3 Azs 33/2004 — Nejvyšší správní soud

1 Ans 20/2012- 40 - text 1 Ans 20/2012 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: D. P., zastoupena Mgr. Janou Sumarovou, advokátkou se sídlem Mírové náměstí 3d, Ostrava–Vítkovice, proti žalovaným: 1) Úřad městského obvodu Slezská Ostrava, se sídlem Těšínská 35, Ostrava – Slezská Ostrava, 2) Magistrát města Ostravy, se sídlem Prokešovo náměstí 8, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaných, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2012, čj. 22 A 106/2011 – 17, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaným s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Janě Sumarové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se domáhala žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu toho, aby soud uložil žalovanému ad 1) povinnost vydat rozhodnutí o přidělení náhradního bytu za byt na ulici V. 8, O. K tomu žalobkyně uvedla, že rozhodnutím Obvodního národního výboru Ostrava 2 ze dne 10. 11. 1980 byla dočasně zrušena bytová jednotka v domě č. p. 496 (V. 8) užívaná stěžovatelkou a jejím manželem. Rozhodnutím ze dne 5. 1. 1989 nařídil Obvodní národ výbor Ostrava 2 stěžovatelce vyklidit byt na ulici V. 8 ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí s tím, že o přidělení náhradního bytu bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 1989, sp. zn. 40 C 268/89, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 1990, sp. zn. 8 Co 252/90 (nabylo právní moci dne 15. 11. 1990), bylo žalobkyni uloženo vyklidit byt na ulici V. 8 ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy jí bude vykonatelným rozhodnutím národního výboru přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. V letech 1991  1992 žalobkyně požádala na Úřadu městského obvodu Slezská Ostrava o přidělení bytu, tato žádost nebyla dosud vyřešena. Proto žalobkyně podala dne 14. 3. 2011 stížnost na Magistrátu statutárního města Ostravy. Ten stížnost přešetřil, shledal ji nedůvodnou a informoval o tom žalobkyni přípisem ze dne 4. 5. 2011. Ve vztahu k žalovanému ad 2) se žalobkyně domáhala toho, aby soud určil, že žalovaný ad 2) nesprávně hodnotil stížnost žalobkyně a nesprávně o ní rozhodl. [2] Krajský soud žalobu odmítl. Pokud jde o tu část žaloby, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému ad 1), aby mu byla uložena povinnost vydat rozhodnutí o přidělení náhradního bytu, krajský soud uvedl, že přidělování bytů se řídilo zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Tento zákon však byl s účinností od 1. 1. 1992 zrušen, přičemž dosud neskončená řízení o přidělení bytu byla dnem 1. 1. 1992 zastavena. Rozhodnutí o zastavení řízení se nevydávalo, pouze se vyznačilo ve spisu. V období od 1. 1. 1992 již správní orgány nerozhodují o bytových náhradách, tato problematika se přesunula do oblasti občanskoprávní. Pokud tedy žalobkyně podala u žalovaného ad 1) žádost o přidělení náhradního bytu, bylo řízení o této žádosti ze zákona zastaveno dnem 1. 1. 1992 a později nemohlo být žádné takové řízení vedeno, neboť nespadalo do kompetence správních orgánů. Podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného ad 1) tak nebyly splněny, žalovaný ad 1) nebyl ve věci pasivně legitimován. Žaloba proto byla v této části odmítnuta na základě § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve vztahu k žalovanému ad 2) žalobkyně ani na výzvu soudu neuvedla žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit, z jakých důvodů se domáhá odstranění nečinnosti žalovaného ad 2). V této části je tedy žaloba zatížena vadou, která ani přes výzvu soudu nebyla žalobkyní odstraněna, a proto soud žalobu odmítl rovněž podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. II. Argumenty obsažené kasační stížnosti [3] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou následně dvakrát doplnila. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal s tvrzením o nečinnosti správního orgánu, konkrétně tedy s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt. Povinnost vyklidit byt byla vázána na vydání rozhodnutí příslušného národního výboru o přidělení bytové náhrady, nikoliv na zajištění bytové náhrady vlastníkem bytu, tj. akciovou společností OKD. Vadu soudního řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud nevyzval žalované, aby se k žalobě vyjádřili. Stěžovatelka dále uvedla, že nemůže najít svoji žádost o přidělení náhradního bytu, nicméně předložila přípis žalovaného ad 1) ze dne 8. 1. 1992, z něhož plyne, že žádost byla podána. Dále uvádí, že v roce 2010 nebo 2011 (bez bližšího časového upřesnění) se stěžovatelka zajímala o to, kdy a jak bude její žádost vyřízena. Na to jí žalovaný ad 1) sdělil, že rozhodnutí o přidělení bytu nebude vydáno. Nato podala stěžovatelka stížnost k žalovanému ad 2). [4] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud provedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 1989, sp. zn. 40 C 268/89, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 1990, sp. zn. 8 Co 252/90, a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 1992, sp. zn. 39 C 265/90, resp. soudními spisy vedenými v těchto věcech. [5] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Soud v prvé řadě upozorňuje, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby lze napadnout kasační stížností pouze z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost takového rozhodnutí. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna zde cit. rozhodnutí jsou přístupná na www.nssoud.cz). [9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu spojenou s námitkou nesprávného posouzení otázky, zda je žalovaný ad 1) nečinný (III.A.). Poté se zabýval namítanou vadou řízení před krajským soudem (III.B.). [10] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že napadené usnesení bylo vydáno týden poté, co podala stížnost na průtahy v řízení. Stížnost byla shledána důvodnou. Protože však bylo v mezidobí vydáno usnesení o odmítnutí žaloby, nebyla přijata žádná opatření k nápravě. Toto sdělení stěžovatelky nepovažuje soud za kasační námitku, neboť z něho není zřejmé, jaký vliv na zákonnost rozhodnutí by měly mít stěžovatelkou uváděné okolnosti související s vyřizováním stížnosti na průtahy v řízení. III.A. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí a posouzení nečinnosti žalovaného ad 1) [11] První kasační námitkou stěžovatelka poukazuje na údajnou nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu pro nedostatek důvodů. Krajskému soudu vytýká, že se nijak nezabýval tvrzeními stěžovatelky o nečinnosti žalovaného ad 1) a nevypořádal se s rozhodnutími civilních soudů ve věci žaloby na vyklizení bytu. Současně však polemizuje i s právním názorem soudu, že žalovaný ad 1) není nečinný. [12] Nejvyšší správní soud vyšel při posouzení této námitky z tvrzení stěžovatelky uvedeného v řízení před krajským soudem, že někdy v roce 1991 nebo 1992 podala žádost o přiznání bytové náhrady u žalovaného ad 1). Jiné tvrzení o podání další žádosti o přidělení náhradního bytu stěžovatelka neuvedla. Krajský soud v napadeném usnesení nezpochybnil rozhodnutí civilních soudů, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt v budově č. p. 496 na ulici V., jejíž realizace byla vázána na vykonatelné rozhodnutí příslušného národního výboru o přidělení náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování. Krajský soud nevyvracel ani ničím nepodložené tvrzení stěžovatelky, že v roce 1991 nebo 1992 podala žádost u žalovaného ad 1) o přidělení náhradního bytu [přípis žalovaného ad 1) ze dne 8. 1. 1992, který stvrzuje, že žádost o přidělení náhradního bytu je evidována u odboru bytového hospodářství, předložila stěžovatelka až spolu s doplněním kasační stížnosti]. Krajský soud poukázal na dřívější právní úpravu zajišťování bytových náhrad, s níž jsou rozhodnutí civilních soudů ve věci vyklizení bytu na ulici V. úzce svázána. [13] Přidělování náhradního bytu či náhradního ubytování pro případ, že rozhodnutím soudu nebo místního národního výboru byla uživa