3 Ads 121/2009 — Nejvyšší správní soud

3 Ans 4/2013- 37 - text 3 Ans 4/2013 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor sociálního zabezpečení, PO BOX 122, Praha 4, proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti žalobce o přiznání úroku z prodlení z částek opožděně vyplacených výsluhových příspěvků, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 7 A 164/2010 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o přiznání úroku z prodlení se zaplacením výsluhového příspěvku ze dne 19. 5. 2010. Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 4. 2010, č. j. OSZ-134103-10/D-B1-2010 byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek, avšak doplacen byl s tříletým zpožděním v důsledku předchozích nezákonných rozhodnutí žalovaného. Rozsudek Městského soudu v Praze Městský soud rozsudkem napadeným kasační stížností žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Městský soud nejprve posuzoval otázku, zda lze sdělení ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ-134103-12/M-To-2010 považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., přičemž konstatoval, že následné úkony ředitele odboru sociálního zabezpečení popírají vedení jakéhokoliv správního řízení podle zákona o služebním poměru, proto se přiklonil k formálnímu nazírání na tento úkon a nepovažuje uvedené sdělení za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Podmínky řízení podle § 79 s. ř. s. byly proto podle názoru městského soudu dány. Městský soud se poté v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval problematikou definice žalovaného. Konstatoval, že stěžovatel označil jako žalovaného Ministerstvo vnitra, odbor sociálního zabezpečení a v řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je soud vázán označením žalovaného. Městský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004 – 60 a dospěl k závěru, že žalobou označený správní orgán není služebním funkcionářem ve smyslu ust. § 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a proto je třeba žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace stěžovatelem označeného žalovaného (Ministerstva vnitra), jehož příslušnost rozhodnout ve věci služebního poměru stěžovatele je vyloučena. Dále se městský soud zabýval posouzením otázky, zda zákon o služebním poměru zakládá pravomoc služebního funkcionáře rozhodnout o úrocích z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku. Městský soud nejprve konstatoval, že zákon o služebním poměru rozlišuje mezi služebním příjmem a výsluhou, která má představovat motivační a sociální rozměr zaručující bývalému příslušníkovi jeho snadnější ekonomické zařazení mimo služební poměr. Městský soud vyšel rovněž z nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 107/1996 Sb., a dovodil, že výsluhový příspěvek má blíže k sociální dávce, starobnímu nebo invalidnímu důchodu, jejichž souběh s výsluhovým příspěvkem je zákonem vyloučen, než ke služebnímu příjmu. Městský soud upozornil na restriktivní možnost použití analogie iuris ve veřejném právu, a také uvedl, že předchozí zákon o služebním poměru č. 186/1992 Sb. neměl vlastní úpravu služebního příjmu, v § 55 odkazoval na zvláštní předpis a v § 155 připouštěl aplikaci zákoníku práce na služební poměr příslušníka, včetně ust. § 256 zákoníku práce o prodlení a s tím spojeným právem požadovat zákonné úroky z prodlení. Nyní platný zákon o služebním poměru představuje komplexní úpravu, která již použití zákoníku práce vylučuje. Jedná se tedy o státně-zaměstnanecký poměr svého druhu vznikající mezi státem reprezentovaným služebními funkcionáři a příslušníkem, charakteristický potlačením rovnosti obou subjektů ve prospěch nadřízenosti státní moci. Nelze tedy bez dalšího pro řešení této věci přijmou závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 143/2007 - 55, 6 As 55/2006 - 96, 3 Ads 91/2007 - 65 a usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 268/08. Zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 91/2007 – 65 výslovně odkazuje na zákoník práce a dále uvádí, že zákon o služebním poměru nehovoří o dalším příslušenství, jako např. o úrocích z prodlení. Městský soud rovněž odmítl argumentaci stěžovatele rozsudkem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/2005, neboť zde uvedený právní závěr se týkal náhrady škody. Podle názoru městského soudu zákon o služebním poměru sice upravuje splatnost zákonem určeného plnění, ale nestanoví, že v případě prodlení účastníkovi náleží úrok z prodlení při výplatě výsluhového příspěvku. Vzhledem k veřejnoprávní povaze nároku plynoucího ze zákona o služebním poměru a povaze výsluhového příspěvku nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení jakožto zákonného příslušenství výsluhy vyplácené po splatnosti, pokud úrok z prodlení s úhradou výsluhy není zákonem o služebním poměru explicitně upraven (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podle názoru městského soudu tak zákon o služebním poměru nezakládá pravomoc služebního funkcionáře rozhodovat o případném nároku na úroky z prodlení. Žaloba je proto nedůvodná pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Městský soud dále zvážil, zda podle obsahu nelze podání stěžovatele ze dne 19. 5. 2010 o přiznání úroku z prodlení výsluhového příspěvku považovat za uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 98 zákona o služebním poměru, přičemž dospěl k závěru, že se stěžovatel náhrady škody ve smyslu § 98 zákona o služebním poměru nedomáhal. Kasační stížnost Kasační stížností ze dne 15. 4. 2014 napadá stěžovatel usnesení městského soudu v celém rozsahu z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť chyběly podmínky řízení, z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí a v jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti závěru městského soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného z důvodu jeho označení v žalobě. Podle názoru stěžovatele měl městský soud především odstranit postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. jako vadu žaloby pochybnosti, které musely vzniknout ohledně toho, kdo má být v dané věci žalovaným. Stěžovatel upozorňuje na to, že z předchozího postupu stěžovatele vůči služebnímu funkcionáři a z celého textu žaloby plyne, že žalovaným měl být služební funkcionář. Stěžovatel však v žalobě formálně označil jako žalovaného „Ministerstvo vnitra, Odbor sociálního zabezpečení, PO BOX 122, 140 21 Praha 4“ a žalobu nazval „Žaloba proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti žalobce o přiznání úroků z prodlení ze dne 19. 5. 2010, vedené žalovaným pod č. j. OSZ-134103-11/M-To-2010“. Stěžovatel také uvádí, že z absence právní subjektivity takto označeného žalovaného, nedostatečného označení žalovaného bez uvedení jeho sídla a pochyb budícího označení žalovaného vyplývaly pochybnosti způsobující vadu žaloby ve smyslu ust. § 37 odst. 3 s. ř. s. Pokud městský soud akceptoval takto nejasné označení žalovaného, aniž by se pokusil o odstranění této vady podání postupem podle ust. § 37 odst. 5 s. ř. s., je jeho rozhodnutí zatíženo zmatečností, neboť chyběly podmínky řízení. Stěžovatel dále namítá, že městský soud, aniž by se pokusil o odstranění vad žaloby, jednal svévolně jako se žalovaným s Ministerstvem vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7. Tím podle názoru stěžovatele zatížil městský soud své rozhodnutí jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Výrok rozsudku je pak podle názoru stěžovatele v označení žalovaného „Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3“ v rozporu s odůvodněním, kde na str. 4 soud označuje jako žalovaného „Ministerstvo vnitra, odbor sociálního zabezpečení“ a uzavírá, že důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek pasivní legitimace „žalobcem označeného žalovaného - ministerstvo vnitra“. Z tohoto důvodu podle názoru stěžovatele zatížil městský soud své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Stěžovatel brojí také proti závěrům městského soudu ohledně nedostatku pravomoci služebního funkcionáře vydat rozhodnutí o úrocích z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku. Stěžovatel uvád