5 As 104/2013 — Nejvyšší správní soud

5 As 104/2013- 32 - text 5 As 104/2013 - 43 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. V., zast. JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 47, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, č. j. 6 Ca 109/2009 - 47, t a k t o : Věc s e p o s t u p u j e k rozhodnutí rozšířenému senátu. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2009, č. j. 155/2007-190/TAXI/26, žalovaný dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 2. 3. 2007, č. j. MHMP 393566/2006/DOP-T/Ho, tak, že řízení ve věci porušení § 21 odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), a § 11 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 3 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě (dále jen „vyhláška č. 478/2000 Sb.“), spočívajícího v neoznačení vozidla taxislužby v horní polovině obou předních dveří platným evidenčním číslem, bylo zastaveno a zároveň bylo rozhodnuto tak, že žalobce porušil dne 4. 9. 2006 ustanovení § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na § 15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb. tím, že po ukončení přepravní služby nevydal cestujícím doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, za což mu byla uložena pokuta v částce 50 000 Kč. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 6 Ca 109/2009 - 47, zamítl. Městský soud konstatoval, že rozhodnutím žalovaného byla žalobci uložena pokuta za to, že po ukončení jízdy, v rozporu s § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, nevydal cestujícím doklad o zaplacení jízdného jako výstup z taxametru. Proto dle městského soudu neobstojí námitky žalobce o tom, že taxametr užíval a tuto skutečnost doložil dokladem z taxametru a že vyúčtovaná cena byla odpovídající. Žalobci totiž nebylo kladeno za vinu neužívání taxametru, ale nevydání výstupu z taxametru cestujícím. K obdobnému závěru dospěl městský soud ve vztahu k argumentaci žalobce o tom, že audiovizuální záznam není způsobilý důkazní prostředek ke stanovení a měření délky jízdy. I v tomto případě totiž tyto námitky směřovaly k tomu, že doklad o jízdě, který byl do správního spisu založen, pochází ze zaplombovaného taxametru; námitky se dále vztahují k délce uskutečněné jízdy či k platnosti či neplatnosti uvedeného dokladu a k tomu, že se správní orgány s předložením dokladu žalobcem nevypořádaly. Pro naplnění vytýkané skutkové podstaty však bylo dle městského soudu rozhodné to, zda žalobce po uskutečnění jízdy vydal či nevydal doklad o jízdě cestujícím. Tento základní skutkový předpoklad bylo třeba ve věci prokazovat a to, že následně byl doklad žalobcem v průběhu správního řízení předložen, nemá na naplnění skutkové podstaty správního deliktu bezprostřední vliv. Co se týká argumentace o nepřípustnosti užití audiovizuálního záznamu coby důkazního prostředku s tím, že se jednalo o nezákonně získaný důkaz, bylo dle městského soudu pro závěr o důvodnosti žaloby třeba posoudit důvodnost uplatněné námitky tak, jak byla žalobcem koncipována. I kdyby městský soud shledal nepřípustnost vyhotovení a užití daného důkazního prostředku, nemohl by shledat žalobní námitky, které tuto okolnost zmiňují, důvodnými, neboť žalobce tuto okolnost uvádí v souvislostech, které nejsou pro naplnění předmětné skutkové podstaty rozhodné; nepřípustnost užití takového důkazního prostředku namítá žalobce ve vztahu k tomu, že jím nebyly vyvráceny namítané skutečnosti (délka jízdy, zapnutý taxametr), které však městský soud za rozhodné ve věci neshledal. Žalovaný se přitom otázce přípustnosti využití tohoto typu důkazního prostředku v svém rozhodnutí věnoval. Pakliže žalobce vznesl námitky ohledně rozporů ve výpovědích svědků, městský soud se s nimi neztotožnil. Z protokolů o výpovědích obou ve správním řízení slyšených svědků vyplývá, že jednoznačně a shodně uvedli, že řidič doklad z taxametru nevydal a tato tvrzení korespondují s tím, co předtím tito svědci uvedli v „oznámení o provedené přepravě“. Jako nepodložené a v rozporu s provedenými důkazy se pak jeví tvrzení žalobce, že předání dokladu o zaplacení jízdného mu cestující znemožnili tím, že nevyčkali jeho vytištění a opustili vozidlo. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s § 3 správního řádu, dle něhož postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že si dostatečným způsobem obstaral podklady pro své rozhodnutí a uvedl, jakými úvahami se řídil při utváření závěru o skutkovém stavu. Žalobce též považoval uloženou pokutu za neodůvodněnou a nepřiměřeně vysokou. K tomu městský soud uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrná úvaha žalovaného, z níž při stanovení výše pokuty vycházel. K námitce týkající se nepřiměřenosti výše pokuty městský soud konstatoval, že byla výsledkem správního uvážení, jehož meze byly dány § 35 odst. 3 zákona o silniční dopravě, dle kterého byl správní orgán oprávněn uložit pokutu až do výše 750 000 Kč. V tomto ohledu nelze konstatovat překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení ani jeho zneužití, když se žalovaný řídil zákonem stanovenými kritérii, podle nichž se přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody (viz § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě). Žalovaný při stanovení výše pokuty v souladu se zákonem hodnotil jednotlivá kritéria a zabýval se jimi. Vzhledem k tomu, že délka správního řízení není zákonným kritériem, ke kterému je žalovaný povinen při ukládání pokuty přihlédnout a které by mohlo ovlivnit výši ukládané pokuty, nelze považovat za pochybení žalovaného, pokud při stanovení výše pokuty délku správního řízení nezohlednil. Městský soud žalobci částečně přisvědčil, že žalovaný při odůvodnění výše uložené pokuty, resp. jejího snížení blíže nerozvedl (nerozebral) poměr závažnosti jednání, pro které bylo řízení zastaveno, a jednání, pro které bylo řízení nadále vedeno. Jestliže se však žalovaný při odůvodnění výše pokuty podrobně zabýval kritériem „závažnosti“ u jednání – nevydání dokladu o zaplacení jízdného jako výstupu z taxametru, za které byl žalobce sankcionován, dostatečně tak dle názoru městského soudu odůvodnil, proč (z jakých důvodů) ukládá pokutu ve výši 50 000 Kč, resp. proč snížil původně uloženou pokutu o 5000 Kč. Napadené rozhodnutí tak dle názoru městského soudu nelze v dané části považovat za nepřezkoumatelné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle městského soudu vyplývá, že žalovaný při stanovení výše pokuty (potažmo jejího snížení) zohlednil i její výchovný (nápravný) účinek. Uvedl totiž, že aby pokuta tento účinek naplnila, musí se jednat o citelný zásah do majetkové sféry žalobce. S poukazem na to, v jaké části zákonného rozmezí (sazby) byla pokuta uložena (v první patnáctině), uzavřel, že k výraznějšímu snížení nepřistoupil. Uvedeným poukazem žalovaný dle názoru městského soudu konkretizoval citelnost zásahu do majetkové sféry žalobce. Ani v tomto ohledu nelze proto rozhodnutí žalovaného považovat za nepřezkoumatelné. Městský soud tak uvedl, že uloženou pokutu považuje za přiměřenou a odpovídající kritériím dle § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě. Z tohoto důvodu nevyhověl návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu, neboť o upuštění od trestu nebo o jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Navíc žalobce v řízení před soudem neuváděl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by zjevná nepřiměřenost jemu uložené sankce vyplývala, a nelze ani dovodit, že uložená pokuta by pro žalobce měla mít likvidační charakter; nelze tedy žalovanému vytýkat, že se žalovaný tímto hodnocením nezabýval. Pokud se jedná o odkaz žalobce na praxi správních orgánů v oblasti taxislužby v jiných obcích, jednalo se dle městského soudu o obecné tvrzení žalobce, které nebylo podloženo odkazem na žádné konkrétní řízení. Z tohoto důvodu dané tvrzení nemůže být bráno městským soudem ve vztahu k uvedené námitce v potaz. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně namítl, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný v tom smyslu, že městský soud vůbec nerozhodl o eventuálním petitu obsaženém v žalobě, aby soud postupem dle § 65 odst. 3 s. ř. s., resp. § 78 odst. 2 s. ř. s. rozh