9 As 127/2011 — Nejvyšší správní soud

9 As 127/2011- 110 - text 9 As 127/2011 - 117 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: V. P., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 6. 8. 2009, č. j. CPR-3691-1/ČJ-2009-9CPR-C218, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2011, č. j. 10 Ca 313/2009  75, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, která je procesním předchůdcem žalovaného (dále též „odvolací orgán“), ze dne 6. 8. 2009, č. j. CPR-3691-1/ČJ-2009-9CPR-C218. Tímto rozhodnutím zamítl odvolací orgán odvolání stěžovatele proti rozhodnutí vydanému dne 31. 12. 2008 Policií České republiky, oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Ostrava, Inspektorátem cizinecké policie Ostrava – detašované pracoviště Ostrava, č. j. CPOV4976/ČJ-2008-61 PO-CI, kterým byl žalobci zrušen trvalý pobyt na území České republiky, a toto rozhodnutí potvrdil. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že stěžovatel nebrojí proti skutkovým zjištěním správních orgánů. Nezpochybňuje tedy, že se nechal účelově zapsat do rodného listu dítěte – občana České republiky jako jeho otec s cílem získat z tohoto titulu povolení k trvalému pobytu. Řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu je upraveno v ustanovení § 87l odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Pro toto řízení se přitom použijí ustanovení správního řádu o správním řízení, jak stanoví § 168 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu se vydá vždy, je-li stanoven některý z důvodů uvedených v ustanovení § 87l zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení neupravuje zvláštní procesní postup příslušných orgánů a ani z něj neplyne, že by zákonodárce zamýšlel procesní postup podle hlavy IX či X zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád), použijí se na procesní postup standardně obecná ustanovení o správním řízení. Dle názoru městského soudu je předmětem přezkumu otázka naplnění důvodů pro zrušení povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 87l zákona o pobytu cizinců, tedy odnětí oprávnění, a nejedná se tak o žádné navazující řízení k řízení o udělení povolení k trvalému pobytu, kterým by se takové povolení přezkoumávalo. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu přitom vyplývá, že založil své rozhodnutí na výkladu pojmu veřejný pořádek, jenž definoval jako stav, za kterého je dodržována soustava pravidel chování obsažených jak v právních normách, tak právem neupravených, jejichž zachování jde dle obecného názoru lidí v určitém místě a čase nezbytnou podmínkou pokojného stavu. Městský soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, dle kterého je účelové prohlášení otcovství s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců činem nemorálním a nemravným a v tomto směru je i porušením veřejného pořádku. Dle městského soudu byly proto v projednávané věci naplněny zákonem stanovené důvody pro zrušení trvalého pobytu stěžovatele na území České republiky, přičemž nemohlo dojít k porušení zásady ochrany nabytých práv, neboť k těm došlo již v rozporu s právní úpravou. Městský soud neshledal jako důvodnou ani námitku týkající se porušení zásady zákazu retroaktivity a zásady ochrany nabytých práv. Je sice pravdou, že v době, kdy stěžovatel učinil prohlášení o otcovství, neznal zákon o pobytu cizinců výslovně důvod pro zrušení povolení podle § 87l písm. b) tohoto zákona (obcházení zákona účelově prohlášeným souhlasem za účelem určení otcovství). V počínání stěžovatele, jak již uvedly správní orgány, je však třeba spatřovat i závažné narušení veřejného pořádku, které jako důvod pro zrušení trvalého pobytu existovalo v právní úpravě v ustanovení § 87l písm. a) zákona o pobytu cizinců již v době, kdy stěžovateli byl trvalý pobyt udělen. Z tohoto důvodu nemohla být porušena zásada zakazující retroaktivitu práva. Za práva nabytá v dobré víře nelze považovat