2 As 138/2014 — Nejvyšší správní soud

2 As 138/2014- 35 - text 2 As 138/2014 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: POLÁRKA s.r.o., se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupen Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem A. Čermáka 2a, Praha 6, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 169/2013 – 27, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 169/2013 – 27, ve výroku II., tedy v části, kterou tento soud zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu ve věci kombinované ochranné známky č. 187241 ve znění „POLÁRKA.“ Žalobou se stěžovatel domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vyznačit platnost ochranné známky v rejstříku, obnovení zákonného stavu a žádal navrácení práv k ochranné známce podle smlouvy TRIPS. [2] Městský soud vyhodnotil situaci tak, že se stěžovatel svým podáním ze dne 18. 6. 2013 adresovaným žalovanému zřejmě domáhal obnovy zápisu ochranné známky podle § 29 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Podle tohoto ustanovení platí zápis ochranné známky deset let ode dne podání přihlášky. Nepožádá-li vlastník o obnovu zápisu, ochranná známka zanikne. Žádost se podává nejdříve ve lhůtě 12 měsíců před skončením doby platnosti, nejpozději v den skončení platnosti. Žádost lze nejpozději podat v dodatečné lhůtě šesti měsíců po uplynutí doby platnosti ochranné známky. Je-li žádost podána mimo tyto lhůty, považuje se za nepodanou. [3] Soud dospěl k závěru, že na běh desetileté lhůty, která je stanovena v § 29 zákona o ochranných známkách, nemá vliv skutečnost, že je zápis ochranné známky předmětem soudního řízení, neboť zákon o ochranných známkách neobsahuje žádné ustanovení, které by stanovilo přerušení lhůty v důsledku soudního řízení. Za této situace soud uzavřel, že lhůta pro podání žádosti o obnovu zápisu uplynula deset let od podání přihlášky, tj. dne 25. 4. 2004. Poněvadž stěžovatel podal všechny své žádosti po této lhůtě (první dne 10. 11. 2006), tj. po lhůtách stanovených v § 29 zákona o ochranných známkách, nemohlo jeho podání zahájit řízení o obnově zápisu ochranné známky. Jelikož žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se nelze domáhat toho, aby správnímu orgánu bylo uloženo zahájit správní řízení (navíc řízení, které zákon výslovně neupravuje), nýbrž pouze toho, aby v průběhu již zahájeného řízení vydal správní orgán rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, shledal soud stěžovatelovu žalobu v této části nedůvodnou. [4] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“ [5] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, jenž akceptuje skutečnost, že stát má nárok inkasovat poplatek za desetiletou ochranu ochranné známky i za dobu, po kterou byla tato známka nezákonně vymazána, a tudíž až do soudního rozhodnutí o zrušení výmazu nebyla nijak chráněna. U stěžovatele tak nebyla dodržena ani minimální doba ochrany 7 let stanovena ve smlouvě TRIPS. Stěžovatel poukazuje též na skutečnost, že žalovaný provedl záznam o zániku ochranné známky až v roce 2007 zpětně k roku 2004. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že poplatek, který uhradil na obnovu zápisu v roce 2006, po zrušení výmazu soudem, byl vrácen až dne 25. 3. 2009. Stěžovatel se domnívá, že lhůta marně neuplynula a že svou žádost podal po cca sedmi letech ochrany, tj. v desetileté lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel poukazuje na to, že stát jako věřitel, který se sám dostal do prodlení odmítnutím úhrady správního poplatku od stěžovatele, se nemůže dovolávat tím dosaženého prodlení dlužníka. Nemůže rovněž svévolně rozhodovat, od kterého poplatníka plnění nepřijme, a tím vůči němu svévolně založí sankční dopady zákona. Stěžovatel závěrem poukazuje na to, že žalovaný stále přichází s novými právními konstrukcemi, kterými mu znemožňuje náhradu škody, jež mu vznikla opětovnými překvapivými a soudy rušenými rozhodnutími v posledních patnácti letech. [6] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud zrušil rozhodnutí městského soudu v napadené části a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, nebo aby sám žalobě v její zamítnuté části vyhověl. [7] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem městského soudu. Má za to, že postupoval zákonným způsobem, protože stěžovatel o obnovu zápisu prvně požádal až dne 10. 11. 2006, tedy více než rok po uplynutí dodatečné lhůty podle § 29 odst. 4 zákona o ochranných známkách. Žalovaný nemá žádnou možnost, jak obnovit zápis zaniklé ochranné známky, jejíž vlastník o obnovu zápisu nepožádal v zákonné lhůtě. S ohledem na uvedené navrhuje žalovaný kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. [8] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel poukazuje na charakter rozhodování o ochranných známkách, který je jak veřejnoprávní, tak soukromoprávní. Stěžovatel má za to, že jakmile došlo ve správním soudnictví k pravomocnému zrušení správního rozhodnutí o výmazu předmětné ochranné známky, povinností žalovaného bylo nejen pokračovat ve správním řízení i nadále, ale současně i vyznačit tento stav v rejstříku ochranných známek, a tím ustat v omezování ochrany vlastnického práva stěžovatele k této ochranné známce. Tím spíše to platí od okamžiku, kdy byl návrh na její výmaz vzat zpět. Stěžovatel poukazuje též na to, že sám žalovaný vznáší pochybnost o charakteru správního poplatku za zápis ochranné známky. Pokud by se skutečně jednalo o poplatek jenom za provedení zápisu, správní poplatek na každých deset let by potom už neměl žádný logický podklad, neboť k opakování zápisu již nedochází, pouze se prodlužuje ochrana o dalších deset let. [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná. Nejsou však přípustné všechny uplatněné námitky. Námitku ohledně povahy poplatku za zápis ochranné známky stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač mu v tom nic nebránilo; taková kasační námitka je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. [10] Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] S ohledem na skutkovou složitost věci a její mnohaleté trvání považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné popsat nejprve genezi celého právního sporu. [13] Žalovaný správní orgán dne 27. 9. 1995 zapsal do rejstříku ochranných známek kombinovanou známku stěžovatele č. 187241 ve znění „POLÁRKA“ s právem přednosti ode dne 25. 4. 1994 (dále též jen „ochranná známka stěžovatele“ nebo „předmětná ochranná známka“); řízení o této ochranné známce je vedeno pod sp. zn. O - 88896. Stěžovatel tuto ochrannou známku nabyl v roce 1997 převodem od jejího původního majitele společnosti Černý a Černý, spol. s r. o. Již dne 7. 9. 1995 zapsal žalovaný do rejstříku ochranných známek slovní ochrannou známu společnosti PRAGOLAKTOS, a. s. (později ALIMPEX FOOD a. s.), č. 187158 rovněž ve znění „POLÁRKA“ s právem přednosti od 3. 11. 1993; řízení o této známce je vedeno pod sp. zn. O - 83936. [14] Oba majitelé ochranných známek podali žalovanému návrhy na výmaz ochranné známky konkurující společnosti. Spor se tak rozvětvil do dvou linií. Pro nyní projednávanou věc je podstatná první linie, v níž byl podán dne 28. 9. 1998 návrh na výmaz ochranné známky stěžovatele č. 187241 společností PRAGOLAKTOS, a. s. (později ALIMPEX FOOD, a. s.). Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 4. 2000 byla ochranná známka stěžovatele k tomuto návrhu vymazána podle § 25 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v tehdy účinném znění (dále jen „předchozí zákon o ochranných známkách“). Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dne 29. 5. 2000 rozklad, který byl rozhodnutím předsedy úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. 4. 2001