3 Ads 113/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 113/2012- 31 - text 3 Ads 113/2012 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Bc. C. Š., zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti žalovanému: ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2011, č. j. 77/2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 5 Ad 9/2011 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení Žalobce (dále též „stěžovatel“) byl k vlastní žádosti ze dne 7. 5. 2003 uvolněn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky ke dni 31. 7. 2003. Proti oznámení služebního funkcionáře o uvolnění ze služebního poměru podal stěžovatel odvolání a poté žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji usnesením ze dne 1. 7. 2008, č. j. 52 Ca 12/2008 – 99 odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatele rozsudkem ze dne 25. 9. 2009 č. j. 4 Ads 133/2008 - 122 usnesení krajského soudu zrušil a současně žalobu odmítl, když dospěl k závěru, že v době řízení o kasační stížnosti nebylo příslušným služebním funkcionářem rozhodnuto o odvolání a jmenované oznámení (rozhodnutí v materiálním smyslu) dosud nenabylo právní moci. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 11A 211/2010 - 132 v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu uložil žalovanému vydat rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích ze dne 4. 7. 2003, č. j. 50/2003, vycházel přitom ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 133/2008 - 122 ze dne 25. 9. 2009. Žalovaný následně vydal dne 3. 5. 2011 rozhodnutí, v němž odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí (oznámení) ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích ve věcech služebního poměru č. 50/2003 ze dne 4. 7. 2003. V žalobě podané proti rozhodnutí o odvolání stěžovatel namítal, že ministr vnitra rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 133/2008 - 122 ze dne 25. 9. 2009, a to zejména při posouzení otázky, zda žádost stěžovatele o uvolnění ze služebního poměru je neplatná; žalovaný měl rozhodnutí ředitele školy zrušit. Podle stěžovatele žalovaný nepravdivě v rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel byl zproštěn výkonu služby. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem č. j. 5 Ad 9/2011 – 38 ze dne 20. 9. 2012 žalobu zamítl. Jako zásadní spornou otázku vymezil závaznost právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku č. j. 4 Ads 133/2008 - 122 ze dne 25. 9. 2009 pro další rozhodování žalovaného správního orgánu. Městský soud uvedl, že v předchozím řízení nenastala procesní situace předvídaná ustanoveními § 78 odst. 7 (městský soud zřejmě mínil odst. 5 pozn. Nejvyššího správního soudu) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a § 110 odst. 4 s. ř. s., neboť Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení, jímž krajský soud odmítl pro opožděnost žalobu proti oznámení o uvolnění ze služebního poměru ze dne 4. 7. 2003. Nejvyšší správní soud byl toho názoru, že o žalobě nebylo možno rozhodnout věcně pro nepřípustnost žaloby, neboť stěžovatel podal proti oznámení (rozhodnutí v materiálním smyslu) odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Podle městského soudu právní názor vyslovený v rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zruší usnesení krajského soudu a sám žalobu odmítne, nezavazuje ani krajský soud, jemuž se věc nevrací k dalšímu řízení, a ani správní orgán, jehož rozhodnutí bylo popudem k zahájení řízení před soudem a nebyl ani účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem. Městský soud připustil, že s ohledem na „princip dobré správy“ bylo vhodné, aby se správní orgán názoru podrobil, nebylo však možno takový postup vymáhat. Nebyl přitom toho názoru, že by senát 11 A téhož soudu byl při rozhodování žalobě na ochranu proti nečinnosti vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, jak předvídají ustanovení § 78 odst. 5 a § 110 odst. 4 s. ř. s. Soud totiž v řízení tohoto typu je oprávněn pouze uložit žalovanému procesní povinnost rozhodnout o návrhu účastníka, nikoliv však, jak má žalovaný rozhodnout. Žalovaný proto nebyl povinen užít při rozhodování právní argumentaci Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 133/2008, a to ani na základě rozsudku Městského soudu v Praze ve věci žaloby proti nečinnosti. Hlavní žalobní námitku stěžovatele tak soud posoudil jako nepřípadnou. V další části odůvodnění se městský soud zabýval zbývajícími žalobními tvrzeními stěžovatele; neztotožnil se s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který označil stěžovatelovu žádost o uvolnění ze služebního poměru za neplatnou; stěžovatelovu žádost nelze hodnotit jako podmíněný právní úkon, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud. Městský soud přihlédl jak k úmyslu stěžovatele, tak k okolnostem věci; citoval podání stěžovatele služebnímu funkcionáři (řediteli školy) ze dne 20. 6. 2003 a žádost o zpětvzetí žádosti o uvolnění ze služebního poměru ze dne 2. 7. 2003. Dovodil přitom, že stěžovatel právní účinky žádosti nevázal na vydání rozhodnutí o zproštění výkonu služby, ale na to, zda budou splněny zákonné podmínky pro zproštění (§ 27 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Městský soud uzavřel, že stěžovatel se hodlal právním účinkům vlastní žádosti podrobit jen tehdy, pokud by sám uznal, že u něj nastaly podmínky pro zproštění výkonu služby, tak se ale nestalo; za podmínku, jež je nejistou skutečností, nelze považovat vlastní úvahy osoby o tom, zda byly či nebyly naplněny předpoklady uplatnění pravomoci služebního funkcionáře. Ke skutkovým okolnostem stěžovatelovy žádosti městský soud uvedl, že ředitel školy jednal v úmyslu vyjít stěžovateli vstříc, aby ten mohl ukončit služební poměr vlastním úkonem a zachovat si výhody z toho plynoucí i pro případ shledání viny v trestním řízení. Do doby skončení služebního poměru stěžovatele služby nezprostil, neboť respektoval kolegiální dohodu se stěžovatelem. Soud považoval za nespravedlivé, pokud by vstřícnost služebního funkcionáře měla přivodit nezákonnost jeho rozhodnutí a obnovení služebního poměru stěžovatele. Podle soudu není pravda, že rozhodnutí o zproštění výkonu služby bylo stěžovateli předáno a považuje se ve smyslu § 266a odst. 4 zákoníku práce za doručené, i když je odmítl převzít. Soud vyšel ze závěrů inspekce ministra vnitra ze září 2003 postavených na vyjádření zúčastněných osob krátce po sporných událostech (stěžovatel si rozmyslel věc předtím, než mu rozhodnutí předali), kdežto žalovaný v roce 2011 přišel s tvrzením, že rozhodnutí bylo stěžovateli doručováno, ovšem nepřevzato, aniž je zřejmé, odkud žalovaný tuto informaci čerpal. Městský soud tak nesouhlasil se žalovaným, že stěžovatel byl ve skutečnosti zproštěn služby; tato vada rozhodnutí však neměla vliv na výrok soudu. II. Kasační stížnost Proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se odvolal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2009, č. j. 4 Ads 133/2008 - 122, citoval stranu 127 rozsudku, v němž kasační soud nad rámec odůvodnění podotkl, že žalovaný by měl o stěžovatelově odvolání urychleně rozhodnout, přičemž by měl vycházet z toho, že odvoláním napadené „oznámení o uvolnění ze služebního poměru“ je v materiálním smyslu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, a že žádost o uvolnění ze služebního poměru je neplatná. Oproti tomu žalovaný i městský soud tento právní názor odmítli a nadále považují za platnou žádost stěžovatele sepsanou nesvobodně, v tísni a v psychickém nátlaku s uvedením podmínky, která žádost činí neplatnou. Podle stěžovatele městský soud nesprávně uvádí, že služební funkcionář doručil stěžovateli rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Stěžovatel zdůraznil, že žádné takové rozhodnutí neobdržel ani na pracovišti, ani mu nebylo doručeno poštou doporučeně. Stěžovatel je názoru, že rozhodnutí o zproštění výkonu služby vydává služební funkcionář z vlastní vůle, na základě svého vlastního rozhodnutí bez jakékoliv vůle podřízeného policisty. Jak uvedl v kasační stížnosti, od podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru s uvedenou podmínkou neobdržel od nadřízeného služebního funkcionáře žádné rozhodnutí o zproštění výkonu služby. Jednalo se tak o situaci, kdy stěžovatel byl závislý na nejisté skutečnosti, o níž nebylo známo, zda nastane. Této skutečnosti odpovídala formulace žádosti s podmínkou. V tomto směru Městský soud v Praze dle s