3 As 67/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 67/2014- 12 - text 3 As 67/2014 - 14 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce P. Č., proti žalovanému Ústavnímu soudu České republiky, se sídlem Brno, Joštova 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, č. j. 30 A 18/2012 - 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal přezkumu postupu správy Ústavního soudu a vydání rozsudku, jímž by bylo Ústavnímu soudu zakázáno pokračovat v porušování žalobcova práva na řádně přijetí a zpracování podání podatelnou či jinou kanceláří tohoto soudu a přikázáno, aby obnovil stav před zásahem v roce 2009. Dále žalobce touto žalobou usiloval o vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že vytvoření personálních spisů Spr.ÚS 56/09, Spr.ÚS 9/10, Spr.ÚS 30/11 bylo nezákonným zásahem správy Ústavního soudu, a přikázáno České republice, aby žalobci vydala zadostiučinění. Konečně žalobce zamýšlel žalobou dosáhnout vydání takového rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že zadržení písemností určených předsedovi a místopředsedovi Ústavního soudu bylo nezákonným porušením listovního tajemství. Usnesením ze dne 25. 2. 2014, č. j. 30 A 18/2012-35 (dále též jen „napadené usnesení“), krajský soud řízení o žalobě postupem dle ustanovení § 47 písm. c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), zastavil, neboť žalobce ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že soudní poplatek spolu s podáním žaloby nebyl uhrazen, a proto byl žalobce k jeho úhradě vyzván usnesením ze dne 19. 6. 2013, č. j. 30 A 18/2012 - 13. Soudní poplatek však přesto zaplacen nebyl a nadto žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Jeho žádost byla usnesením ze dne 28. 8. 2013, č. j. 30 A 18/2012 - 18, zamítnuta, a druhým výrokem tohoto usnesení byl žalobce k zaplacení soudního poplatku vyzván opětovně. Usnesení krajského soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 30 A 18/2012-18, sice napadl žalobce kasační stížností, tu však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 1 As 116/2013, zamítl. Proti usnesení o zastavení řízení ze dne 25. 2. 2014, č. j. 30 A 18/2012 - 35, brojí nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) podáním, které je podle svého obsahu kasační stížností. V ní explicitně neodkázal na konkrétní zákonem předpokládaný stížnostní důvod. Z povahy napadeného rozhodnutí je nicméně zřejmé, že je namítán důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, tento kasační důvod fakticky konzumuje i důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), c), d) s. ř. s.; z povahy věci je vyloučen jen důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. je přitom záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že u krajského soudu probíhají „machinace s nápadem“, neboť senát 30 A činí úkony u každé žaloby, kterou stěžovatel kdy k tomuto soudu podal. Tato skutečnost ve stěžovateli vyvolává podezření, že byl odňat svému zákonnému soudci. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nerespektoval právní názor vyjádřený v rozhodnutích sp. zn. 3 As 59/12 a 4 As 88/12, v nichž Nejvyšší správní soud uznal obdobně koncipovaná „čestná prohlášení“ stěžovatele o jeho majetkových poměrech. V návaznosti na soudem zaslaný tiskopis č. 060 stěžovatel uvádí, že se necítí povinen vyjadřovat se v právnické terminologii a vůči tomuto tiskopisu vznáší výhrady, jako například že nezahrnuje kolonku „způsob bydlení“, že nepředpokládá, že by osoba nemusela mít kde bydlet, a v neposlední řadě, že je tento tiskopis objemný a stěžovatele jeho zasílání nadměrně finančně zatěžuje. Jako důvod, proč k tomuto tiskopisu není připojena stvrzenka o vyplacení státní sociální podpory, uvádí stěžovatel, že soud jejího doložení „beztak nedbá“ (jako např. v řízení sp. zn. 30 A 30/12). Stěžovatel dále ostře nesouhlasí s výkladem pojmu „přes tři tisíce korun“ a namítá, že se zcela jednoznačně a logicky jedná o částku v rozmezí 3.001 Kč až 3.499 Kč, nikoli 4.000 Kč či 8.000 Kč. Krajský soud rovněž dlouhodobě tápe v povaze dávky, kterou stěžovatel pobírá ze systému sociálního zabezpečení, což se projevuje mj. tím, že ho několikrát vyzýval k prokázání výše (stěžovatelem údajně pobíraného) invalidního důchodu. Měl-li krajský soud za to, že stěžovatel „je blb“, měl mu ustanovit zástupce; jelikož se tak nestalo, domnívá se stěžovatel, že mu bylo upřeno právo na právní pomoc. Konečně, krajský soud byl povinen aplikovat zákon, nikoli „judikáty“ (které navíc z věcného hlediska na nyní souzenou věc vůbec nedopadají), a po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu měl stěžovatele opětovně vyzvat k úhradě soudního poplatku, což neučinil. Stěžovatel v této souvislosti opakuje, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, a proto v jeho případě bylo na místě očekávat, že soudní poplatek nezaplatí na počátku řízení, a tím méně před rozhodnutím o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Část kasačních námitek míří také proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 30 A 18/2012-18, o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, a rovněž proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 1 As 116/2013, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti naposledy uvedenému usnesení krajského soudu. Závěrem kasační stížnosti se pak stěžovatel v obecné rovině vyjadřuje k přípustnosti kasační stížnosti proti procesním rozhodnutím, k rozdílu mezi petitem a námitkami opravného prostředku a k povinnosti soudů řádně odůvodnit i negativní procesní rozhodnutí. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Konstatuje, že je podána včas a že jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, což explicitně vyplývá z dikce § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; tomu koresponduje poučení, kterého se stěžovateli dostalo v závěru napadeného usnesení. Ze soudního spisu nicméně zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen soudní poplatek za kasační řízení [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích a Položka 14a) bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Zdejší soud nicméně na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo předmětné řízení zastaveno právě pro nezaplacení soudního poplatku (obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37). Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Za stěžejní považuje Nejvyšší správní soud kasační námitku, jíž stěžovatel brojí proti postupu krajského soudu po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 1 As 116/2013. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že namísto toho, aby jej znovu vyzval k zaplacení soudního poplatku, řízení o žalobě zastavil. Stěžovatele je nutno především upozornit, že poplatková povinnost mu vznikla již s podáním žaloby (která byla k poštovní přepravě předána dne 31. 1. 2012 a krajskému soudu doručena dne 2. 2. 2012). Stěžovatel sice namítá, že uhrazení soudního poplatku již v tomto okamžiku, respektive do doby rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku, od něj nebylo reálné očekávat, neboť je známo, že disponuje pouze „malými finančními prostředky“, Nejvyšší správní soud však nevidí rozumný důvod, proč by soudy při posuzování splnění poplatkové povinnosti měly vůči méně majetným žalobcům a priori volit jiný procesní postup, než vůči žalobcům, u nichž nejsou jejich majetkové poměry v době podání žaloby známy. Taktéž není důvod, proč by méně majetným osobám měly být bez dalšího stanovovány delší lhůty k úhr