5 Afs 3/2012 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 3/2012- 131 - text 5 Afs 3/2012 - 145 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem Sokolov, Staré náměstí 69, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o., se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 - 140, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 - 140, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 9. 2010, č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na nákladech řízení 24 424 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Radka Pokorného, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010, č. j. ÚOHS-S355/2007/KD-357/2010/820/HKa, žalovaný rozhodl, že žalobce (dále jen „stěžovatel) se jako právní nástupce společnosti Sokolovská uhelná, a. s. dopustil porušení zákazu kartelových dohod podle § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009 (dále jen „ZOHS“) a čl. 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva ES“), když se svými distributory a konečnými odběrateli uzavíral dohody, ve kterých se tito zavázali, že hnědé uhlí a hnědouhelné brikety dodané stěžovatelem (resp. jeho právním předchůdcem) nebudou vyvážet mimo území České republiky a že s palivem dodaným stěžovatelem nebudou obchodovat tak, aby vývoz z České republiky umožnili. Tyto dohody stěžovatel uzavíral a plnil v období od 30. 12. 1997 do 27. 8. 2009, přičemž cílem uvedeného jednání bylo narušení hospodářské soutěže na trhu hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí a hnědého tříděného uhlí v České republice. Uvedené jednání bylo stěžovateli žalovaným zakázáno a byla mu uložena pokuta ve výši 17 283 000 Kč. Stěžovateli byla taktéž uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 2500 Kč. [2] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který byl rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010, č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr zamítnut, když předseda žalovaného po přezkoumání souladu jak napadeného rozhodnutí, tak správního řízení, které mu přecházelo, jakož i po přezkoumání věcné správnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil žádných pochybení, jež by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. [3] Rozkladové rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), v níž mj. namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, porušení zásady ochrany legitimního očekávání, uplynutí prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí či nenaplnění materiálních znaků správního deliktu. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 – 140, žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl, když rozhodnutí žalovaného považoval za přezkoumatelné a z pohledu aplikace hmotného práva za zákonné. Krajský soud měl za to, že žalovaný v průběhu rozhodování aplikoval správný právní předpis, v jeho rámci vždy správní právní normu a nedopustil se žádného výkladového pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti [4] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel u zdejšího soudu včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Rozsudek stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodu tvrzeného nesprávného posouzení právních otázek krajským soudem, vad řízení spočívajících v tom, že správní soud nepřihlédl k tomu, že při zjišťování skutkového stavu věci byl porušen zákon č. 500/2004 Sb., správní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí a z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. [6] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný se již v minulosti v rámci šetření vedeného pod sp. zn. P 796/97 zabýval obsahem smluv uzavřených mezi ním a jeho odběrateli. Pokud přitom tyto dohody (obsahující klauzuli o zákazu exportu) neshledal v rozporu s tehdy platnou a účinnou soutěžněprávní legislativou, měl stěžovatel legitimní důvod domnívat se, že předmětná ujednání byla žalovaným považována za kompatibilní s právní úpravou ochrany hospodářské soutěže. Jelikož žalovaný přistupoval dlouhodobě stejně k posuzování soutěžněprávních aspektů trhu s hnědým uhlím ve vztahu k jemu nepochybně známým skutečnostem o tom, že smlouvy hnědouhelných producentů s distributory obsahují ujednání, která nyní vykládá jako dohody dle § 3 odst. 1 ZOHS, pak je dle stěžovatele nepochybné, že došlo ke vzniku správní praxe, s níž jsou všichni hnědouhelní producenti seznámení a chovají se na trhu v souladu s ní. Stěžovatel je proto přesvědčen, že závěr krajského soudu, že mu nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jeho jednání je v souladu se soutěžním právem, resp. není správním deliktem, je zcela nepodložený a nesprávný. [7] Stěžovatel je dále přesvědčen, že závěr krajského soudu, že ke dni nabytí právní moci druhostupňového rozhodnutí žalovaného ještě neuplynula prekluzivní lhůta dle § 22 odst. 5 ZOHS pro uložení pokuty za údajné deliktní jednání, je taktéž nesprávný. Pokud by dle stěžovatele platilo, že prekluzivní lhůta dle § 22 odst. 5 ZOHS počne běžet až spácháním (dokonáním) pokračujícího deliktu, takový stav by fakticky umožňoval, aby žalovaný věděl o protiprávním jednání, neučinil ohledně takového jednání žádné kroky tak dlouho, jak dlouho by toto protiprávní jednání trvalo, a po ukončení protiprávního jednání by teprve započala běžet prekluzivní lhůta. Takový výklad ustanovení § 22 odst. 5 ZOHS je dle stěžovatele nejen nelogický, ale i zjevně účelový. [8] Nesprávný je dle názoru stěžovatele i závěr žalovaného potvrzený krajským soudem o naplnění znaků správního deliktu dle § 3 odst. 1 ZOHS, neboť jak krajský soud tak i žalovaný dle tvrzení stěžovatele nesprávně vyložili charakter některých smluvních ujednání, jež byla předmětem správního řízení, jako dohody narušující soutěž, když o nezávaznosti, neúčelnosti a obsolentnosti těchto smluvních ujednání shodně vypověděli i svědci vyslechnutí k tomu žalovaným. [9] Materiální stránka deliktu dle § 3 odst. 1 ZOHS nemohla být dle stěžovatele v kontextu dané věci naplněna ani s ohledem na některá specifika hnědouhelných komodit a relevantních trhů. Stěžovatel je totiž toho názoru, že narušení soutěže je možné zkoumat, a to jak v případě jejího skutečného narušení, tak i v případě analýzy potenciálních dopadů údajných dohod na relevantní trh, pouze ve vztahu ke (i) skutečnému trhu a jeho specifikům, (ii) v daném časovém horizontu a (iii) kvalitě a existenci soutěže na tomto trhu či trzích. Dle názoru stěžovatele je zcela nepřípustné při zkoumání potenciálního narušení soutěže přihlížet k jinému než skutečnému trhu a stavu soutěže na takovém trhu, nebo dokonce na takovou analýzu zcela rezignovat. [10] Stěžovatel je taktéž přesvědčen, pokud jde o posouzení jeho jednání z hlediska aplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES, že vytýkané jednání nemohlo mít dopad na obchod mezi členskými státy a i pokud by dopad na obchod mělo, tento potenciální dopad nikdy nemohl naplnit kritérium „znatelnosti“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje především na fakt, že export hnědouhelných paliv z České republiky v posledních letech činil cca 3 % celkové produkce komodity v České republice, přičemž tvořil de facto dodávky komodit určené k přímé spotřebě, nikoli k dalšímu prodeji. Dle stěžovatele je proto zjevné, že omezený export hnědouhelných paliv a fakticky nulový import těchto komodit zcela jednoznačně potvrzuje zásadní oddělenost a nepropojenost tuzemského trhu s trhy jiných členských států. [11] Stěžovatel napadá rovněž nesprávnou aplikaci § 6 odst. 1 písm. b) ZOHS na jeho postavení na trhu hnědého energetického uhlí v období po roce 2006. Podle posledně uvedeného ustanovení totiž platí: „Zákaz dohod podle § 3 odst. 1 se nevztahuje na vertikální dohodu, pokud podíl žádného z účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 15 %.” Dle názoru stěžovatele přitom žalovaný nesprávně zjistil jeho tržní po