6 As 152/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 152/2014- 48 - text pokračování 6 As 152/2014 - 51 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. A. S., zastoupen Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, AK Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o., se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé 301/8, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 11 Af 17/2013 – 57, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, t a k t o : Kasační stížnosti žalovaného s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 13. 12. 2005, č.j. 51/SE/35/2005/13, ve znění rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 13. 8. 2009, č.j. 2009/2146/110, byla žalobci uložena pokuta za přestupek v celkové výši 1.700.000,- Kč. Rozhodnutí bankovní rady ČNB bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2012, č. j. 1A 10/2011 – 88, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 2 Afs 36/2012 – 43, dostupným na www.nssoud.cz. [2] Žalobce dne 18. 4. 2012 požádal Celní úřad Praha 1 o vrácení přeplatku podle ustanovení § 155 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), který rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. 11809-4/2012-176100-021, výrokem č. I rozhodl o vrácení částky odpovídající výši uložené pokuty na účet žalobce a výrokem č. II vyslovil, že příslušným orgánem ve věci žádosti zaplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně je Česká národní banka, které bude žádost v příslušné části postoupena k vyřízení. [3] K odvolání žalobce proti výroku II. žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 1. 2013 změnil výrok II rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 tak, že „…úrok podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 žadateli nepřiznává“. Podle žalovaného nárok žalobce na úrok podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, vzniká pouze tehdy, pokud přeplatek, vzniklý v souvislosti se zrušením zaplacené pokuty, vznikl zaviněním správce daně. Ukladatel však v postavení správce daně není a ani nebyl, byl v postavení orgánu veřejné moci (v případě dělené správy je nutno lišit, zavinění tak jde za ukladatelem), proto nelze úrok podle názoru odvolacího orgánu podle tohoto právního ustanovení přiznat. [4] Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 11 Af 17/2013 – 57, rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2013, č. j. 4920/2013-900000-304.7, a současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Z § 192 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (podle něhož pokuty vybírá a vymáhá příslušný celní úřad, a podle něhož příjem z pokut uložených obchodníkům s cennými papíry podle tohoto zákona je příjmem Garančního fondu, a příjem z ostatních pokut podle tohoto zákona je příjmem státního rozpočtu), a § 2, § 155 odst.1, § 254 daňového řádu, resp. § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, městský soud dovodil, že „je-li správním soudem zrušeno rozhodnutí státního orgánu o uložení pokuty, která je podle výše uvedených ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu příjmem státního rozpočtu a jiný státní orgán má zákonem nadanou povinnost dbát o to, aby pečoval o řádné zaplacení či vymáhání pokuty, pak tato odlišnost dvou orgánů státu (toho, kdo rozhodl o uložení pokuty na straně jedné, a toho, kdo sleduje faktickou úhradu uložené pokuty na straně druhé) nemůže mít za následek to, že v případě, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí o uložení pokuty, pak stát prostřednictvím státního orgánu nehradí úroky z prodlení v případě, kdy uloženou pokutu právě z důvodu zrušení rozhodnutí vrací. Jinými slovy – pokud stát pověří jiný svůj orgán, než který svým rozhodnutím uložil pokutu k tomu, aby „spravoval“ pravomocně uloženou pokutu, nelze dospět v případě následného zrušení rozhodnutí o uložení pokuty k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby stát uhradil úrok z řádně a včas zaplacené pokuty pouze proto, že jde o různé orgány téhož státu.“ Dospěl proto k závěru, že žalovaný správní orgán nesprávně věc posoudil. II. Návrh na odkladný účinek [5] Kasační stížností ze dne 1. 7. 2014 podanou spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku, se žalovaný (stěžovatel) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odůvodnil tím, že napadený rozsudek jej zavázal obecným názorem v dané věci, který mu nedává jinou možnost než vyhovět žalobci a úroky přiznat. Tyto by musel následně obtížně vymáhat po České národní bance. S poukazem na svoji argumentaci v kasační stížnosti nevidí prostor pro odstranění nezákonnosti v odvolacím řízení, nemůže tak učinit, neboť je vázán názorem soudu, proto usiluje o změnu rozsudku, tj. změnu podmínek pro konání dalšího řízení. Postup naznačený soudem vyvolává podle názoru žalovaného další konsekvence, které vedou k nehospodárnosti a zdlouhavosti navazujících řízení, kdy bude muset žalovaný, resp. stát, vymáhat přiznané úroky po České národní bance s využitím řady dalších postupů, které směřují k jejich vymožení, a to za situace, kdy má o jejich použití shora uvedené důvodné pochybnosti, zesílené právě deficitem právního posouzení soudu v jeho rozsudku a jeho přezkoumatelností. Tyto skutečnosti se podle žalovaného sekundárně promítnou do obtížnosti uplatnění přiznaného nároku na úrok vůči ukladateli, tj. České národní bance. Jako sporná se mu jeví otázka, zda vyčkat výsledku řízení o kasační stížnosti nebo za uvedené situace zatížit správní orgány dalšími postupy, které budou směřovat k zaplacení a následnému regresu přiznaných úroků, včetně budoucích možných změn v důsledku rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. [6] Žalobce žádosti o přiznání odkladného účinku oponuje tím, že žalovaným uvedené důvody jsou zcela irelevantní, navíc žalovaný další konsekvence, jakož ani obtížnost vymáhání s využitím řady dalších postupů nespecifikuje. Z dikce odůvodnění návrhu není patrné, v čem ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. je podle žalovaného nepoměrně větší újma žalovaného, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Podmínky pro přiznání odkladného účinku podle žalobce dány nejsou, neboť tento institut má být aplikován výjimečně, v zásadě na ochranu slabší strany, jíž by výkonem rozhodnutí hrozila újma v zásadě likvidační. Žalobce považuje dokonce za sporné, zda žalovanému výkonem pravomocného rozsudku vůbec nějaká újma hrozí, tím spíše pokud by uplatnil regresní náhradu vůči povinnému subjektu České národní bance. Navrhuje, aby odkladný účinek kasační stížnosti přiznán nebyl. III. Posouzení návrhu Nejvyšším správním soudem [7] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. [8] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí. [9] Přiznáním odkladného účinku žalobě v řízení před krajským soudem se tak prolamují účinky pravomocného správního rozhodnutí ve prospěch toho, kdo se obrany svých subjektivních veřejných práv žalobou soudu podanou dovolal. Pro případ, že je žaloba krajským soudem pravomocně zamítnuta, může být odkladný účinek takovému rozsudku přiznán v řízení o kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005  96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS). [10] Zákonem č. 303/2011 Sb. kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2012 ke změně úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku v § 73 s. ř. s. Na rozdíl od předchozí právní úpravy již není nutné prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce (resp. důvodnou obavu její hrozby), nýbrž stačí pouze poukázat na nepoměr mezi následkem (slovy zákona „újmou“), který by vznikl žalobci nepřiznáním odkladného účinku, a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu s důle