7 Ads 52/2014 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 52/2014- 37 - text 7 Ads 52/2014 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. F., zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76, t a k t o : I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76, s e z a m í t á . II. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76, s e z r u š u j e a v tomto rozsahu s e věc v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný Státní úřad inspekce práce domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2014, č. j. 31 A 5/2013 – 76, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) výrokem I. napadeného rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2012, č. j. 3486/1.30/12/14.3, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II. pak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 26.946 Kč. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 20. 7. 2012, č. j. 7429/9.30/12/14.3-RZ, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), za tento delikt mu byla uložena pokuta 250.000 Kč a dále mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že umožnil J. B. dne 10. 4. 2012 vykonávat závislou práci spočívající v montáži a demontáži pneumatik a kol automobilů v pneuservisu na adrese: Tyršovo nábřeží 763, Zlín, bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu. Krajský soud při rozhodování vyšel z toho, že nebyl dostatečným způsobem zjištěn skutečný stav věci. Lze důvodně pochybovat, že vymezení skutku a právní kvalifikace neodpovídá tomu, co bylo zjištěno. Žalobce i J. B. potvrdili, že pracovněprávní vztah byl uzavřen, ale bez písemné formy. Dohoda o vykonání práce byla v rámci správního řízení předložena a v takovém případě by se mohlo jednat o porušení ust. § 136 zákona o zaměstnanosti. Takové porušení ale ještě samo o sobě není dostatečné pro kvalifikovaný závěr o umožnění výkonu nelegální práce. Ze skutkového stavu nelze jednoznačně tvrdit, že se jednalo o pracovní poměr bez písemné formy. Je třeba ujasnit si, zda byly jednoznačně naplněny znaky deliktu, tj. že žalobce umožnil výkon nelegální práce. Po doplnění řízení je možné, že byla naplněna podstata jiného deliktu. Pracovník žalobce popsal činnost, kterou vykonává pro žalobce v souladu se zákoníkem práce, neboť uvedl všechny náležitosti, které by měla dohoda o vykonání práce nebo dohoda o pracovní činnosti obsahovat. Z toho důvodu lze říci, že byla tato dohoda jasně uzavřena se všemi atributy pro uzavření platného pracovního poměru, pouze zde chyběla písemná forma. Ve smyslu ust. § 20 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákoník práce“), lze zhojit tento nedostatek a žalobce doložil dodatečně písemné vyhotovení dohody. Protiprávní jednání – delikt umožnění nelegální práce – může nastat v případě, že je prokázáno, že nedošlo k uzavření pracovního poměru ve smyslu nelegální práce. Je zapotřebí řízení doplnit, a pokud to správní orgán z důvodu prokázání neuzavření pracovního poměru považuje za důležité, nechť vyslechne J. B., popř. provede další doplnění, které potvrdí či vyvrátí spáchání deliktu. Krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. K náhradě nákladů řízení krajský soud uvedl, že sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, ze třech úkonů právní služby po 2.100 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., účinné do 31. 12. 2012, a dále jednoho úkonu za 3.100 Kč podle právní úpravy platné od 1. 1. 2013. Dále přiznal náhradu za 4 režijní paušály po 300 Kč a cestovné za cestu Brno – Zlín a zpět ve výši 1.385 Kč, a náhradu za promeškaný čas během této cesty 6x 100 Kč (celkem 600 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, byla přiznána náhrada za tuto daň ve výši 4.155 Kč. Celkem tedy krajský soud přiznal náhradu ve výši 26.940 Kč. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že krajský soud svévolně dovodil existenci vůle stran uzavřít ústně pracovněprávní vztah, ačkoliv ze všech skutečností zjištěných v předmětném řízení jednoznačně vyplývá, že ani jedna ze stran si při kontrole ani v následném správním řízení vůbec nebyla vědoma skutečnosti, že by mezi nimi k uzavření pracovněprávního vztahu došlo. Platným právním úkonem nemůže být takový úkon, o němž jedna, popřípadě i více stran, ani neví, že by jej učinily. Žalobce přiznal, že předložená dohoda o provedení práce byla uzavřena teprve po provedené kontrole, a že byla antedatována. O tom, že by existovala ústní dohoda o provedení práce, se žalobce nezmínil v kontrolním ani následném správním řízení. Kontrolní činnost má pro svou neočekávanost velmi často podobu neopakovatelného úkonu. V případě, že je potom kontrolovaná osoba řádně seznámena s protokolem o výsledku kontroly a tento protokol je řádným způsobem vypořádán, lze takovémuto výstupu přisuzovat značnou míru autenticity a vysokou výpovědní hodnotu. V následném správním řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v době kontroly mezi žalobcem a J. B. uzavřen pracovněprávní vztah nebyl. Ačkoliv byl žalobce řádně poučen o možnosti navrhovat důkazy a podávat návrhy, této možnosti nevyužil. Nevyužil ani možnosti vyjádřit se po skončeném dokazování k podkladům rozhodnutí. Pomine-li stěžovatel tvrzení krajského soudu, že dohodou o provedení práce, případně dohodou o pracovní činnosti, byl založen pracovní poměr (pracovní poměr lze založit pouze pracovní smlouvou, není-li zákonem stanoveno jinak), nebyly v daném případě ujednány ani podstatné náležitosti dohody o provedení práce. Těmi jsou totiž doba, na kterou se daná dohoda uzavírá, vymezení práce a rozsah prací. Rozsah prací ujednán nebyl. Obdobně je tomu pak u dohody o pracovní činnosti. Krajský soud tak bez opory ve spise a v rozporu s vůlí dotyčných osob nesprávně právně kvalifikoval posuzované jednání a svůj překvapivý závěr dostatečně neodůvodnil. Pro posouzení, zda byl spáchán správní delikt umožnění výkonu nelegální práce, je vždy klíčová existence či neexistence uzavřeného pracovněprávního vztahu v okamžiku kontroly. Jakékoliv následné uzavírání pracovněprávního vztahu nemá vliv na to, zda se žalobce dopustil předmětného správního deliktu či nikoliv. V tomto je vždy nutné rozlišit aspekty soukromoprávní od aspektů veřejnoprávních. Jakkoliv totiž v oblasti soukromého práva je možné dodatečně odstraňovat vady úkonu a hojit tak jeho neplatnost, v oblasti veřejného práva je relevantní stav věci v době kontroly. Skutečným důvodem zrušení rozhodnutí byla snaha soudu uchránit za každou cenu žalobce před poměrně vysokou, nicméně zákonnou pokutou. Krajský soud pochybil, když namísto toho, aby případně předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu, přistoupil k obejití skutečnosti, že v daném případě bylo jednoznačně prokázáno spáchání správního deliktu dle ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Není však možné za účelem uložení nižší sankce svévolně překvalifikovat posuzované jednání. Výrok o náhradě nákladů řízení je nezákonný, neboť jsou v něm nesprávně vyčísleny náklady řízení. Dále je nepřezkoumatelný, neboť vyčíslení jednotlivých položek nekoresponduje s celkovým součtem. V rozsudku uváděné položky dávají v součtu částku 19.740 Kč, ačkoliv žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 26.940 Kč. Krajský soud navíc nesprávně stanovil výši náhrady daně z přidané hodnoty. Stěžovateli uložená výše náhrady nákladů řízení měla činit celkovou částku 18.858 Kč. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsud