9 As 79/2011 — Nejvyšší správní soud

9 As 79/2011- 131 - text 9 As 79/2011 - 137 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: N. H. B., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2008, č. j. SCPP-3427/C-215-2007, ve věci žádosti o povolení k trvalému pobytu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, č. j. 8 A 65/2010  95, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, č. j. 8 A 65/2010  95, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 4. 1. 2008, č. j. SCPP-3427/C-215-2007. Citovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno-město, ze dne 23. 8. 2007, č. j. SCPP-001460/BR-I-CI-2007, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle § 87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“, pokud není dále výslovně uvedeno, že jde o znění účinné v jiné době). Správní orgány k důvodu zamítnutí stěžovatelovy žádosti vyšly z toho, že účelově prohlášeným souhlasem stěžovatele bylo určeno otcovství nezletilého občana České republiky. Městský soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se správními orgány, že stěžovatel byl do rodného listu nezletilého dítěte zapsán pouze za účelem získání pevného pobytového statusu na území České republiky. Městský soud považuje za odůvodněný závěr správních orgánů, že cizinec, který uvádí, že je otcem nezletilého občana České republiky, pouze s cílem obejít pravidla o vstupu a pobytu cizinců na území ČR, tímto jednáním nepochybně vyjadřuje neúctu k právním předpisům země, v níž žádá o povolení k trvalému pobytu, a jde tak o narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Městský soud dále konstatoval, že bylo dostatečně prokázáno, že mezi stěžovatelem a nezletilým neexistuje žádný faktický vztah. V dané věci soud považoval Dětský domov pro děti do tří let v Ostravě a Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz za věcně příslušné k provedení úkonu v řízení. Dětský domov je totiž jediným subjektem pečujícím o nezletilce, v jehož rodném listě je stěžovatel zapsán jako otec, a tento nezletilec není způsobilý se k věci sám vyjádřit. Městský soud dále nepřisvědčil námitce, že na tzv. pobytové kontroly dle zákona o pobytu cizinců je nutno aplikovat zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o státní kontrole“), jelikož stěžovatel nemá postavení kontrolovaného subjektu. Městský soud dále neshledal důvodnou námitku, že v dané věci došlo k posuzování otázky, o níž nepřísluší ve věci rozhodujícím správním orgánům rozhodnout, a to posouzení otázek osobního stavu. Dle městského soudu bylo povinností správních orgánů zkoumat, zda nejde o účelově prohlášený souhlas určení otcovství. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávnou aplikaci ust. § 13 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „správní řád“), jelikož úkony provedené formou dožádání tomuto ustanovení neodpovídají, protože různé odbory sociální péče nejsou věcně příslušnými orgány v řízení o povolení pobytu cizince na území České republiky. Nejde ani o podřízený či nadřízený orgán správního orgánu prvního stupně či Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie. Stěžovatel dále namítl, že rozsudek městského soudu je, co se týče této námitky, nepřezkoumatelný, přitom městský soud byl vázán předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané věci ze dne 4. 3. 2010, č. j. 9 As 8/2010  73, se s touto námitkou přezkoumatelným způsobem vypořádat. Stěžovatel dále ve vztahu k závěrům městského soudu na straně 8 napadeného rozsudku uvedl, že pokud je proveden dožádaný úkon na základě nezákonného usnesení o dožádání, jde o nezákonný důkaz, který není procesně použitelný. Stěžovatel má též za to, že městský soud nesprávně posoudil působnost zákona o státní kontrole na pobytové kontroly. Městský soud dle stěžovatele jen citoval ust. § 3 zákona o státní kontrole a učinil závěr, že stěžovatel nemá postavení kontrolované osoby podle tohoto zákona. Stěžovatel se s takovým závěrem neztotožňuje, neboť ust. § 8 zákona o státní kontrole prostřednictvím legislativní zkratky vymezuje, kdo je kontrolovanou osobou. Tou přitom může být jakákoli fyzická osoba. Za nesprávný považuje stěžovatel také závěr městského soudu týkající se ust. § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, pokud správní orgán zpochybnil důkazní hodnotu veřejné listiny, kterou je správní orgán vázán. Správní orgán přistoupil k hodnocení rodičovství stěžovatele na základě mravnosti. Městský soud v této souvislosti uvedl, že účelové prohlášení rodičovství z pohledu zákona o pobytu cizinců nebylo protiprávním, přičemž ale následně hovoří o protiprávním jednání stěžovatele letmým odkazem na pojem veřejného pořádku. Stěžovatel i v daném ohledu považuje rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné, nejde přitom jen o nejasný odkaz na „dlouhodobý pobyt“, pokud se správní orgány zabývaly trvalým pobytem, nebo skutečnost, že zákon o pobytu cizinců hovoří o „závažném narušení veřejného pořádku“, což městský soud opomněl. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Žalobou k městskému soudu napadené správní rozhodnutí bylo vydáno Policií České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké policie, jejíž působnost přešla na Ministerstvo vnitra. O odvolání proti rozhodnutím ve věcech, kde dle zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra rozhoduje v prvním stupni, rozhoduje Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (§ 170a odst. 1 zákona o pobytu cizinců), na něž dle § 69 s. ř. s. přešlo postavení žalovaného. Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že městský soud ve věci rozhodoval poté, co jeho původní rozhodnutí ze dne 27. 8. 2009, č. j. 8 Ca 83/2008  33, bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 3. 2010, č. j. 9 As 8/2010  73, které je dostupné z www.nssoud.cz stejně jako všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu. V takovém případě Nejvyšší správní soud prověřil, zda jsou kasační námitky přípustné, jelikož dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Výkladem citovaného ustanovení se zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, publikovaném pod č. 2365/2011 Sb. NSS, kde uvedl: „Účastník řízení totiž v druhé kasační stížnosti může napadnout jedině nesprávnou realizaci závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající, včetně nastolení otázek, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti proto, že – typicky pro procesní vady – nebyly řešeny v první kasační stížností napadeném rozhodnutí krajského soudu.“ Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádná z kasačních námitek není z výše uvedeného důvodu nepřípustná. Všechny kasační námitky totiž směřují k otázkám, ke kterým se městský soud v prvním rozhodnutí ve věci (č. j. 8 Ca 83/2008  33) nevyjádřil, resp. vyjádřil zcela nedostatečně, v čemž byla spatřována nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ze spisu konstatuje, že správní orgán prvního stupně v řízení před ním usnesením dle § 13 správního