skutečnost, že držitel povolení k trvalému pobytu závažně narušuje veřejný pořádek či se dopouští obcházení zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal důvody k tomu, aby, jak stěžovatel navrhoval, předložil Ústavnímu soudu k posouzení návrh na zrušení ustanovení § 87l zákona o pobytu cizinců, a vyhodnotil všechny žalobní námitky stěžovatele jako nedůvodné, žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, uplatňuje tedy kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že městský soud nesprávně posoudil věc v otázce nedodržení prekluzivních lhůt pro uplatnění mimořádných opravných prostředků. Stěžovatel nezpochybňuje, že právní řád zná institut odnětí oprávnění, nicméně se domnívá, že správní orgán v nyní projednávané věci ve skutečnosti neprováděl řízení o odnětí oprávnění, ale jakési přezkumné řízení či obnovu řízení. Udělení oprávnění k trvalému pobytu je individuálním konstitutivním aktem aplikace práva, který nabývá právní moci. Pod pojmem materiální právní moc je pak třeba chápat nezměnitelnost tohoto individuálního právního aktu, přičemž tuto vlastnost mají všechna meritorní individuální rozhodnutí vyjma negativních. Ostatní individuální právní akty lze po nabytí právní moci měnit jen tehdy, existuje-li výslovné zákonné ustanovení. Jde o tzv. výhrady nového rozhodnutí. Obecně se v řízení před orgány veřejné moci, které směřuje k vydání individuálního právního aktu, uplatňuje zásada, že rozhodným skutkovým stavem je stav daný v okamžiku vydání rozhodnutí. Tzv. výhrady nového rozhodnutí umožňují zohlednit skutečnosti, které nastanou později, tj. až v době po vydání rozhodnutí, a proto nelze přezkoumávat ani věcnou správnost či úplnost skutkových zjištění při vydání původního rozhodnutí. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že v případě mimořádného opravného prostředku se ruší či mění původní rozhodnutí, přičemž přípustná je změna ex tunc. Naopak u nových rozhodnutí dochází ke změnám ex nunc. Stěžovatel tedy nezpochybňuje, že zrušení povolení k trvalému pobytu je institutem odnětí oprávnění, v rámci řízení o odnětí oprávnění se však posuzují pouze skutečnosti, které nastaly po vydání původního rozhodnutí, jelikož tento institut je založen na výhradě nových skutečností. Formálně je tak řízení označeno jako řízení o odnětí oprávnění, ve skutečnosti však jde o řízení o mimořádném opravném prostředku. Rozhodnutí totiž není reakcí na skutečnosti vzniklé po vydání původního rozhodnutí, ale přezkum věcné správnosti již pravomocně vyřešené otázky. Je proto nutné zkoumat, zda byly dodrženy požadavky, které právní řád k mimořádným opravným prostředkům vztahuje – prekluzivní lhůty atd. Tyto limity byly v projednávané věci překročeny, jak stěžovatel osvětlil v žalobě, na kterou v této souvislosti odkazuje. Namítá, že se městský soud těmito námitkami dostatečně nezabýval. K otázce výkladu neurčitého pojmu „veřejný pořádek“ upozorňuje stěžovatel na rozpor výkladu tohoto pojmu provedený městským soudem s komunitárním právem i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Odkazuje přitom na rozsudek kasačního soudu č. j. 5 As 51/2009  68. Stěžovatel dále namítá, že vzhledem k tomu, že zákon o pobytu cizinců výslovně nezakazuje určení otcovství společným účelovým prohlášením, nemohl jednat ve zlé víře, neboť zákon o pobytu cizinců takové jednání v době rozhodování o povolení k trvalému pobytu nezakazoval. Mezerovitost právní úpravy nemůže dle žalobce založit zlou víru. Odkazuje přitom na rozsudek městského soudu č. j. 10 Ca 289/2005  37. Aplikace principu právní jistoty navíc nestojí na tom, jestli původní jednání bylo v souladu se zákonem, či nikoliv. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud měl i bez návrhu vyslovit nicotnost napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu, a to s ohledem na změny kompetenčních norem od 1. 1. 2009. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje