům územní samosprávy. Podle ust. § 20, 21, 22 a 24 citovaného zákona je Ministerstvo vnitra povinno dbát o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činit podle zákonů potřebná opatření k nápravě. Ministerstvo vnitra mělo vydat osvědčení o posledním bydlišti M. N., tj. vlastníka pozemku parc. č. 1825 k. ú. Kamýk. Dále mělo v rámci svých pravomocí, např. svou inspekcí, prověřit, zda Policie České republiky řádně vyšetřila podezření ze zneužívání pravomocí některými funkcionáři obce. Stejně tak namítal podjatost osob rozhodujících v řízeních, jichž byl účastníkem, ale o námitkách podjatosti nebylo rozhodnuto. Tito funkcionáři zřejmě působí na některé soudce, kteří pak nepostupují tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana jeho práv a oprávněných zájmů. Žalovaný měl také zajistit ochranu práv žalobce ve smyslu ust. § 3, 5 a 415 občanského zákoníku proti nesprávnému a nepřátelskému počínání obce. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, když tvrdí, že nebylo zahájeno žádné správní řízení. Podle ust. § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je řízení zahájeno dnem, kdy podání došlo správnímu orgánu a podle ust. § 37 odst. 1 správního řádu se podání posuzuje podle skutečného obsahu. Tak mělo být naloženo i s podáním ze dne 4. 4. 2008. Soud měl rozhodnout tak, aby Ministerstvo vnitra samo zjednalo nápravu nebo konstatovalo porušení zákona a vytvořilo východiska pro nápravu. Uvedeným postupem tak byla porušena jeho základní práva, jeho subjektivní práva vyplývající z veřejnoprávních vztahů, jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku toho i jeho vlastnické právo. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem městského soudu a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná. Stěžovatel ve své kasační stížnosti především rozporuje závěry městského soudu, že žalovaný na základě jeho podání nevedl žádná správní řízení a nebyl na základě nich povinen vydat rozhodnutí ani osvědčení. Předně je nutno ve shodě s městským soudem poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž se nelze ochrany ve správním soudnictví podle ust. § 79 a násl. s. ř. s. dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu. Působnost těchto ustanovení je omezena na případy, kdy má správní orgán ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce, nebo má povinnost vydat osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem příslušný procesní předpis zakládá, zákonné prostředky k ochraně před nečinností správního orgánu. K vynucení jiného konání správního orgánu než je vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. nikomu žalobní legitimaci nezakládá a není ani založena pravomoc soudu poskytovat ochranu proti jiné nečinnosti správního orgánu než takové, která spočívá v absenci vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení, a rozhodovat o povinnosti správního orgánu v určité době takový jiný úkon provést (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Ans 6/2010 - 142, a ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 - 50, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98; všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžejní otázkou je tak určení, zda měl žalovaný na základě podání stěžovatele povinnost vydat rozhodnutí či osvědčení, potažmo zda byla těmito podáními zahájena správní řízení. Podle § 9 správního řádu „správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.“ Za správní řízení lze tedy považovat pouze takový postup správního orgánu, jehož výsledkem má být konstitutivní či deklaratorní rozhodnutí, jehož vydání právní předpisy pro vymezené situace předpokládají. Citované ustanovení však není všezahrnujícím zmocněním pro správní orgány zahájit správní řízení a vydat rozhodnutí o čemkoliv. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Zcela obecné zmocnění správním orgánům být činní jakýmkoliv způsobem na základě jakéhokoliv podání by bylo s uvedeným požadavkem v rozporu. Je proto vyžadováno, aby každé zmocnění správních orgánů pro vydávání rozhodnutí či osvědčení bylo specifické pro vymezený okruh životních situací. Z ust. § 44 odst. 1 správního řádu nelze obecně dovozovat, že doručením jakéhokoliv podání správnímu orgánu je zahájeno určité správní řízení. Toto ustanovení pamatuje pouze na případy, kdy již je s určitým podáním spojeno zahájení řízení, a specifikuje, k jakému okamžiku je řízení považováno za zahájené. Je nutno zopakovat, že o správním řízení lze hov