2 As 204/2014 — Nejvyšší správní soud

2 As 204/2014- 71 - text 2 As 204/2014 - 82 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O2 Czech Republic a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 19. 12. 2012, č. j. ÚOHSR316/2012/HS-23946/2012/320/HBa, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, č. j. 62 Af 14/2013 – 296. t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, č. j. 62 Af 14/2013 – 296, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 19. 12. 2012, č. j. ÚOHS-R316/2012/HS-23946/2012/320/HBa (dále též „napadené rozhodnutí“). Uvedeným rozhodnutím byla změněna část výroku I. rozhodnutí žalovaného (dále též „Úřad“) ze dne 17. 10. 2012, č. j. S 1/03-1263/2012/810/ŠVI (dále „prvostupňové rozhodnutí“), tak že se stěžovateli ukládá pokuta ve výši 91 909 700 Kč (místo provostupňovým rozhodnutím uložené pokuty ve výši 93 108 600 Kč). Pokuta byla stěžovateli uložena podle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „ZOHS“), ve znění účinném do 1. 6. 2004, za porušení § 11 odst. 1 ZOHS, popsané ve výroku č. I. rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 1. 2004, č. j. R 20/2003 (dále též jen „rozhodnutí z roku 2004“ nebo rozhodnutí „R 20/2003“). [2] Je třeba předeslat, že v dané věci již 3x rozhodoval předseda žalovaného, 4x krajský soud a 3x Nejvyšší správní soud. Popis rozhodovací geneze přesahuje potřeby odůvodnění daného rozhodnutí; nicméně je nutno konstatovat, že rozhodnutím předsedy žalovaného č. j. R 20/2003 byla výrokem I. změněna výroková část prvního rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2003, č. j. S 1/03-3250/03-ORP (dále též „první rozhodnutí“), a to pouze formulačním upřesněním znění bodu 1. písm. e) výroku a závěru tohoto výroku čistě z důvodu gramatického. Výrokem II. bylo potvrzeno první rozhodnutí žalovaného v bodech 2., 3., 4. a 5. Bod 1. prvního rozhodnutí obsahoval popis skutku, body 2. – 5. stanovily pokutu ve výši 81 700 000 Kč, zákaz pokračování v popsaném jednání a opatření k nápravě. [3] Na tomto místě nutno zmínit, že rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 1. 2004, č. j. R 20/2003, bylo, co do formulace skutku (výrok I.), potvrzeno krajským soudem rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 62 Af 49/2010 – 449. Krajský soud toto rozhodnutí zrušil pouze ve výroku II. a v této části vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení; ve zbytku, jak již bylo naznačeno, žalobu zamítl. Z toho je zřejmé, že výrok o vině zůstal zachován a není předmětem tohoto řízení (popis skutku je obsažen v rekapitulaci zjištění ze správního spisu v odst. 27 tohoto rozhodnutí). [4] Krajský soud tak v nyní projednávané věci přezkoumával toliko rozhodnutí o pokutě, tj. napadené rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 12. 2012. Krajský soud nepovažoval žádnou ze stěžovatelem uplatněných žalobních námitek za důvodnou a dospěl k závěru, že žalovaný v rámci správního uvážení nevybočil ze zákonných mezí ani se nedopustil libovůle. Pokuta byla uložena na spodní hranici zákonného rozmezí (cca 0,2 % čistého obratu; maximální pokuta mohla být uložena do 10 % čistého obratu) a nejedná se o pokutu pro stěžovatele likvidační. Uloženou pokutu nebylo lze považovat ani za exemplární či neodpovídající praxi žalovaného. [5] Krajský soud konkrétně neuznal jako důvodnou námitku stěžovatele stran prekluze oprávnění žalovaného uložit pokutu, neshledal porušení zákazu reformatio in peius a neztotožnil se ani se stěžovatelem nastíněným výkladem pojmu „čistý obrat.“ Kromě toho potvrdil závěr žalovaného ohledně posouzení délky trvání deliktu a recidivy stěžovatele jako okolností přitěžujících a za správnou posoudil i neaplikaci Zásad pro ukládání pokut vytvořených v roce 2007 žalovaným Zásady postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, dostupné na https://www.uohs.cz/cs/legislativa/hospodarska-soutez/ceska-republika.html (dále jen „zásady“). Neprovedení dokazování ve vztahu k následkům žalobcova jednání nevyhodnotil krajský soud jako vadu řízení, neboť žalovaným popsané následky, tj. vytvoření bariéry vstupu na trh novým operátorům v době, kdy docházelo k liberalizaci trhu, považoval za dostatečné. Krajský soud aproboval také postup žalovaného, který nepřihlédl k době, která uplynula od spáchání deliktu, jako k okolnosti polehčující, a za vadu řízení nepovažoval ani skutečnost, že původnímu rozhodnutí žalovaného nepředcházela rozhodovací praxe v obdobných věcech. II. Obsah kasační stížnosti [6] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“ [7] Předně stěžovatel uvádí, že krajský soud hodnotil žalobní body izolovaně, a nikoliv v jejich vzájemné spojitosti; rozsudek je proto nesourodým kompilátem vzájemně si odporujících výroků, je nesrozumitelný, nezákonný a nezohledňuje základní principy správního trestání. [8] Stěžovatel se domnívá, že žalovaný na jedné straně aplikoval svou ustálenou rozhodovací praxi (jednal s ní v souladu), tj. aplikoval koeficient času na délku trvání deliktu, zatímco jindy postupoval s touto svojí ustálenou rozhodovací praxi v rozporu, a to ohledně čistého obratu a určování základu pro výpočet pokuty. Stěžovatel pak shledává rozpor rovněž v závěrech krajského soudu, jenž takový postup „posvětil“. [9] Žalovaný totiž ve své rozhodovací praxi čistý obrat aplikuje tak, že v rámci této částky reflektuje obrat dosažený konkrétním soutěžitelem z prodeje zboží či služeb, jichž se narušení soutěže přímo nebo nepřímo týká (zásady, bod 18). Žalovaný se však vůbec nezabýval vyčíslením čistého obratu z prodeje zboží a služeb, nýbrž v rozporu se svou ustálenou praxí, výkladem zákona (§ 14 ZOHS) a k tíži žalobce zahrnul do čistého obratu položky, které v prodeji nebyly, a ani být nemohly. Jestliže tedy nebyly zjištěny a zohledněny skutečné tržby, nelze hovořit o individualizaci pokuty. Žalovaný neprovedl ani stěžovatelem navržené důkazy, které by osvětlily charakter jednotlivých položek z výkazu zisků a ztrát. Stěžovatel poukazuje také na závěr krajského soudu, že zákon v dřívějším ani současném znění neumožňuje žalovanému vybrat při stanovení čistého obratu toliko některé údaje a k jiným nepřihlížet – pokuta má být vypočtena z veškerého čistého obratu. Uvedené dle stěžovatele znamená, že v rozporu se zákonem je současná ustálená rozhodovací praxe žalovaného, neboť podle zásad vybírá z údajů, které jsou podkladem pro stanovení čistého obratu. Jedná se tak o nesprávné posouzení právní otázky soudem. [10] Stěžovatel se také domnívá, že krajský soud uvedl ve svém rozsudku nelogickou úvahu ohledně vztahu § 14 a § 22 ZOHS a tam uvedeného pojmu čistý obrat. Na jedné straně krajský soud sice odmítá aplikaci § 14 ZOHS na výpočet pokut, nicméně na straně druhé poznámku pod čarou k tomuto ustanovení (§ 20 zákona č. 563/1991, Sb., o účetnictví, kde je pojem čistý obrat definován) aplikuje rovněž na § 22 ZOHS. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že neaplikací § 14 ZOHS, tedy nezohledněním čistého obratu pouze z relevantních činností, nemohlo dojít k porušení stěžovatelova legitimního očekávání. Toto očekávání dle stěžovatele porušeno bylo, neboť napadené rozhodnutí bylo jediné rozhodnutí žalovaného vydané v roce 2012, v němž žalovaný takto aplikoval pojem čistý obrat. Nic na tom nemění ani argument, že zásady nemohly být uplatněny, neboť byly vydány později a na daný případ se neužijí a jejich aplikace by byla údajně k tíži stěžovatele, protože tyto zásady vycházejí z praxe žalovaného. Z toho plyne, že se žalovaný odvrátil od své ustálené praxe, čímž jednal v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele. Stěžovatel tak má za to, že žalovaným aplikovaný extenzivní výklad pojmu čistý obrat (tj. zahrnující rovněž položky nesouvisející s hlavní stěžovatelovou činností) je v rozporu též s judikaturou Ústavního soudu, neboť jde k tíži stěžovatele. [11] Další část námitek vztahuje stěžovatel k užití koeficientu 1,2 s ohledem na trvání deliktního jednání, a to po devíti letech od zahájení řízení. Jedná se o selektivní přístup žalovaného, a potažmo krajského soudu, k plynutí času, když pro délku trvání deliktního jednání bylo plynutí času plně zohledněno, avšak k délce řízení, resp. k časov