6 Ads 88/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 88/2014- 34 - text 6 Ads 88/2014 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: V. F., proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, 746 01 Opava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. září 2012, č. j. 2901/1.03/ 12/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2014, č. j. 62 A 96/2012  48, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Dne 23. dubna 2014 provedl Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj se sídlem v Brně (dále jen „oblastní inspektorát“) u žalobkyně kontrolu dodržování povinností plynoucích z právních předpisů zaměřenou na výkon závislé práce v pracovněprávním vztahu a na zákaz umožnění výkonu nelegální práce. Při kontrole oblastní inspektorát zjistil, že žalobkyní byl umožněn A. B. výkon nelegální práce tím, že prodávala v prodejně textilu Vanessa v obchodním domě Prior na adrese nám. T. G. Masaryka 6, 760 01 Zlín, aniž by mezi nimi byla uzavřena písemná pracovní smlouva, dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti. Na základě toho bylo se žalobkyní zahájeno správní řízení o uložení pokuty pro podezření ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Oblastní inspektorát shledal žalobkyni vinnou a uložil ji pokutu ve výši 300.000 Kč, neboť na základě dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně umožnila A. B. výkon závislé práce, aniž by s ní za tímto účelem sjednala pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti či dohodu o provedení práce, tedy umožnila jí výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. [2] Státní úřad inspekce práce k odvolání žalobkyně v návětí označeným rozhodnutím snížil pokutu uloženou žalobkyni oblastním inspektorátem na 250.000 Kč a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně v odvolání zejména uvedla, že brigádnická činnost A. B. měla skončit 18. dubna 2012, proto jí byl předložen návrh dohody o provedení práce na dobu od 11. dubna do 18. dubna 2012, kterou paní B. podepsala. Žalobkyně však potřebovala oproti předchozímu očekávání výpomoc ještě 23. dubna 2012, když jí druhá pracovnice sdělila, že se nemůže dostavit do zaměstnání. Z toho důvodu se žalobkyně telefonicky dohodla s A. B., že dané odpoledne v prodejně ještě „zaskočí“. Z toho důvodu žalobkyně připravila novou dohodu o provedení práce, kterou dala podepsat A. B. po svém příchodu do prodejny, kdy však již probíhala kontrola oblastního inspektorátu. Podle žalobkyně tak nedošlo k umožnění nelegální práce, nýbrž pouze k několik hodin trvající absenci písemného potvrzení dohody existující mezi stranami v ústní formě. Žalovaný tuto argumentaci odmítl a uvedl, že žalobkyně měla dopředu učinit opatření k zamezení výkonu závislé práce bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu. Dohoda o provedení práce podepsaná A. B. dne 23. dubna 2014 byla podle žalovaného sjednána ryze účelově a navíc až po výkonu práce. [3] Rozhodnutí oblastního inspektorátu i rozhodnutí žalovaného však byly zrušeny v návětí označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Krajský soud dal žalovanému za pravdu v tom, že v době kontroly A. B. pro žalobkyni vykonávala závislou práci, aniž by mezi nimi existovala účinná písemná smlouva nebo dohoda ve smyslu § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Přesto se podle krajského soudu v daném případě nejednalo o nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, neboť nebyla splněna podmínka výkonu závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Pracovněprávní vztah byl podle krajského soudu založen v ústní formě. Ústní forma dohody o práci konané mimo pracovní poměr sice neodpovídá požadavku písemné formy zakotvenému v § 77 odst. 1 zákoníku práce, to však v daném případě nemělo s ohledem na ustanovení § 20 zákoníku práce vliv na platnost takového ujednání. Žalobkyně tak mohla být podle krajského soudu sankcionována maximálně za správní delikt podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005, o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, tedy za neuzavření dohody o provedení práce v písemné formě, nikoliv však za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, jak situaci posoudil žalovaný. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [4] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) dne 17. dubna 2014 kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [5] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud bez jakékoliv opory ve spisu dovodil existenci ústně sjednaného pracovněprávního vztahu, přičemž tento překvapivý a nepodložený závěr dostatečně neodůvodnil. [6] Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti provedenou krajským soudem. Krajský soud podle stěžovatele „zcela svévolně dovodil existenci vůle stran uzavřít ústně pracovněprávní vztah“, přestože si ani jedna ze stran údajného pracovněprávního vztahu v předmětném řízení takové skutečnosti vůbec nebyla vědoma a přestože žalobkyně svou procesní obranu založila na existenci písemně uzavřené dohody o provedení práce, která byla podepsána v den kontroly. Výklad provedený krajským soudem ve svém důsledku limituje uplatnění ustanovení o nelegální práci toliko na případy, kdy je závislá práce vykonávána na základě jiné občanskoprávní smlouvy. Naopak jej nelze aplikovat na faktický výkon práce „načerno“. Krajský soud současně chyboval tím, že při formulaci svých závěrů vycházel z důvodové zprávy k zákonu č. 367/2011 Sb., neboť opomněl, že definice nelegální práce je v zákoně o zaměstnanosti přítomna již od přijetí zákona samotného. Zmíněná novela č. 367/2011 Sb. reaguje pouze na vypuštění části § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. [7] Názor krajského soudu, podle kterého ze skutečnosti, že zákoník práce nespojuje s absencí písemné formy dohody o provedení práce následek absolutní neplatnosti, nelze dovozovat, že nevznikl pracovněprávní vztah, je podle stěžovatele mylný. Zatímco v právu soukromém lze v některých případech dodatečně odstraňovat vady právního úkonu, v právu veřejném je relevantní pouze stav věci v době kontroly, která má charakter specifické a neočekávané činnosti. Na základě výsledků kontroly a dalších zjištění provedených v následném správním řízení přitom bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v době kontroly mezi žalobkyní a A. B. nebyl uzavřen pracovněprávní vztah. Případná ústní dohoda nemohla být platná, protože nebyly sjednány podstatné náležitosti dohody o provedení práce, konkrétně rozsah prací a doba, na níž se dohoda uzavírá. [8] Stěžovatel má dále za to, že krajský soud byl při rozhodování nyní projednávaného případu veden snahou uchránit žalobkyni před poměrně vysokou, avšak zákonnou pokutou uloženou zcela při spodní sazbě. Takové účelové překvalifikování v případě ekonomicky slabších subjektů je podle stěžovatele v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem. Vytvoření skutkových podstat je však úkolem zákonodárce stejně jako stanovení odpovídajících sankcí. Vůlí zákonodárce bylo dle mínění stěžovatele dosáhnout razantního postihu negativního a rozšířeného fenoménu nelegální práce, čemuž odpovídá vysoká zákonná spodní i horní hranice pokuty ukládané za předmětný správní delikt. V daném případě bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti nepochybné. Jestliže byl krajský soud toho názoru, že pokuta uložená při samé spodní zákonné hranici bude mít pro žalobkyni likvidační následky, měl namísto účelového překvalifikování přistoupit k předložení předmětného ustanovení zákona o zaměstnanosti Ústavnímu soudu za účelem posouzení jeho ústavnosti. [9] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. [10] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a její důvody se opíra