8 Afs 17/2012 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 17/2012- 375 - text 8 Afs 17/2012 - 410 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: PROVENTUS Finance, a. s., se sídlem Na Ořechovce 15/572, Praha 6, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2010, čj. 2010/1531/110, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011, čj. 5 Af 30/2010 – 133, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1. Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010, čj. 2010/203/570, žalovaná odňala žalobci povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry podle § 136 odst. 1 písm. h) a § 145 odst. 2 písm. d) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se měl dopustit celkem 11 správních deliktů podle § 157 odst. 1 písm. a), p) a q), odst. 2 písm. b), odst. 3 a 4, odst. 8 písm. e) téhož zákona. 2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 5. 2010, čj. 2010/1531/110, zamítla rozklad žalobce. II. 3. Žalobce napadl rozhodnutí o rozkladu žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 25. 11. 2011, čj. 5 Af 30/2010 – 133, zamítl. Nejvyšší správní soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění rozsudku městského soudu (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). III. 4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. (Nedostatečné vymezení skutkových jednání ve výroku) 5. Stěžovatel vytkl městskému soudu, že nezrušil rozhodnutí žalované pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Domníval se, že výrok rozhodnutí žalované neobsahuje úplnou specifikaci veškerých skutkových jednání, která měla naplnit skutkové podstaty správních deliktů. Tím žalovaná porušila § 68 odst. 2 správního řádu a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Pokud městský soud nezrušil rozhodnutí žalované o rozkladu, dopustil se nesprávného posouzení právní otázky. Městský soud měl zrušit rozhodnutí žalované také z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože dostatečné vymezení skutku není v některých případech uvedeno ani v odůvodnění. (Nedostatečné časové vymezení) 6. Žalovaná nevymezila v rozhodnutí prvního stupně skutky pod body (i), (iii), (x) a (xi) dostatečně přesně z hlediska času, kdy měly být spáchány. Skutky (i) a (x) jsou vymezeny neurčitými slovními spojeními a u skutků (iii) a (xi) je uveden jen počátek nebo jen konec vytýkaného jednání. Rozhodnutí žalované o rozkladu, které potvrdilo rozhodnutí prvního stupně, tak vzbuzuje dojem, že je možné vytvářet pravidla specifikace deliktu na základě aktuální potřeby. 7. V bodu (i) výroku žalovaná uvedla sousloví „v období předcházejícím státní kontrole […] byl dlouhodobě nepřítomen“. Názor městského soudu, který toto vymezení považoval za dostatečné, by zcela změnil koncepci správního trestání, protože by již nebylo třeba zabývat se zjišťováním skutkového stavu. Stěžovatel nesouhlasil ani s odůvodněním žalované v rozhodnutí o rozkladu, podle kterého stačí vymezit skutky tak, aby nevznikla pochybnost o podstatě jednání. 8. Úvaha soudu, podle které není třeba uvést počátek skutku, protože stejné nedostatky byly údajně zjištěny u stěžovatele již dříve (při kontrole v roce 2006), postrádá logiku a je nesprávná. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem ani v tom, že u skutku vymezeného v bodě (xi) výroku nebylo možné z povahy věci prokázat, kdy byl ukončen. Správní orgán je podle stěžovatele oprávněn rozhodnout o odpovědnosti a uložit trest jen tehdy, je-li jednání prokázáno co do rozsahu i časového ohraničení. Pokud správní orgán není schopen přesně určit počátek a konec jednání, je oprávněn rozhodnout o deliktu jen ve vztahu k časovému úseku, který byl prokázán. Opačný přístup by vedl k rezignaci správních orgánů na prokázání délky trvání závadného stavu a popření práva účastníka řízení na zjištění skutečného stavu věci. 9. Dále stěžovatel poukázal na rozpor mezi výkladem žalované a městského soudu ve vztahu k bodu (x) výroku. Podle žalované výraz „okamžik státní kontroly“ představuje časový úsek mezi zahájením a ukončením státní kontroly. Oproti tomu podle městského soudu má tento výraz stejný význam jako „období předcházející státní kontrole“. Již na základě tohoto rozporného výkladu je zřejmé, že výraz „okamžik státní kontroly“ neurčuje dobu spáchání deliktu přesně a jednoznačně. 10. Přesné časové určení skutku je nezbytnou náležitostí výroku o správním deliktu i podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, rozsudky ze dne 19. 6. 2008, čj. 4 As 62/2007 – 63, a ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 As 21/2007 – 80). Obdobně i Nejvyšší soud uvedl, že „vymezení doby páchání na interval ‚od přesně nezjištěné doby do 13. 6. 2012‘ neodpovídá požadavku náležitého popisu skutku“ (usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 235/2006). Naopak stěžovatel považoval za nepřípadný odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 440/2009, ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 11 Tcu 115/2004, a ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 996/2009, protože žalovaná nezohlednila, že se Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vždy zabýval vymezením doby spáchání vytýkaných skutků. 11. Výklad městského soudu podle stěžovatele popírá také závěr rozšířeného senátu vyjádřený v usnesení čj. 2 As 34/2006 – 73, v souladu s nímž nestačí, jsou-li identifikační znaky deliktu uvedeny v odůvodnění. (Nedostatečný popis skutkového jednání) 12. Dále stěžovatel namítl, že body (iv), (ix) a (xi) výroku rozhodnutí prvního stupně popisují nedostatečně skutkové jednání a způsob spáchání deliktu. 13. Bod (iv) výroku opisuje pouze znění zákona, aniž by jakkoliv upřesnil, které postupy žalovaná hodnotila jako nedostatečné nebo které nebyly vůbec zavedeny. Podle rozhodnutí o rozkladu je protiprávní jednání vymezeno v zákoně natolik přesně, že přesnější vymezení s ohledem na konkrétní jednání účastníka nelze ve výroku ani očekávat. Tento přístup stěžovatel považoval za nepřijatelný, protože znamená, že stěžovatel „nezavedl účinný řídicí a kontrolní systém tím, že nezavedl účinný řídicí a kontrolní systém“. Navíc podle judikatury Nejvyššího soudu nestačí, aby se soud omezil při popisu jednání obviněného, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků (viz usnesení ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 426/2006, obdobně nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). 14. Stěžovateli nebylo ani z odůvodnění zřejmé, zda nezavedl dostatečné postupy pro zjišťování a řízení střetu zájmů tím, že jeho zaměstnanec Jan Rothbauer zastával více funkcí, nebo tím, že stěžovatel údajně přijal vnitřní předpisy v nedostatečné míře. 15. Dále stěžovatel nesouhlasil s žalovanou, která omlouvala nedostatky ve výroku tvrzeným velkým rozsahem závadného jednání. 16. Bod (ix) výroku shrnuje, že stěžovatel údajně nevyhodnocoval informace získané od zákazníků z hlediska úrovně odborných znalostí a zkušeností zákazníků, jejich požadavků na službu, vztahu k riziku a finanční situaci. Tento bod se však již nezabývá způsobem, jakým k předmětnému skutku mělo dojít. K tomuto bodu se městský soud vůbec nevyjádřil, proto zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. 17. Podle bodu (xi) výroku stěžovatel používal některé propagační materiály obsahující neobjektivní či klamavé informace. Žalovaná však neupřesnila, kterých propagačních materiálů se mělo toto protiprávní jednání týkat, ani čím je dána jejich neobjektivnost či klamavost. Městský soud přisvědčil stěžovateli, že bylo možné ve výroku označit propagační materiály podle názvů jednotlivých investičních nástrojů. Podle městského soudu by ale bylo formalistické rozhodnutí žalované z tohoto důvodu zrušit, byly-li propagační materiály dostatečně upřesněny v odůvodnění. K bodům (iv) a (xi) městský soud uvedl, že je otázkou přehlednosti, zda je nutné zahrnout všechny konkrétní skutkové okolnosti do výroku. S tímto názorem městského soudu stěžovatel nesouhlasil. (Rozpor se zásadou materiální pravdy) 18. Podle stěžovatele žalovaná postupovala v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 3 a § 50 odst. 3 správního řádu), protože nezjistila všechny rozhodné skutečnosti pro vydání rozhodnutí, ale vycházela téměř výlučně z výsledků státní kontroly provedené u stěžovatele. Žalovaná převzala některé části kontr