1 Ads 252/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 252/2015- 27 - text pokračování 1 Ads 252/2015 - 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. V. K., Ph.D., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Veveří 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 7. 2013, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2015, čj. 36 Ad 43/2013 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalovaná vydala dne 19. 7. 2013 rozhodnutí čj. X, kterým zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 18. 6. 2013, čj. 47002/140-9012-28.5.2013-298/Šk/0052. MSSZ rozhodla, že přeplatek na pojistném na důchodovém pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012 žalobci nevznikl. [2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce včasnou žalobu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou a zároveň rozhodl o nákladech řízení. II. Shrnutí rozsudku krajského soudu [3] Krajský soud uvedl, že mezi stranami zůstalo nespornou skutečností, že žalobce uzavřel pracovní smlouvu se zaměstnavatelem dne 1. 9. 2012 s ujednaným nástupem do práce dne 1. 9. 2012, ale fakticky se dostavil do zaměstnání až dne 3. 9. 2012, neboť dny 1. 9. a 2. 9. 2012 byly sobota a neděle. Soud posuzoval, zda v kalendářním měsíci září 2012 po celý měsíc trvaly skutečnosti uvedené v § 9 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tedy, zda žalobce po celý měsíc vykonával zaměstnání, resp. činnost zakládající účast na nemocenském pojištění zaměstnanců. Dle přesvědčení soudu vzniklo pojištění podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, žalobci dne 3. 9. 2012, přičemž právní úpravu za středníkem nelze na danou věc aplikovat, neboť za neděli v tom měsíci (2. 9.) nepříslušela náhrada mzdy. [4] Podle § 13a odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), je osoba samostatně výdělečně činná povinna platit zálohy na pojistném naposledy za kalendářní měsíc, v němž nastaly skutečnosti uvedené v § 10 odst. 6 druhé větě zákona o důchodovém pojištění. Posledním dnem kalendářního měsíce, v jehož průběhu se z hlavní samostatně výdělečné činnosti stala vedlejší samostatně výdělečná činnost, jež nezakládá účast na pojištění, zaniká povinnost takovéto osoby hradit zálohy na pojistném. Podle § 13a odst. 8 zákona č. 589/1992 Sb. se pro účely placení záloh na pojistném OSVČ považuje OSVČ vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost v kalendářním měsíci, ve kterém po celý měsíc trvaly skutečnosti uvedené v § 9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění. [5] Žalobce sice vykonával zaměstnání, tedy činnost zakládající účast na nemocenském pojištění, ale toto vzniklo podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění až dnem, kdy žalobce nastoupil do práce, tj. dne 3. 9. 2012. Až v září 2012 nastaly skutečnosti uvedené v § 10 odst. 6 druhé větě zákona o důchodovém pojištění, avšak netrvaly zde po celý měsíc skutečnosti uvedené v § 9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění. Soud tedy uzavřel, že žalobce v roce 2012 vykonával samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní podle citované právní úpravy v měsících leden až září 2012 včetně a v měsících říjen až prosinec 2012 jako vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Proto až od října 2012 zanikla žalobci povinnost platit zálohu na pojistném. Žalovaná rozhodla po právu. III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní uvádí kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Namítá, že krajský soud nevěnoval pozornost individuálnímu posouzení stěžovatelova případu adekvátní pozornost a v odůvodnění toliko odkázal na právní úpravu. Učinil v dané věci stejný závěr jako správní orgány, aniž by se vypořádal s konkurenční argumentací stěžovatele. Takovýto postup je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44). Stručnost odůvodnění napadeného rozsudku považuje za extrémní a neakceptovatelnou. Soud se rovněž nedostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatele ohledně vznesené právní otázky. [8] Dále uvedl, že právní posouzení řešené záležitosti, jak jej (náznakem) podal krajský soud, zcela míjí podstatu věci a především je nesprávné. Stěžovatel, prostřednictvím svého zaměstnavatele, splnil platební povinnost na úseku důchodového pojištění a státní politiku zaměstnanosti. Přesto by měl v návaznosti na názor krajského soudu znovu uhradit zálohu na pojistné na důchodovém pojištění a státní politiku zaměstnanosti. Takovýto dopad do práv stěžovatele je absurdní a navíc nerespektující základní principy spravedlnosti. Při použití výkladových metod bylo nutné dospět k opačnému závěru, než jaký učinily správní orgány i soud, přičemž stěžovatel ve zbytku odkázal na část II a III své žaloby. Dále zdůraznil, že v situaci, kdy se dopředu dohodl se zaměstnavatelem na pracovní smlouvě s datem nástupu do práce ke dni 1. 9. 2012 a k témuž dni nabyla účinnost související dohoda o mzdě. Musel tedy být ke sjednanému dni připraven pro zaměstnavatele vykonávat práci, na čemž nic nemění, že se jednalo o sobotu. Stěžovatel od samého počátku září 2012 fakticky nevykonával svou samostatně výdělečnou činnost. Míří-li smysl a účel příslušné právní úpravy k tomu, aby jednotlivci odváděli předepsané příspěvky na důchodové pojištění a na státní politiku zaměstnanosti zásadně ze své primární výdělečné činnosti, pak je přístup krajského soudu pro nesprávnost neakceptovatelný. Stěžovatel byl nucen bez dalšího být připraven vykonávat práci pro zaměstnavatele již od 1. 9. 2012 a fakticky již nepodnikal, a tedy 1. 9. 2012 splnil podmínky pro vznik jeho účasti v systému nemocenského pojištění. Zaměstnavatel vyplatil stěžovateli mzdu za celé září, nedošlo tedy k žádnému zkrácení, a proto je nutné i sobotu 1. 9. a neděli 2. 9. 2012 považovat za dobu, kdy je vyloučené, aby se uplatňoval režim hlavní samostatně výdělečné činnosti. Závěrem navrhl, aby kasační soud zrušil rozsudek krajského soudu i správní rozhodnutí žalované a MSSZ Brno a věc vrátil k dalšímu řízení správnímu orgánu, eventuálně aby kasační soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Žalovaná se vyjádřila tak, že opětovně uvedla argumentaci podanou již v napadeném rozhodnutí i v jejím vyjádření k žalobě, resp. se ztotožnila se závěry krajského soudu. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a až následně druhou námitkou směřující do nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem. IV. A Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu [13] Stěžovatel vznesl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku jako důvodnou. [14] Základní požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí plynou z ustálené judikatury správních soudů. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, uvedl, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Nedostatkem důvodů se míní i situace, kdy se krajský soud ztotožní s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 1 Afs 3/2003 - 68, publ. pod č. 327/2004 Sb. NSS) [15] Kasační soud, s ohledem na výše uvedenou judikaturu, konstatuje, že se krajský soud vyjádřil ke všem žalobním bodům komplexním posouzením dané věci, uvedl právní úpravu, kterou na posuzovanou věc aplikoval a dostatečně zdů