5 As 158/2012 — Nejvyšší správní soud

5 As 158/2012- 49 - text 5 As 158/2012 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Evropský investiční holding a.s., se sídlem v Praze 1, Keplerova 6,8/218, zastoupeného JUDr. Jaromírem Kalužníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovanému: Úřad na ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, č. j. 6 Ca 343/2008 - 85, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Obsah kasační stížnosti Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) navrhuje zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 18. 8. 2008, zn. INSP2-0683/08-17, kterým nebylo vyhověno námitkám stěžovatele proti opatření k nápravě č. 2 (likvidace již pořízených a uchovávaných kamerových záznamů), jež bylo uloženo žalovanému kontrolním protokolem ze dne 17. 4. 2008, zn. INSP2-0683/08-12, v rámci kontroly, jejímž předmětem bylo dodržování povinností stěžovatele podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že žalovaný zcela ignoroval jeho věcné námitky a bez dalšího pokládal za pravdivá a rozhodná jen tvrzení v kontrolním protokolu. Na základě uvedeného pak žalovaný zcela neopodstatněně potvrdil konstatování o porušení hned několika ustanovení zákona o ochraně osobních údajů a stěžovatele odbyl povšechným konstatováním o pravomoci na straně kontrolujícího inspektora opatření ukládat. Vzhledem k tomu, že žalovaný věc posoudil naprosto mimo limity zákona o ochraně osobních údajů, obrátil se stěžovatel na soud, aby tento zjednal ve věci náležitou nápravu. Městský soud se však bez relevantního zdůvodnění věci k překvapení stěžovatele ztotožnil s právním hodnocením žalovaného a argumentaci stěžovatele v zásadě odbyl stejně tak, jak učinil předtím žalovaný. Některými dalšími otázkami se pak soud v zásadě nezabýval vůbec. Soud zejména neuvedl, z jakého důvodu shledává v pořádku, že žalovaný při rozhodování ve věci zcela ignoroval některé konkrétní okolnosti případu a své správní uvážení založil pouze na některých dílčích okolnostech, zcela vytržených z kontextu věci. Soud se nevypořádal se všemi argumenty, které stěžovatel v řízení (a zejména ve správní žalobě) představil. Ty části‚ které se odůvodnění napadeného rozhodnutí „hodily“, použil. Ty části, které mu do odůvodnění napadeného rozhodnutí „nezapadly“, jednoduše ponechal bez relevantního komentáře. Navíc, odůvodnění napadeného rozhodnutí na řadě míst založil na prostých nepodložených hypotézách a spekulacích. Vše uvedené tak dle stěžovatele svědčí o tom, že napadené rozhodnutí je nezákonné, trpí závažnými vadami a musí být zrušeno. Stěžovatel namítá, že soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel pořizováním kamerových záznamů provádí zpracování osobních údajů ve smyslu ustanovení § 4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, v čemž dal v daném ohledu za pravdu žalovanému. Uvedené tvrzení soud odůvodnil tím, že pořízené záznamy z kamerového systému byly natolik kvalitní, že bylo možno rozeznat tvář jednotlivých zaznamenaných osob. Pokud tedy (údajně) dochází k záznamu určitého prostoru a v důsledku toho i k záznamu pohybu jednotlivých osob včetně jejich podoby, jde dle soudu „jednoznačně“ o záznam osobních údajů, neboť zaznamenané subjekty mohou být určeny. Soud dále vyjádřil nesouhlas s argumentem stěžovatele, že záznam podobizny se stává osobním údajem až kombinací záznamu z kamerového systému s dalšími identifikačními prvky (např. vstup na čipovou kartu či písemná evidence příchozích). Soud uvedl, že onou určeností dle ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů se nemíní průkazná identifikace totožnosti osoby ve smyslu úřední jistoty, ale potenciální možnost na základě jednoho či více prvků odlišit tento subjekt od množiny jiných subjektů. Soud dále namítl, že argumentace stěžovatele je vnitřně rozporná, když sám stěžovatel uvádí, že kamerový systém provozuje za účelem možnosti vyšetřit případné protiprávní útoky na svůj majetek či majetek hostů. Tím údajné sám vychází z toho, že osoby zachycené na záznamech, je možné určit. Shora uvedená úvaha soudu je dle stěžovatele zcela chybná. Navíc, soud v napadeném rozhodnutí v zásadě ničeho nového nesdělil a pouze „okopíroval“ argumentaci žalovaného, se kterou stěžovatel dle svého názoru úspěšně polemizoval již v předchozím řízení. Samotný záznam podobizny osobním údajem být nemůže, neboť dle něho samotného (bez užití dalších prostředků a údajů) není možno identifikovat konkrétní osobu, její totožnost. Jde o anonymní podobiznu, neboť na základě pouhé fotografie či vizuálního záznamu nelze osobu bez dalšího určit. Vzhled osoby je znak druhotný, nikoli bazální. V běžném životě je většina úkonů, včetně úkonů právních, činěna bez jakékoli vazby na vzhled fyzické osoby (např. nakupování přes internet, bezhotovostní platby, atp.). Určit tedy identitu osoby pouze na základě fotografie či záznamu nelze. Uvedené platí i u osob veřejně či stěžovateli známých; v takovém pojetí by totiž byl zpracovatelem údajů snad každý člověk na světě např. již tím, že by si založil fotoalbum s osobami jemu nebo veřejně známými. Takový absurdní závěr je třeba odmítnout. Jak bylo soudu prvního stupně jistě známo, stěžovatel odkazoval v této souvislosti zejména na jeho rozhodnutí sp. zn. 7 Ca 204/2005, z jehož výkladu a contrario lze dovodit týž závěr, jako učinil stěžovatel výše - totiž, že teprve kombinace kamerového systému (se záznamem) s dalším systémem (např. vstup na čipové karty či písemná evidence příchozích) může vést k tomu, že záznam podobizny (obrazová nahrávka) se stává osobním údajem, tj. údajem, na základě něhož je bez dalších technických obstrukcí možno jasně identifikovat konkrétní osobu. Soud tedy k identifikaci subjektu v daném případě vyžadoval - slovy soudu průkaznou identifikaci totožnosti osoby ve smyslu „úřední jistoty“, nikoli pouze možnou vizuální odlišitelnost. Přistup do prostor hotelu, kde jsou kamery instalovány, tak není a nebyl podmíněn žádným dalším identifikováním se ze strany návštěvníků. Ti mohou volně přicházet a odcházet. Z jejich zaznamenaných podobizen není možno identifikovat, o koho konkrétně se jedná. Právě proto stěžovatel na uvedený judikát sp. zn. 7 Ca 204/2005 opakovaně poukazoval, neboť jeho obsah jasně demonstruje, za jakých podmínek je provozování kamerového systému zpracováním osobních údajů (viz skutkový stav věci sp. zn. 7 Ca 204/2005) a za jakých podmínek již ne (právě případ stěžovatele). Jak ovšem vidno z napadeného rozhodnutí, soud je ve svém právním názoru zcela nekonzistentní, ba si přímo odporuje. Pokud pak soud vnímal argumentaci stěžovatele uvedeným judikátem sp. zn. 7 Ca 204/2005 jakkoliv jinak než jako argument a contrario, jde o nešťastné nepochopení věci na straně soudu. Stěžovatel uvádí, že záznamy z kamerového systému jsou pak jen jednou z podpůrných pomůcek, která může (a taky nemusí) napomoci v souvislosti s vyšetřováním případných incidenčních událostí v hotelu (až už jde drobné krádeže, vandalismus či např. rvačku). V žádném případě však na základě kamerových záznamů nelze danou osobu (možného původce incidentu) jednoznačně určit, jedná se o anonymní subjekt. Teprve tehdy, kdy se k uvedenému záznamu připojí další relevantní osobní identifikátor, lze takto danou osobu identifikovat. V žádném případě tak nejde o údajnou „vnitřní rozpornost‘ v argumentaci žalobce, jak chybně dovodil soud. Stěžovatel tedy důrazně setrvává na tom, že provoz kamerového systému sám o sobě nevede ke shromažďování osobních údajů a není nakládáním s osobními údaji. Jeho provoz tedy automaticky nespadá pod režim zákona o ochraně osobních údaj, a to ani, když je pořizován anebo uchováván obrazový anebo zvukově obrazový záznam. Pro úplnost stěžovatel dále odkazuje na své argumenty obsažené ve správní žalobě ze dne 20. 10. 2008 a vyjádřeni ze dne 25. 2. 2009, které předcházely vydání napadaného rozhodnutí. Výslovně pak stěžovatel opakuje již mnohokrát uvedenou výhradu, že i přes svůj shora uvedený názor stěžovatel svou další argumentaci v tomto podání formuluje tak, jako by provoz kamerového systému nakládáním s osobními údaji byl (což si však stěžovatel nemyslí). Jde o argumentaci pro případ, že by byl takto posuzován i Nejvyšším správním soudem. V návaznosti na shora uvedené soud prvního stupně uvedl, že po právu neshledal ani námitku stěžovatele, že by se na zpracování údajů v p