9 As 31/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 31/2014- 28 - text 9 As 31/2014 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. K., zast. Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti žalovanému: Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj, se sídlem Živičná 2, Ostrava, proti nezákonnému zásahu správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 78 Ad 87/2013 – 22, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 78 Ad 87/2013  22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti nezákonnému zásahu žalovaného. Z odůvodnění pak vyplývá, že k odmítnutí žaloby došlo co do části pro opožděnost a co do části pro nepřípustnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). I. Vymezení věci [2] Podanou žalobou se stěžovatel domáhal ochrany před tvrzeným nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v provedení kontroly dne 18. 10. 2012 podle příslušných ustanovení zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“). Stěžovatel se domáhal vydání rozsudku, že kontrola, zahájená dne 18. 10. 2012, byla nezákonná a žalovaný nesmí přihlížet ve své následující správní činnosti ke zjištěným skutečnostem, které získal kontrolou ze dne 18. 10. 2012. Dále se stěžovatel žalobou domáhal zrušení usnesení žalovaného ze dne 24. 1. 2013, č. j. 1386/10.71/13/14.3., kterým bylo rozhodnuto o tom, že inspektor kontroly nelegálního zaměstnávání, který se na provádění kontroly podílel, není vyloučen z provádění kontroly. [3] Krajský soud žalobu odmítl. Důvody odmítnutí žaloby přitom byly podle odůvodnění napadeného usnesení dvojí. Pokud jde o ochranu proti nezákonnému zásahu, krajský soud z protokolu o výsledku kontroly, sepsaného dne 2. 11. 2012 pod č. j. 17086/10.71/12/15.2, zjistil, že kontrola žalovaného u stěžovatele proběhla dne 18. 10. 2012 a kontrolní zjištění byla se stěžovatelem projednána dne 7. 11. 2012. Na základě toho vzal krajský soud za prokázané, že o tvrzeném nezákonném zásahu se stěžovatel dozvěděl nejpozději dne 7. 11. 2012 a od tohoto dne mu běžela dvouměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 84 odst. 1, věty první, s. ř. s. Stěžovatel však podal žalobu až dne 18. 9. 2013 k poštovní přepravě a tato byla doručena krajskému soudu dne 20. 9. 2013. Posledním dnem subjektivní dvouměsíční lhůty ve smyslu ustanovení § 84 odst. 1 s. ř. s. byl přitom den 7. 1. 2013. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem tak byla podána stěžovatelem opožděně a krajský soud ji ve smyslu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl pro opožděnost. [4] Rozhodnutí o námitce podjatosti krajský soud v odůvodnění usnesení vyhodnotil tak, že nejde o úkon správního orgánu, který by zakládal, měnil, rušil či závazně určoval veřejná subjektivní práva žalobce. Jednalo se tak o procesní rozhodnutí, které není soudem samostatně přezkoumatelné a jeho zákonnost může být přezkoumána pouze v rámci přezkumu rozhodnutí vydaného ve věci samé. Krajský soud proto podle odůvodnění žalobu v této části jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [5] Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. [6] Pokud jde o posouzení žaloby jako opožděné, stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti, že krajský soud nesprávně určil její počátek na den 7. 11. 2012. Upozorňuje na koncept subsidiarity ochrany poskytované správními soudy ve vztahu k ochraně poskytované správními orgány. Tam, kde se lze ochrany domoci v rámci systému veřejné správy, je třeba takovou ochranu nejprve vyčerpat. Proto § 5 s. ř. s. stanoví, že se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Pokud jde o nezákonné kontroly inspekce práce, tímto jiným prostředkem ochrany jsou žádost o přezkoumání protokolu podle § 41 odst. 1 zákona o inspekci práce a námitky k vedoucímu inspektorovi podle § 41 odst. 2 tohoto zákona. Teprve po jejich vyčerpání se lze obrátit na soudy ve správním soudnictví, když k těmto závěrům stěžovatel poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 – 110, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2009, č. j. 4 Aps 2/2009 - l60, a unesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 – 247. [7] Stěžovatel podal dne 13. 11. 2012 žádost o přezkoumání protokolu, tedy ve lhůtě dle zákona o inspekci práce. Žalovaný protokol přezkoumal a dne 17. 12. 2012 stěžovateli doručil toto přezkoumání se závěrem, že nemění závěr kontrolního zjištění a zůstává v platnosti tak, jak je uveden. Dne 2. 1. 2013 byly doručeny vedoucí inspektorce žalovaného námitky proti výsledku přezkoumání protokolu, tedy opět v zákonné lhůtě. Stěžovatel zopakoval v námitkách dříve namítané skutečnosti, přidal další námitky a zároveň namítl podjatost inspektorky Bc. V. B. Dne 24. 1. 2013 vydal žalovaný prostřednictvím vedoucí útvaru kontroly nelegálního zaměstnávání pro Moravskoslezský kraj usnesení č. j. 1386/10.71/13/14.3, které bylo stěžovateli doručeno 6. 2. 2013, kterým bylo rozhodnuto, že Bc. V. B. není vyloučena z provádění kontroly. Rozhodnutí tedy nebylo vydáno vedoucí inspektorkou žalovaného, ke které stěžovatel námitku podal. Na základě chybného poučení o možnosti odvolání proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 19. 2. 2013 odvolání ke Státnímu úřadu inspekce práce v Opavě. Ten mu přípisem sdělil, že napadené rozhodnutí je konečné a nelze se proti němu odvolat, avšak zároveň jej informoval, že vedoucí útvaru kontroly nelegálního zaměstnávání pro Moravskoslezský kraj rozhodla o námitce podjatosti na základě § 10 odst. 4 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), na základě pověření vedoucí inspektorky žalovaného, a dále, že o jeho námitkách proti výsledku přezkoumání protokolu bude vydáno rozhodnutí. Stěžovateli bylo doručeno rozhodnutí vedoucí inspektorky žalovaného, kterým námitky stěžovatele jako nedůvodné zamítla, dne 22. 7. 2013. Teprve tímto dnem začala běžet lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Žaloba pak byla podána prostřednictvím držitele poštovní licence dne 18. 9. 2013. [8] Pokud jde o žalobu stěžovatele proti usnesení žalovaného ze dne 24. 1. 2013, č. j. 1386/10.71/13/14.3, tedy usnesení ohledně námitky podjatosti inspektorky Bc. V. B., stěžovatel poukazuje na to, že o námitce rozhodla chybně vedoucí útvaru kontroly nelegálního zaměstnávání pro Moravskoslezský kraj namísto vedoucí inspektorky, čímž je rozhodnutí zatížené vadou. V napadeném usnesení chybí jakýkoliv odkaz na pověření ze strany vedoucí inspektorky a tato informace se objevila až v dopise Státního úřadu inspekce práce v Opavě. Tato okolnost nasvědčuje tomu, že k pověření vedoucí inspektorkou došlo až dodatečně. Stěžovatel tak usnesení považuje za neplatné, popř. nicotné. [9] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu uvedeným v napadeném usnesení a dále, že odkazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 4. 11. 2013. Zároveň poukazuje na to, že pokud stěžovatel tvrdí, že nejprve musí vyčerpat řádné opravné prostředky u žalovaného, pak je třeba žalobu považovat za předčasnou, neboť žalovaný se stěžovatelem dosud nezahájil správní řízení, jehož výsledkem by bylo meritorní rozhodnutí s možností podání řádného opravného prostředku podle správního řádu a případným soudním přezkumem odvolacího rozhodnutí. Stěžovatel tak sám princip subsidiarity nerespektuje a žalovaný má za to, že tímto postupem se snaží stěžovatel ve skutečnosti dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty dle § 141 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci up