1 As 98/2011 — Nejvyšší správní soud

1 As 98/2011- 112 - text 1 As 98/2011 - 118 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: Ateliér pro životní prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2007, č. j. 3614/2007, za účasti osoby zúčastněné na řízení: EPOQUE HOTEL a.s., se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2010, č. j. 8 Ca 336/2007 - 75, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2010, č. j. 8 Ca 336/2007 – 75, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Společnosti LANCASTER, a.s. a Pivovarský holding, a. s. podali dne 31. 1. 2005 společnou žádost o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 a 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „zákon o státní památkové péči“), kterým by byly připuštěny z hlediska zájmů státní památkové péče zamýšlené práce v případě stavby EPOQUE PANKRÁC – hotel, Praha 4, Pankrác. Magistrát hlavního města Prahy, odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu (dále též „magistrát“) nejprve závazným stanoviskem ze dne 10. 10. 2005 připustil bez podmínek přípravu zamýšlených prací. Uvedené závazné stanovisko bylo následně zrušeno v přezkumném řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 6. 2006, které nabylo právní moci dne 9. 10. 2006, po rozhodnutí ministra kultury o rozkladu. [2] Magistrát poté začal jednat jako s účastníky řízení s žalobcem a s dalším občanským sdružením (Pankrácká společnost) a rozhodnutím ze dne 9. 1. 2007, č. j. MHMP 25094/2005/Cír, vydal v dané věci opět souhlasné závazné stanovisko; zároveň stanovil dvě omezující podmínky. Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím k odvolání žalobce změnil rozhodnutí magistrátu ze dne 9. 1. 2007 tak, že zrušil omezující podmínku č. 2, ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Proti rozsudku městského soudu nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností. [3] První senát Nejvyššího správního soudu při předběžném projednávání věci zjistil, že městský soud při vypořádání jedné ze zásadních žalobních námitek, jež se vztahuje k otázce podjatosti úředníků magistrátu, kteří v dané věci rozhodovali, založil svou argumentaci na závěrech vyplývajících z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 – 67, č. 503/2005 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz). Jelikož závěry vztahující se k otázce podjatosti úředníků územně samosprávných celků obsažené ve shora citovaném rozsudku první senát nesdílel, v řízení vedeném pod sp. zn. 1 As 89/2010 tyto závěry zpochybnil a předložil svůj odlišný právní názor k posouzení rozšířenému senátu zdejšího soudu. Z tohoto důvodu předsedkyně senátu rozhodla v nynější věci usnesením ze dne 2. 11. 2011 o přerušení řízení, podle § 48 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve znění účinném do 31. 12. 2011 s. ř. s. [4] Rozšířený senát usnesením ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119, o předložené právní otázce rozhodl, a tak předsedkyně senátu v souladu s § 48 odst. 5 s. ř. s. usnesením ze dne 26. 11. 2012 rozhodla, že se v řízení pokračuje. [5] Po podání žádosti o vydání závazného stanoviska přešly části obchodního jmění společnosti LANCASTER a.s. v důsledku rozdělení na nástupnické společnosti EPOQUE HOTEL a.s., IČ: 27455858, a EPOQUE-LANCASTER a.s., IČ: 27415171. Část jmění, která se týkala projektu EPOQUE PANKRÁC – hotel, přešla na nástupnickou společnost EPOQUE HOTEL a.s. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“). II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu [6] Městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že žalovaný „smetl“ veškeré odvolací důvody jako „drobná procesní a věcná pochybení“ prvoinstančního orgánu. Podle soudu žalovaný osvětlil, jaká pochybení má na mysli a zdůvodnil, proč je ponechal bez dalšího komentáře. [7] K námitce podjatosti úředních osob městský soud uvedl, že se jí žalovaný věnoval dostatečně, a odkázal na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 21/2004 – 67 a dodal, že žalobce v podané žalobě žádné konkrétní okolnosti tvrzené podjatosti úředníků magistrátu neuvedl a že námitky podjatosti vznesené v průběhu správního řízení byly v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu v rámci tohoto řízení vyřešeny. Námitku, podle níž se žalovaný nevypořádal s obsahem zápisu o pobytu zahraniční odbornice Dr. I. W. v. O., shledal soud nedůvodnou s tím, že není zřejmé, v kterém podání měl žalobce zmínit předmětný zápis. [8] Městský soud má konečně také za to, že se žalovaný dostatečně vyrovnal s odborným vyjádřením Národního památkového ústavu i s vyjádřením Výboru světového dědictví UNESCO. III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti [9] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl nesprávné vyřešení otázky vyloučení úředních osob správního orgánu prvního stupně. Poukázal na to, že vedení města „opakovaně a veřejně“ vyjadřovalo podporu záměru a že rozhodující úředníci se účastnili uzavřených jednání („kulatého stolu“), při kterých „v nerozborné jednotě“ s politiky města domlouvali zprůchodnění záměru, což má být dostatečně zdokumentováno ve správním spise i v přílohách žaloby. Městský soud při posuzování dané otázky vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 21/2004  67, který je dle stěžovatele již překonán. Oddělení agendy vykonávané v samostatné a přenesené působnosti ve skutečnosti neexistuje, stejně jako reálná záruka, že politické špičky územně samosprávných celků úředníky neovlivňují. K návštěvě Dr. I. W. v. O. stěžovatel poukázal na své odvolání ze dne 2. 2. 2007, v němž měl uvedenou akci rozebrat (ačkoliv „utajovaný zápis“ získal až později a z neformálních zdrojů). [10] Ostatní žalobní body dle stěžovatele městský soud vyřídil „zcela povrchně“, stejně jako před ním žalovaný odvolací námitky. Z tohoto hlediska je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Konkrétně se městský vůbec nevypořádal s tím, zda je záměr v souladu s Úmluvou o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví vyhlášenou pod č. 159/1991 Sb. a jejím výkladem provedeným Mezivládním výborem pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty, ustaveným při UNESCO (dále jen „Výbor pro světové dědictví“). Vůbec se nezabýval ani otázkou zákonnosti schváleného záměru z hlediska režimu, který platí v ochranném pásmu Pražské památkové rezervace ve smyslu rozhodnutí Odboru kultury NPV ze dne 19. 5. 1981, č. j. Kul/5-932/81, jež navazuje na vládní nařízení č. 66/1971 Sb. [11] Stěžovatel konečně také namítl, že nedošlo k posouzení stanoviska Národního památkového ústavu – ústředního pracoviště, ani k prověření důvodů uvedených v korespondenci NPÚ se žalovaným. Vypořádal-li městský soud tuto žalobní námitku pouze odkazem na příslušné strany odůvodnění rozhodnutí žalovaného, nepřezkoumal napadené rozhodnutí dostatečně v mezích žalobních bodů. [12] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Kasační stížnosti je důvodná. [14] Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou přípustnosti žaloby podané stěžovatelem k městskému soudu. Dovodil, že správní akt vydaný magistrátem sice dle současné judikatury nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., přesto však usoudil, že v nynější fázi soudního řízení není na místě rozhodnout o zrušení rozsudku městského soudu a o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost (viz níže část IV.A). Mohl tak přistoupit k posouzení jednotlivých kasačních námitek uplatněných stěžovatelem. [15] Žádost o vydání předmětného závazného stanoviska byla podána z toho důvodu, že pozemky dotčené navrhovanou stavbou leží v ochranném pásmu památkové rezervace v hlavním městě Praze. Jádro sporu mezi zastánci a odpůrci vydání souhlasného závazného stanoviska spočívalo, stručně řečeno, v posouzení otázky, zda vybudováním výškové budovy EPOQUE PANKRÁC – hotel (a budovy EPOQUE PANKRÁC – bytový dům, o níž Nejvyšší správní soud rozhoduje v řízení vedeném pod sp. zn. 1 As 91/2011) na území Pankrácké pláně nedojde k zásadnímu narušení pražského panoramatu. Nicméně Nejvyšší správní soud se v nynějším řízení zabýval námitkami spíše procesního rázu, a to zda městský soud dostatečně vyp