— Nejvyšší správní soud

Nao 35/2013- 157 - text Nao 35/2013 - 159 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti žalované: Západočeská univerzita v Plzni, se sídlem Univerzitní 8, Plzeň, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 45/2012, a v řízení o návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Aprk 40/2013, o námitce podjatosti vznesené žalobcem vůči soudcům Nejvyššího správního soudu JUDr. Radanu Malíkovi, JUDr. Lence Kaniové a JUDr. Lence Matyášové, t a k t o : Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Radan Malík, JUDr. Lenka Kaniová a JUDr. Lenka Matyášová n e j s o u v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Aprk 40/2013. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 2. 7. 2012 u Městského soudu v Praze a postoupenou místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalované v řízení o uznání svého vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. V řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 45/2012 podal žalobce dne 31. 5. 2013 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. V návrhu uplatnil rovněž námitku podjatosti soudců senátu Aprk Nejvyššího správního soudu ve složení JUDr. Radan Malík, JUDr. Lenka Kaniová a JUDr. Lenky Matyášová. Žalobce svou námitku odůvodnil tím, že nestandardní postup senátu Aprk je dostatečným důvodem k vyloučení z rozhodování a projednávání věci soudců tohoto senátu z důvodu podjatosti. Senát složený ze jmenovaných soudců v předchozích řízeních žalobce „[s]vá rozhodnutí totiž nikdy zákonným způsobem neodůvodnil, nijak se nevypořádal s argumentací Navrhovatele [zde žalobce, pozn. soudu], ba ji dokonce ani neuváděl a skutečné hodnocení věci pouze předstíral uváděním prázdných, obecných a nicneříkajících frází […].“ Podjatost soudců shledal žalobce v jejich nepřiměřené shovívavosti ke kolegům soudcům, jejichž prodlení v soudních řízeních jmenovaní obhajují. Žalobce dále poukázal na to, že všechny návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhoduje u Nejvyššího správního soudu od roku 2009 pouze jediný senát ve stejném složení soudců JUDr. Radana Malíka, JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Lenky Matyášové. V tom spatřoval porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nezávislost soudců a právo na zákonného soudce by měly být mimo jiné zajištěny rozdělováním soudců podle určitého klíče a nikoli na základě volné úvahy. Žalobce naznačil nebezpečí libovůle soudců v případě, že by určitou agendu rozhodoval dlouhodobě pouze jeden senát. Porušení práva na zákonného soudce shledal žalobce v přidělování návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu pouze jednomu senátu, neboť bylo předem známo, v jakém složení bude senát o návrhu rozhodovat. Prospěch z takto zjevného obsazení příslušného senátu mohl vzniknout ostatním soudcům a předsedovi Nejvyššího správního soudu, neboť senát Aprk mohl řešit i otázky jejich prodlení, a rovněž státu, který nesl případné náklady řízení. Žalobce označil rozvrh práce Nejvyššího správního soudu za odporující právu na zákonného soudce, neboť umožňuje, aby jeden senát řešil veškeré otázky v rámci jedné agendy. Znalost obsazení senátu oslabuje nezávislost soudců i proto, že je možné je jednodušeji ovlivnit. Žalobce svou argumentaci podložil dvěma nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, a ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09. Soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Radan Malík uvedl ve svém vyjádření ze dne 11. 6. 2013: „Nemám žádný vztah k věci, k navrhovateli ani jeho zástupkyni. Vzhledem k obsahu námitky dále uvádím, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Soudkyně Nejvyššího správního soudu JUDr. Lenka Kaniová uvedla ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2013: „Nemám žádný vztah k projednávané věci, k navrhovateli ani jeho zástupkyni.“ Soudkyně Nejvyššího správního soudu JUDr. Lenka Matyášová uvedla ve svém vyjádření ze dne 17. 6. 2013: „Nemám žádný vztah k projednávané věci ani osobě navrhovatele.“ Podle § 174a odst. 5 věty druhé zákona o soudech a soudcích, „[n]estanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení o návrhu na určení lhůty přiměřeně ustanovení části první a části třetí občanského soudního řádu“. Pro posouzení námitky podjatosti se proto použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Prakticky shodná úprava institutu podjatosti v občanském soudním řádu a v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), umožňuje vycházet i z judikatury Nejvyššího správního soudu. V řízení o námitce podjatosti podle § 15b odst. 1 o. s. ř. se postupuje tak, že „[k] rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.“ V případě soudů, které jsou vrcholnými články soustavy soudců, se postupuje podle § 16 odst. 1 věty druhé o. s. ř., podle něhož „[o] vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.“ Přiměřená aplikace občanského soudního řádu v řízení před správními soudy určuje jednoznačně k projednání námitky podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu jiný senát téhož soudu. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16, dostupného na www.nssoud.cz, „[p]odjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce. Institut soudce vychází z premisy nezaujatosti a nestrannosti a jako takový tvoří pilíř demokratické společnosti. Proto vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí věci postupem podle § 8 odst. 1 s. ř. s. lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů“. Soudce je vyloučen, pokud je naplněno některé z kritérií podle § 14 odst. 1 o. s. ř.: „[s]oudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti,“ podle odst. 2: „[u] soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání,“ a podle odst. 4: „[d]ůvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Po zvážení výše uvedených okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu JUDr. Radana Malíka, JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Lenky Matyášové z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Aprk 40/2013 nejsou dány. Žalobce totiž neuvedl žádný konkrétní důvod ani skutečnost, v jejímž důsledku by bylo možné pochybovat o nepodjatosti uvedených soudců, a jejich případnou podjatost dovodit. Ani jmenovaným soudcům nejsou podle jejich výše uvedených vyjádření, založených na č. l. 153 spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 45/2012, takové důvody a skutečnosti známy. První argument žalobcovy námitky podjatosti spočívá v nestandardním postupu soudců. Tento důvod je jako okolnost pro vyslovení podjatosti vyloučen přímo ustanovením § 14 odst. 4 o. s. ř., jakož i ustanovením § 8 odst. 1 s. ř. s. Abstraktní a ničím nepodložené tvrzení žalobce, že v rámci kolegiality dochází k obhajobě průtahů u v řízeních u krajských soudů, popř. i u samotného Nejvyššího správního soudu, nemůže být podkladem pro vyloučení soudců senátu Aprk z projednávání a rozhodnutí věci. Není sporu o tom, že všichni správní soudci jsou si kolegy. Stejně tak si mohou být kolegy i soudci správních a obecných soudů, všichni zaměstnanci justice s vysokoškolským právnickým vzděláním, případně absolventi magisterského oboru „právo a právní věda“. Tento výklad by ze své podstaty umožnil širokou možnost k vyslovování podjatosti v mnoha případech bez nutnosti prokazování konkrétních okolností svědčících pro či proti. Limity takového postupu by spočívaly pouze ve vymezení množiny, v níž ještě může mezi kolegy fungovat profesní solidarita, a kteří jsou proto k sobě v potenciálním poměru podjatosti, přičemž následky by byly neudržitelné. Ad absurdum by žádný soudce nemohl rozhodovat žádný soudní spor, v němž by vystupoval jako účastník řízení jiný soudce. Takový postup by byl v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „[n]ikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Uplatněná námitka podjatosti navíc musí