6 Azs 25/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 25/2013- 38 - text pokračování 6 Azs 25/2013 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. P., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Šafaříkova 666, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2012, č. j. OAM43/LELE05ZA042012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2013, č. j. 29 Az 28/2012  29, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2013, č. j. 29 Az 28/2012  29, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení sporu a dosavadní průběh řízení [1] Žalobce, ročník 1991, je státním příslušníkem Ruské federace. Žalobce byl předán spolu se svou matkou N. S. (dále jen „matka žalobce“) a svojí sestrou S. S. z Belgického království do České republiky, která je dle nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, odpovědná za posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [2] Dne 16. prosince 2012 v Přijímacím středisku PrahaRuzyně matka žalobce sdělila, že žalobce je sice zletilý, avšak trpí schizofrenií a z hlediska mentálního rozvoje je na úrovni dvanácti až třináctiletého dítěte. Žalobce nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům, resp. ve svéprávnosti. Správní orgán proto matce na její žádost umožnil, aby byla přítomna správním úkonům řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce. [3] Rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2012 č. j. OAM43/LELE05ZA042012 rozhodl žalovaný správní orgán tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, neuděluje. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že důvodem žadatelova odjezdu a žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha řešit své zdravotní obtíže. Z výpovědí žalobce a jeho matky dále vyplynulo, že žalobce býval ve své vlasti pravidelně hospitalizován, jeho matka mu zajišťovala svým aktivním jednáním i přijetí na specializovaných klinikách. Žalobce též pravidelně pobíral invalidní důchod. Žalobci proto nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14 zákona o azylu. Žalobce rovněž nesplňoval zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu. [4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu, v níž namítal, že správní orgán nedostatečně vyhodnotil tvrzené skutečnosti ve vztahu k uváděným zdravotním obtížím a nedostatečnosti jejich léčby v zemi původu žalobce, tj. v Rusku. Správní orgán nadto pouze okrajově hodnotil ekonomickou a sociální situaci žalobce. Krajský soud však žalobu rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 29 Az 28/201229 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že namítaná pochybení v průběhu správního řízení neshledal. Správní orgán správně posoudil, že u žalobce není dán důvod pro udělení humanitárního azylu, neboť ten svoji žádost odůvodňuje pouze tím, že nebyl spokojen s léčbou v Rusku. Dle názoru krajského soudu však skutečnosti, které žalobce v průběhu správního řízení uváděl, nespadají pod situace hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. V řízení před krajským soudem nebyl žalovaný zastoupen a o ustanovení zástupce nežádal. II. Kasační stížnost a řízení o ní před Nejvyšším správním soudem [5] Proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 29 Az 28/201229 (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V kasační stížnosti, doplněné později prostřednictvím ustanoveného zástupce, resp. opatrovníka (viz níže), namítal, že se správní orgán v řízení z hlediska § 14 zákona o azylu nedostatečně zabýval tím, v jakém rozsahu byla žalobci v zemi původu poskytována léčba a sociální pomoc. Tvrdil též, že z lékařských nálezů ošetřující lékařky se specializací psychiatrie založených ve správním spise vyplývá, že je stěžovatel lehce mentálně retardovaný. Správní orgán a následně i krajský soud proto měly posoudit, zda je stěžovatel schopen v řízení samostatně jednat a zda mu není třeba ustanovit opatrovníka. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že dle přesvědčení žalovaného nebylo nutné v řízení ustanovovat opatrovníka, neboť stěžovatel byl v průběhu řízení schopen jednat samostatně, vždy uvedl, že se cítí zdráv a je schopen pohovorů, na položené otázky odpovídal logicky. Navíc při daných úkonech byla vždy přítomna „zákonná zástupkyně stěžovatele“ – jeho matka. Z přiložené lékařské zprávy navíc vyplývá, že stěžovatel je dobře orientován osobou i situací, časem a místně částečně, je spolupracující, jeho verbální kontakt je spontánní, odpovědi přiléhavé, bez latencí. [7] Usnesením č. j. 6 Azs 25/2013-12 ze dne 26. listopadu 2013 Nejvyšší správní soud stěžovateli nejprve ustanovil za právního zástupce JUDr. Ing. Jiřího Špeldu, advokáta, se sídlem Šafaříkova 666/9, 500 02 Hradec Králové. Dalším usnesením č. j. 6 Azs 25/201334 ze dne 3. března 2014 Nejvyšší správní soud téhož advokáta ustanovil opatrovníkem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti (a současně jej formálně zprostil zastupování stěžovatele podle předchozího usnesení), neboť měl za splněné podmínky dle § 29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějích předpisů, a některé další zákony, aplikovaného na základě § 120 a § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je tedy přijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/200639, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, případně v usnesení ze dne 4. května 2006 č. j. 2 Azs 40/200657 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozhodnutí posledně zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“ Právě taková zásadní pochybení Nejvyšší správní soud zjistil v daném případě v postupu krajského soudu; kasační stížnost proto posoudil jako přijatelnou. [9] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Z obsahu jeho kasačních námitek však vyplývá, že uplatnil i kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnost řízení před soudem. Pod tento důvod totiž spadá námitka, že se krajský soud nezabýval způsobilostí žalobce jednat samostatně před soudem, ačkoliv s ohledem na lékařskou zprávu založenou ve správním spise věděl, že u žalobce bylo diagnostikováno zdravotní postižení spočívající v lehké mentální retardaci a schizofrenii. [10] Tuto kasační námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou. [11] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že problematikou právního jednání osob s duševní poruchou se zabývá řada závazných i doporučujících mezinárodních lidskoprávních dokumentů. Hlavním výkladovým východiskem je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením,