7 As 234/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 234/2014- 32 - text pokračování 7 As 234/2014 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) Bc. I. K., a b) P. K., zastoupeni Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4 - Podolí, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 5 A 203/2010 – 27, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 5 A 203/2010  27, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Včas podanou společnou kasační stížností se žalobci a) Bc. I. K. a b) P. K. domáhají u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 5 A 203/2010-27, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 5 A 203/2010-27, zamítl společnou žalobu a) Bc. I. K. a b) P. K., kterou se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí (v materiálním slova smyslu) žalovaného Ministerstva životního prostředí (dále též „žalovaný“) ze dne 2. 6. 2010, č. j. 1021/500/10, 41315/ENV/10 1111/500/10, 44962/ENV/10, a ze dne 9. 6. 2010, č. j. 1216/500/10, 49713/ENV/10. Těmito sděleními, resp. podle městského soudu rozhodnutími v materiálním slova smyslu (§ 65 a násl. s. ř. s.), žalovaný negativně reagoval na podání žalobců označených jako: odvolání opomenutých účastníků řízní proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. MHMP-126863/2004/OZP-V-1000/R-259/Kr (dále jen „rozhodnutí Magistrátu“), žádost o prodloužení lhůty k vyjádření ze dne 18. 5. 2010 a doplnění odvolání ze dne 31. 5. 2010. Žalovaný současně uvedl, že napadené rozhodnutí Magistrátu nabylo právní moci dne 27. 11. 2004, je platné a z důvodu uplynutí lhůt ho nelze přezkoumat v přezkumném řízení (tím spíše v odvolacím), proto nezbývá než podnět odložit bez opatření (přípis z 2. 6. 2010); současně však nemůže být přihlíženo ani k obsahu doplnění odvolání (přípis z 9. 6. 2010). Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že každé podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu [§ 37 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“)] bez ohledu na to, jak je označeno. Při výkladu skutečného obsahu má být správní orgán veden úsilím zjistit, co podatelé svým podáním zamýšleli. Žalobci ve svém odvolání (včetně jeho doplnění) srozumitelně vyjádřili, jaký je jejich vztah (jako vlastníků dotčených pozemků) k projednávané věci, a proč se domnívají, že napadené rozhodnutí zasahuje do jejich práv. Městský soud v projednávané věci nejprve dovodil, že žalovaný na podání žalobců (odvolání) zcela nepřípadně odpověděl jen přípisy, ačkoliv měl v reakci na ně vydat rozhodnutí dle ust. § 68 správního řádu. Nakonec však dospěl k závěru, že za nastalých skutkových okolností napadené přípisy ze dnů 2. 6. 2010 a 9. 6. 2010 přezkoumá jako rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť právní názor žalovaného je v těchto přípisech srozumitelně vyjádřen a jakýkoliv jiný procesní postup považuje za formalistický a neúčelný. Současně ale také uvedl, jak by mohl správně postupovat a jaké důsledky by to mělo pro účastníky řízení (např. by mohl žalobu odmítnout a nabádat žalobce, aby se domáhali vydání formálního rozhodnutí). Tento postup by však nic nevyřešil a žalobci by nedostali odpověď na jedinou spornou otázku [zda byli účastníky řízení dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“)]. Městský soud ve věci samé dovodil, že žalovaný správní orgán implicitně nepovažovat žalobce za účastníky řízení (prvostupňové rozhodnutí magistrátu označil za pravomocné), kteří by byli oprávněni podat odvolání. Jinak řečeno, žalovaný de facto zamítl jejich odvolání jako nepřípustné. Městský soud proto vyslovil, že považuje za „daleko vhodnější“, aby stručný závěr žalovaného doplnil sám. Vydaná „rozhodnutí“však neřešila věc samu - naopak se odmítala zabývat odvoláním, coby nepřípustným opravným prostředkem - a jejich „výrok“ je tak správný. K obhajobě tohoto závěru městský soud uvedl, že „Ostatně žalobci sami v žalobě neuvedli žádné argumenty, které by svědčily pro jejich účastenství v původním řízení: pouze žalovanému vytýkali, že nezjistil skutečný stav věci a nesnažil se zjistit jaký je okruh účastníků řízení. Tato námitka je však pomýlená, protože okruh účastníků v oné věci byl dán především povahou napadeného rozhodnutí, která je seznatelná ze spisu i bez skutkových zjišťování“. Rozhodnutí, které žalobci napadli odvoláním, vydal orgán ochrany přírody a krajiny podle ust. § 4 odst. 2, ust. § 37 odst. 2, ust. § 56 odst. 1 a ust. § 66 zákona č. 114/1992 Sb., kterým udělil žadatelce souhlas s umístěním stavby a souhlas se stavební činností, zároveň jí stanovil podmínky pro výkon stavební činnosti a udělil jí výjimku z podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů. Tyto souhlasy či závazná stanoviska nejsou akty, které by se přímo dotýkaly práv a povinností žalobců ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu; jejich práv a povinností se dotkne až případné rozhodnutí o umístění stavby, souhlas s provedením ohlášených terénních úprav, stavební povolení apod. Zvláštní případy účastenství, které upravuje zákon č. 114/1992 Sb. (§ 70 – spolky chránící přírodu a krajinu, § 71 – obce ve svých územních obvodech), se také žalobců netýkají. Žalobci ve svém odvolání poukazovali i na ust. § 83 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.; citovali jej však a vykládali si ho nesprávně. To, že „k ústnímu jednání přizve orgán ochrany přírody všechny jemu známé účastníky řízení“, ještě neznamená, že měl přizvat všechny vlastníky pozemků, jichž se měla týkat budoucí stavební činnost žadatelky: Tito vlastníci budou účastníky až navazujících řízení podle stavebního zákona. Žalobci také vytýkali správnímu orgánu prvého stupně, že neoznámil konání ústního jednání ve věci veřejnou vyhláškou. Tato výtka ale není namístě, protože tato podmínka se uplatní jen tam, kde rozhodnutí orgánů ochrany přírody může ovlivnit přírodní poměry v územních obvodech několika obcí; v této věci však šlo pouze o území hlavního města Prahy. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci proto neměli být účastníky řízení a žalovaný se právem odmítl zabývat jejich odvoláním („materiálně vyloženo“ zamítl jejich odvolání jako nepřípustné). Tím je i dáno, že napadené pravomocné rozhodnutí nebylo možno přezkoumat v přezkumném řízení, protože podnět k přezkumnému řízení může dát pouze účastník řízení (§ 94 odst. 1 správního řádu). V řízení nevyšly najevo ani žádné jiné okolnosti, pro které by žalovaný správní orgán měl sám dospět k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§ 95 odst. 1 správního řádu). Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. Proti tomuto rozsudku městského soudu podali žalobci a) Bc. I. K. a b) P. K. jako stěžovatelé (dále jen „stěžovatelé“) společnou kasační stížnost, kterou explicitně opřeli o důvody obsažené v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelé především městskému soudu vytýkají, že je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, a to jak pro nesrozumitelnost, tak i pro nedostatek důvodů. Není jim vůbec jasné, jak jim správní soud může klást k tíži, že ve své žalobě neuvedli žádné argumenty, které by svědčily jejich účastenství a že žalovanému jen vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a že se nenažil zjistit okruh účastníků řízení. Uvedená výtka správního soudu není vůbec namístě. V žalobě opakovaně uváděli a tvrdili, že byli napadenými rozhodnutími - jak rozhodnutím Magistrátu, tak i „druhostupňovými rozhodnutími“ žalovaného - dotčeni na svých vlastnických právech. Právě tato okolnost - dotčení vlastnických práv je evidentní okolností, která svědčí jejich účastenství ve správním řízení. Zcela lichá je i výtka správního soudu, který jim zcela nepřípadně vytýká, že podrobně nerozvedli argumentaci dokládající jejich účastenství. Toto bylo výlučně způsobeno tím, že žalované přípisy (rozhodnutí) neobsahovaly výrok o odmítnutí odvolání z toho důvodu, že by nebyli účastníky řízení, ani k tomu se nutně vztahující odůvodnění. Byl to až městský soud, kdo zcela nepřípadně vnesl do řízení úvahu, jak bylo vůbec napadenými přípisy žalovaného rozhodnuto, a z jakých důvodů. Nelze jim tak účinně vytýkat, že ve své žalobě v tomto směru vůbec nebrojili proti „rozhodnutím žalovaného“. Pro stěžovatele je tento závěr nepochopitelný o to více, když městský soud na jedné straně sám vytvořil obsah rozhodnutí žalovaného - výrok i odůvodnění a h