1 Afs 43/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 43/2015- 39 - text 1 Afs 43/2015 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s. r. o., se sídlem Údolní 567/33, Brno, zastoupený JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2013, č. j. 23981/13/5000-14203-706599, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 62 Af 108/2013 - 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) vydal dne 18. 2. 2013 rozhodnutí č. j. 37524/13/4022-07000-303318 a č. j. 39934/13/4022-07000-303318, a dne 18. 3. 2013 rozhodnutí č. j. 88683/13/4022-07000-303318, kterými podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zamítl stížnosti žalobce na postup plátce daně - společnosti E.O.N. Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále též „odvod“) podle § 7e a § 7g zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012. [2] Žalobce podal proti uvedeným rozhodnutím správce daně odvolání, která žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u krajského soudu, ve které zejména namítal, že daňová povinnost protiústavně zasahuje do jeho majetkových práv, porušuje zákaz retroaktivity a odporuje principu rovnosti a principu legitimního očekávání. Domníval se rovněž, že se u něho jedná o specifický případ zmiňovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kdy má aplikace citovaných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. za následek vznik protiústavnosti, neboť v jeho případě došlo k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice. K tomu již před správcem daně navrhl provedení důkazu svými účetními doklady a samostatnou finanční analýzou. [4] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že ústavností právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž neshledal porušení zákazu retroaktivity či principů legitimního očekávání a právní jistoty. S těmito závěry se krajský soud plně ztotožnil a žalobcovy námitky v tomto směru vyhodnotil jako nedůvodné. Pokud jde o Ústavním soudem zmiňované specifické situace, v nichž by uvalený odvod měl rdousící efekt na výrobce energie ze slunečního záření, poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. S ohledem jeho závěry nelze individuální dopady solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně. Z tohoto důvodu soud rovněž odmítl provést důkazy vztahující se k námitce likvidačního efektu v dané věci. II. Důvody kasační stížnosti [5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek a rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [6] Nejprve stěžovatel obsáhle zrekapituloval průběh celého řízení před správcem daně, žalovaným i před soudem. Obecně pak zopakoval žalobní tvrzení týkající se nepředvídatelnosti právní úpravy, libovůle zákonodárce a nerovnosti v přístupu k právu podnikat. Tvrdil, že sražení odvodu za elektřinu ze slunečního záření, jakož i odvod sám odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání, což doložil příklady z judikatury Ústavního soudu. Postup plátce daně ani postup správce daně či žalovaného nelze odůvodnit prostým odkazem na povinnost postupovat v souladu se zákonem. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nevěnoval hodnocení skutečnosti, že zavedením solárního odvodu došlo k porušení garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů ustanovením § 2 odst. 8 (dříve odst. 9) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb. Tímto se však nezabýval ani krajský soud a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. [7] Stěžovatel zopakoval žalobní námitku týkající se garance zachování 15leté doby návratnosti investice. V této souvislosti nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, který reprodukoval úvahy rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu s tím, že posuzování likvidačního dopadu do pozic stěžovatele není relevantní (nelze provádět) v řízení o stížnosti na postup plátce daně a námitky likvidačního dopadu lze uplatnit pouze v odlišném procesním prostoru. Stěžovatel považuje postup proponovaný usnesením rozšířeného senátu za nerealizovatelný. Podmínky, aby žalobce mohl žádost o prominutí (byť části) odvodu uplatnit, nebyly vůbec exekutivou naplněny, a to přes výslovný apel rozšířeného senátu. [8] Krajský soud podle stěžovatele neprovedl žádné vlastní hodnocení toho, nakolik a zda vůbec institut solárního odvodu zakotvený do § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. odpovídá ustanovením směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES, ze dne 27. září 2001, o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií, a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES, ze dne 23. dubna 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, které měly být jeho prostřednictvím do právního řádu transponovány. Podle názoru stěžovatele je institut solárního odvodu zavedený v českém právu s uvedenými směrnicemi v zásadním rozporu, neboť odporuje jejich cíli a účelu. Ačkoliv si je stěžovatel vědom, že v žalobě poukazoval na uvedený rozpor pouze stručně bez doprovodné argumentace, nelze dle něj považovat v kasační stížnosti uvedené podrobné odůvodnění tohoto rozporu za novotu v dosavadních žalobních tvrzeních. Nadto hodnocení uvedeného rozporu podléhá obecné zásadě iura novit curia a jeho provedení není podmíněno procesní aktivitou účastníků. [9] Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil a požádal Soudní dvůr EU o vydání rozhodnutí o předběžné otázce, zda směrnice č. 2001/77/ES a č. 2009/28/ES připouští, aby členské státy, které na základě směrnic vytvořily systém podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů poskytující garanci nesnížení výkupních cen elektřiny po celou dobu životaschopnosti výroben, výkupní ceny ještě před skončením životnosti výrobny v rozporu s poskytnutou garancí snížily o 26 %. III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti [10] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a uvedl, že se ztotožňuje se závěry vyjádřenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013. Dle názoru žalovaného nelze po plátci daně spravedlivě požadovat, aby jakkoliv posuzoval a eventuálně zohledňoval individuální dopad odvodu na poplatníka. Jeho názor by nebyl pro správce daně závazný a vystavoval by se tak riziku negativních důsledků vyplývajících z odpovědnostního vztahu dle § 233 odst. 3 daňového řádu. V této souvislosti žalovaný odkázal také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2483/14 ze dne 12. 11. 2014. Názor o tom, že individuální dopady solárního odvodu nelze přezkoumávat v řízení o stížnosti dle § 237 odst. 3 daňového řádu, Ústavní soud potvrdil nálezem ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14. Žalovaný shrnul, že správce daně nedisponuje nástroji, které by mu v daňovém řízení o stížnosti dle § 237 daňového řádu umožnily přezkoumávat důvodnost tvrzeného neústavního dopadu solárního odvodu na daňový subjekt. Žalovaný tedy nebyl povinen přezkoumávat majetkovou situaci stěžovatele, přičemž nadále trvá na tom, že postup správního orgánu byl v daném případě zcela v souladu s procesním i hmotněprávním předpisem. [11] Návrh stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru považuje žalovaný za nedůvodný. Otázkou rozporu zavedení solárního odvodu s právem Evropské unie se totiž Nejvyšší správní soud již mnohokrát zabýval, avšak žádný rozpor neshledal. [12] Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Zároveň požádal, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v paušální částce 300 Kč jako náhradu výdajů na jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za úkon písem