1 Afs 92/2015 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 92/2015- 35 - text pokračování 1 Afs 92/2015 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: LARNK SEE s. r. o., se sídlem Palackého třída 200/77, Brno, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 11. 2012, č. j. 18225/12-1303-703609, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, č. j. 29 Af 13/2013 – 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební výměry Finančního úřadu Brno II (dále také „správce daně“) ze dne 18. 5. 2011, č. j. 164793/11/289916703021, kterým žalobkyni přiznal nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období březen 2010 ve výši 1.000 Kč; č. j. 165095/11/289916703021, kterým žalobkyni přiznal nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období duben 2010 ve výši 1.000 Kč; č. j. 165102/11/289916703021, kterým žalobkyni přiznal nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období květen 2010 ve výši 1.000 Kč; a č. j. 165106/11/289916703021, kterým žalobkyni přiznal nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období červen 2010 ve výši 31.018 Kč. Žalobkyně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH za uvedená zdaňovací období z přijatého plnění v podobě textilního zboží, které následně vyvážela do Iráku. Kupní cena zboží dosahovala několika desítek milionů korun. Správce daně pojal pochybnosti o těchto transakcích. S ohledem na velmi vysoké ceny běžného textilního zboží nikoliv exkluzivní kvality ve srovnání s cenami obdobného zboží se totiž deklarovaná hodnota správci daně zdála být nadhodnocená. Podle správce daně žalobkyně zneužila daňové právo, protože jediným účelem uskutečněných transakcí bylo získat daňové zvýhodnění vyplývající ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobkyně tyto pochybnosti správci daně nevyvrátila. Došel proto k názoru, že žalobkyně nesplnila podmínky § 72 odst. 1 zákona o DPH, protože neprovozovala ekonomickou činnost ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o DPH. [2] Žalovaný v rámci odvolacího řízení dospěl k částečně odlišnému právnímu závěru. Žalobkyně podle jeho názoru formálně naplnila všechny podmínky nároku na odpočet podle § 72 a § 73 zákona o DPH a uskutečňovala ekonomickou činnost podle § 5 odst. 2 tohoto zákona. Souhlasil ovšem s tím, že se dopustila zneužití objektivního daňového práva. S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu žalovaný vyvodil splnění objektivních a subjektivních kritérií zneužití práva z následujících skutečností: a) dodavatelsko – odběratelské vztahy týkající se opakovaných dodávek zboží v řádech desítek milionů korun nebyly podloženy žádnou písemnou smlouvou, která by obsahovala běžné náležitosti podobných smluv (podmínky dodání, místo dodání, okamžik přechodu vlastnického práva, ujednání o ceně a kvalitě zboží, sankce za nesplnění smlouvy apod.); b) žalobkyně nebyla zajištěna pro případ nezaplacení faktur znějících na částky v řádech desítek milion korun; c) na předložených odběratelských fakturách je jako způsob platby uveden převod z běžného účtu, ale není zde uvedeno číslo účtu a kód banky; d) odběratelské faktury nebyly ani po uplynutí doby splatnosti uhrazeny; e) dodavatelské faktury měly nezvykle dlouhou splatnost ve lhůtě jednoho roku a navíc po jejím uplynutí nebyly uhrazeny; f) žalobkyně nepodnikala žádné kroky k vymáhání dlužných částek po svém odběrateli. [3] Svůj závěr o zneužití práva žalovaný dále opřel o skutečnost, že: g) žalobkyně nebyla pojištěna proti obchodnímu riziku či znehodnocení zboží v řádech desítek milionů korun; h) nadměrný odpočet vyplacený správcem daně za předcházející zdaňovací období byl žalobkyní vybrán v hotovosti a v nejbližších dnech po jeho připsání na účet byl vyveden z podnikání; ch) žalobkyně neuskutečňovala jinou činnost než nákup zboží v tuzemsku, u kterého nárokovala odpočet daně na vstupu a následný vývoz do třetí země, který je od daně osvobozen; i) žalobkyně značně utlumila svoji činnost a vykazovala pouze přijatá plnění v minimálních částkách poté, co jí správce daně přestal vyplácet pravidelně vysoké nadměrné odpočty a zahájil vytýkací řízení; j) žalobkyně kontrolovala zboží pouze namátkově, protože v daňovém řízení nebyla schopna zboží ani konkrétně popsat; k) nešlo o luxusní zboží, které by kvalitou použitých materiálů a zpracováním odpovídalo deklarovaným vysokým cenám; l) ze znaleckého posudku získaného v rámci odvolacího řízení vyplývalo, že ceny deklarované žalobkyní výrazně převyšovaly ceny obvyklé; m) správce daně zjistil, že irácká celní správa neeviduje o odběrateli žalobkyně žádný jeho dovoz z České republiky do Iráku, přičemž žalobkyně ani není v evidenci společností, které vyvážejí zboží do Iráku. [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Brně. Namítala, že žalovaný nesplnil podmínky § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Před vydáním rozhodnutí ji totiž dostatečně neseznámil se zjištěnými skutečnostmi, důkazy, které je prokazují, a jejich hodnocením. Žalobkyně ho žádala o přiměřené poučení o důvodech odlišného právního názoru. Žalovaný jí však nevyhověl. Ve svém rozhodnutí již příslušné relevantní skutečnosti uvedl. Nic mu nebránilo, aby je zahrnul i do seznámení dle § 115 odst. 2 daňového řádu. Žalobkyně dále vznášela námitky k jednotlivým skutečnostem, o které žalovaný opřel svůj závěr o zneužití práva. Zejména zdůrazňovala, že obchodní vztahy jsou založené na důvěře a osobní známosti mezi obchodníky. Písemná forma smlouvy v Iráku neposkytuje žádnou záruku vymahatelnosti smluvních povinností. Roční doba splatnosti není u velkých obchodů v Iráku neobvyklá. Správní orgány neuvedly, ve srovnání s jakými obdobnými obchodními případy považovaly podmínky jejích transakcí za neobvyklé (např. dobu splatnosti). Postup znalce při zpracování znaleckého posudku byl podle žalobkyně nepřezkoumatelný. Znalec měl u každé jednotlivé položky písemného posudku uvést, jakým způsobem stanovil cenu obvyklou. Žalovaný nezpochybňoval, že žalobkyně zboží do Iráku skutečně fyzicky dovážela, a proto je (ne)uvedení v evidenci dovozců irelevantní. Žalovaný neprovedl správně test zneužití práva a jeho kritéria neodůvodnil s odkazem na konkrétní důkazy. Jednání žalobkyně mělo reálný ekonomický základ. Žalobkyně také doplnila, že policejní orgány v souvisejícím trestním řízení nedošly k závěru, že došlo ke zkrácení daně a věc odložily. [5] Krajský soud žalobu zamítl. Žalovaný i správce daně se shodli v základní otázce, zda šlo o zneužití práva. V seznámení podle § 115 odst. 2 daňového řádu proto žalovaný nemusel znova opakovat všechna subjektivní a objektivní kritéria testu zneužití. Podmínky pro odepření nároku na odpočet daně z důvodu zneužití práva pak byly splněny. Z objektivních kritérií, které žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí, vyplývá účelovost jednání žalobkyně směrem k získání nároku na odpočet daně. Žalobkyně nevyvrátila pochybnosti, že její jednání nemá jiný ekonomický smysl. V rámci řetězce, jehož byla žalobkyně součástí, docházelo vždy jen k „přefakturaci“ zboží z jedné společnosti na druhou s minimální přirážkou. Přes vysokou deklarovanou hodnotu zboží nebyly o jednotlivých transakcích sepisovány písemné smlouvy. Stejně tak zajištění plateb, způsob plateb, podmínky odpovědnosti za škodu, doby splatnosti a další okolnosti předmětných transakcí neodpovídaly obvyklým a očekávatelným postupům při obchodování s daným zbožím. Žalobkyně podle soudu jednala, jakoby ji vůbec nezajímalo, zda na předmětných transakcích vůbec vydělá (kromě vyplacení nadměrných odpočtů). Žalobkyně některé skutečnosti osvětlila. Objektivní kritéria zneužití práva je ovšem nutné hodnotit ve svém souhrnu. Žalovaným uvedené okolnosti transakcí pak ve svém komplexu svědčily o jejich nestandardnosti. Žalobkyně navíc neprokázala, že by obdobné obchodní jednání bylo v obecné obchodní praxi obvyklé. Kromě toho znalec ve svém posudku uvedl, že oceňované zboží bylo v nejnižší cenové kvalitě, a jeho cena proto podstatně překračovala cenu obvyklou. Byl splněn i subjektivní prvek zneužití práva, protože žalobkyně byla aktivním účastníkem předmětných transakcí. Krajský soud vyloučil, že by se jich účastnila náhodně, obzvláště pokud měla jako poslední článek řetězce inkasovat nadměrný odpočet. Nepřiznání odpočtu pak nezávisí na odložení trestní věci z důvodu, že nešlo o podezření ze zkrácení daně, jak žalobkyně v průběhu řízení namítala. II. Obsah kasační st