1 Afs 109/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 109/2015- 43 - text pokračování 1 Afs 109/2015 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žižkové v právní věci žalobce: BS Park II., s. r. o., se sídlem Ostrovní 30/126, Praha 1, zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2014, č. j. 22072/14/5000-14203-711413, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Energie a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 11 Af 61/2014 - 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 8. 2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 2. 1. 2014, č. j. 131/14/4022-07000-303318, ze dne 31. 1. 2014, č. j. 23210/14/4022-07000-303318, ze dne 10. 2. 2014, č. j. 32438/14/4022-07000-303318, ze dne 25. 3. 2014, č. j. 67757/14/4022-07000-303318. Těmito rozhodnutími správce daně nevyhověl stížnostem žalobce na postup plátce daně (E.ON Energie, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny“). Městský soud v odůvodnění rozsudku odkázal na závěry vyslovené Ústavním soudem, který posuzoval ústavnost odvodu upraveného v § 7a až § 7i zákona o podpoře výroby elektřiny a v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publ. pod č. 220/2012 Sb. (dále jen „nález k solárním odvodům“), vyslovil, že solární odvod je v souladu s ústavním pořádkem. Městský soud dále nepřisvědčil námitce žalobce, že se Odvolací finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“) nezabývalo tvrzeným rozporem právní úpravy solárního odvodu s mezinárodními smlouvami (tj. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkovým protokolem k této Úmluvě) a s právem Evropské unie (tj. zejména Smlouvou o Evropské unii a Listinou základních práv Evropské unie), neboť z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný s uvedenou námitkou žalobce vypořádal. Zavedení solárního odvodu nebylo Ústavním soudem shledáno protiústavním, a tedy ani v rozporu s těmito mezinárodními smlouvami. Městský soud proto s ohledem na závěry vyplývající z citovaného nálezu konstatoval, že postup žalovaného byl v souladu se zákonem. II. Obsah kasační stížnosti [2] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti namítal, že městský soud se nevypořádal se žalobní námitkou, že právní úprava solárního odvodu je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (dále jen „směrnice 2001/77/ES“), a se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (dále jen „směrnice 2009/28/ES“). Městský soud podle stěžovatele pochybil, pokud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se souladem dotčených ustanovení zákona o podpoře výroby energie mezinárodních smluv zabýval Ústavní soud. Stěžovatel zdůraznil, že Ústavní soud tak neučinil, a ani učinit nemohl, jelikož není oprávněn posuzovat soulad novely zákona o podpoře výroby energie s mezinárodními smlouvami a právem Evropské unie, nýbrž pouze s ústavním pořádkem České republiky. Jakékoliv závěry Ústavního soudu související s mezinárodními smlouvami a právem Evropské unie jsou na projednávaný případ neaplikovatelné. Městský soud pochybil, když v tomto ohledu odkázal na nález k solárním odvodům, aniž by se touto otázkou sám zabýval. Uvedené pochybení městského soudu způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [3] Soulad právní úpravy s právem Evropské unie, jakož i se zásadami, na nichž je toto právo založeno, náleží do pravomoci obecných soudů, tedy i do pravomoci městského soudu. Ten měl posoudit soulad buď sám, nebo měl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Stěžovatel si je vědom toho, že městský soud není povinen takto postupovat, neboť je jen na jeho uvážení, zda takový postup zvolí. Nejvyšší správní soud však předběžnou otázku Soudnímu dvoru předložit musí. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud posoudil soulad práva Evropské unie s právní úpravou solárního odvodu a v případě, že si o této otázce v dané věci neučiní závěr sám, aby přerušil řízení za účelem předložení následujících předběžných otázek Soudnímu dvoru: „1. Je třeba směrnici 2001/77/ES, směrnici 2009/28/ES, přímo aplikovatelná ustanovení práva EU, zejména čl. 14 a čl. 17 Úmluvy, čl. 1 a čl. 5 Dodatkového protokolu, čl. 16, čl. 17, čl. 21 a čl. 52 Listiny EU a zásady, na nichž je právo EU založeno, zejména zásadu právního státu, právní jistoty a zákazu retroaktivity, vykládat tak, že členský stát není oprávněn na základě zákona dříve stanovenou výši podpory výroby elektřiny ze slunečního záření ve formě garantované výkupní ceny snížit zavedením dodatečného opatření, kterým výkupní cenu elektřiny vyrobené ze slunečního záření po dobu tři let po zavedení opatření v zařízení uvedeném do provozu v období dvou let před zavedením opatření podrobí srážce v podobě tzv. odvodu ve výši 26 % z výkupní ceny takové elektřiny? 2. Pokud bude odpověď na první otázku kladná: Má výrobce elektřiny ze slunečního záření vyrábějící elektřinu v zařízení uvedeném do provozu v období dvou let před zavedením opatření nárok, aby mu za provedenou srážku v podobě tzv. odvodu ve výši 26 % z výkupní ceny elektřiny vyrobené v takovém zařízení po dobu tří let po zavedení opatření byla poskytnuta spravedlivá náhrada? 3. Pokud bude odpověď na první otázku záporná: Jaké podmínky musí opatření z hlediska svých důsledků (účinků) na práva výrobce elektřiny ze slunečního záření splňovat, aby v konkrétním případě posuzování konkrétních důsledků (účinků) opatření postihujícího konkrétního výrobce elektřiny ze slunečního záření vyrábějícího elektřinu v zařízení uvedeném do provozu v období dvou let před zavedením opatření, mohly být důsledky (účinky) takového opatření shledány za souladné s právem EU, jakož i zásadami na nichž je právo EU založeno?“. Pokud by Nejvyšší správní soud nepostupoval uvedeným způsobem, stěžovatel navrhl, aby zrušil rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vůči stěžovateli bylo postupováno v souladu s platnou a účinnou právní úpravou, byly naplněny zákonné podmínky pro solární odvod, a proto plátce daně stěžovateli zákonem předepsaný solární odvod řádně srazil. Dále odkázal na nález k solárním odvodům, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, z něhož vyplývá, že likvidační účinky solárního odvodu lze zohlednit prostřednictvím institutu prominutí daně. K namítanému rozporu právní úpravy solárního odvodu s právem Evropské unie odkázal žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se touto otázkou již několikrát zabýval (např. v rozsudcích ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 - 40, ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 Afs 126/2013 - 34, a ze dne 21. 5. 2014, č. j. 2 Afs 73/2014 - 36). Podle žalovaného v daném případě nevyvstala otázka výkladu ani platnosti práva EU, a proto není nutné položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Žalovaný v této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Afs 264/2014 - 35, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl ohledně téže otázky v obdobném případě ke stejnému závěru. Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Zároveň navrhl, aby mu v případě úspěchu ve věci byla přiznána náhrada nákladů řízení v paušální částce 300 Kč ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále