7 As 95/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 95/2015- 49 - text 7 As 95/2015 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. O. K., zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 - 53, rozhodnutí ministra obrany ze dne 26. 11. 2013, č. j. 728/2013-1140, a rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 19. 2. 2013, č. j. 93/6-20/2010-5104, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě 11.228 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 9.114 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. O. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 11 Ad 4/2014 – 53, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2013, č. j. 728/20131140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 19. 2. 2013, č. j. 93/6-20/2010-5104. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán spoluodpovědným za vznik škody, ke které došlo zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně a penále za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 2.787.253 Kč, a byla mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 69.213 Kč a paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Městský soud v napadeném rozsudku především shledal, že ust. § 111 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) není v rozporu s ústavním pořádkem. O nerovnost se nejedná, neboť žalobce je oproti občanským zaměstnancům v odlišném postavení. Rozdíl spočívá jen v tom, kdo a v jakém řízení rozhoduje. Nespočívá v procesních právech a žalobci ani není upřen přístup k soudu. Rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně nejsou podkladovými rozhodnutími a jsou samostatně přezkoumatelnými. Soud se proto těmito rozhodnutími nemohl zabývat, protože nejsou napadena. Nemohl se tedy zabývat ani námitkami žalobce ve vztahu k těmto rozhodnutím, u nichž proto platí presumpce správnosti. Namítanou vadu nepřezkoumatelnosti a rozpornosti s ust. § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), soud nezjistil. Odůvodnění rozhodnutí uvádí, že podrobný popis porušení příslušných právních předpisů při realizaci předmětných zakázek obsahuje protokol o kontrolních zjištěních ze dne 10. 12. 2009. Správní orgány vycházely z toho, že žalobce byl u předmětných investičních akcí ministrem obrany pověřen k právním úkonům při zadávání veřejných zakázek a uzavíraných jménem České republiky – Ministerstva obrany. Dále byl zadavatelem investičních akcí, příkazcem operací, správcem programu a programového okruhu. Žalovaný srozumitelně uvedl, že v důsledku chybných rozhodnutí žalobce došlo k porušení rozpočtové kázně a následnému provedení odvodu a zaplacení penále. Náčelník Vojenské policie konkrétně uvedl, jakými úvahami se řídil při určování podílu odpovědnosti jednotlivých spoluobviněných osob. Jedná se o správní uvážení, které soud shledal dostatečným. V případě žalobce šlo o zavinění formou přinejmenším nedbalosti nevědomé, jednalo se o tzv. manažerskou odpovědnost. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, dospěl městský soud k závěru, že každá část majetku státu, obhospodařovaná tou kterou organizační složkou státu, je po právní stránce relativně samostatným celkem, u něhož průběžně dochází k přírůstkům a úbytkům. Tato konstrukce vylučuje, aby na Českou republiku bylo v právních vztazích nahlíženo jako na jediný celek. Žalovaný proto oprávněně nepřisvědčil tvrzení, že jde pouze o „přelévání“ finančních prostředků v rámci jediného subjektu. V důsledku porušení povinností žalobcem vznikla v majetkové sféře žalovaného škoda. Ten je samostatnou rozpočtovou složkou státního rozpočtu, a odvede-li v důsledku stanoveného odvodu a penále finanční prostředky zpět do státního rozpočtu, nebudou mu hrazeny a tím dojde k umenšení jeho disponibilní majetkové sféry. Promlčecí lhůta v posuzované věci počala běžet od okamžiku vzniku škody (úbytku v majetkové sféře žalovaného), tj. dnem, kdy došlo k úhradě odvodů a penále. Odvod a penále byly zaplaceny 14. 5. 2010, 12. 11. 2010 a 19. 11. 2010, zatímco řízení bylo zahájeno 8. 2. 2011 a oznámení o zahájení řízení bylo žalobci doručeno 12. 2. 2011. Tímto úkonem byl žalovaným uplatněn nárok na náhradu škody. Nelze přistoupit na názor, že ve lhůtách musí být rozhodnuto. Žalobci bylo doručeno oznámení o zahájení řízení a byl dvakrát řádně poučen o možnosti nahlížet do spisového materiálu, podat písemné vyjádření a navrhovat důkazy. Nedošlo k porušení jeho procesních práv pouze proto, že určité listiny byly ve vydaných rozhodnutích konstatovány, aniž by byl o provedení důkazu těmito listinami mimo ústní jednání sepsán protokol. Správní orgán vycházel žalobci vstříc a poskytoval mu dostatečnou součinnost k uplatnění práv. Případné nedodržení procesních ustanovení a pořádkových lhůt proto nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel především namítl, že škodu vedle něj způsobili dva další občanští zaměstnanci, vůči nimž však škodu žalovaný uplatňuje soudní cestou, zatímco v jeho případě tak činí v rámci správního řízení při podstatném krácení jeho procesních práv. Diskriminační rozměr zvýrazňuje i skutečnost, že stěžovatel v době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí již nebyl ve služebním poměru. Právní úprava v případě vojáků nastavila diskriminační stav. Z obecné praxe orgánů moci výkonné je zřejmé, že tyto zásadně neuplatňují po oprávněných úředních osobách škodu, která vznikla jejich nesprávným výkonem veřejné moci. Ani sám žalovaný neuplatňuje po vlastních zaměstnancích škodu. Došlo tedy k porušení zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti před zákonem. Zákonodárce z obdobných důvodů odstranil z právního řádu již prakticky všechny pozůstatky předlistopadové úpravy, kdy soukromoprávní spory řešily správní úřady vrchnostenským rozhodnutím. Stávajícím ustanovením § 111 odst. 1 zákona o vojácích z povolání je tak porušena zásada rovnosti. Rovněž je porušena zásada rovnosti všech majetkových forem před zákonem. Majetek státu je chráněn lépe než majetek soukromých zaměstnavatelů s ohledem na kratší a jednodušší přístup státu. Je také porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a na rozdíl od ostatních občanů je mu upřeno od samotného počátku. Neměl právo přístupu k soudu ve fázi, kdy bylo rozhodováno o vlastní podstatě celého řízení, tedy vzniku rozpočtové nekázně, neboť neměl postavení účastníka ani aktivní legitimaci k podání žaloby. Stěžovatel proto navrhl, aby věc byla předložena Ústavnímu soudu ke zrušení uvedeného ustanovení. Je sporná i funkční příslušnost. Funkční příslušnost náčelníka Vojenské policie je založena některým z rozkazů ministra nebo prezidenta. Žádný takový rozkaz však správní orgány necitují, proto nelze funkční příslušnost ověřit. Tím je založena nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Náčelník Vojenské policie nebyl vůči stěžovateli v postavení služebního orgánu, neboť v době, kdy se řízení vedlo, byl již stěžovatel zařazen pod krajské vojenské velitelství. V daném řízení rozhodoval náčelník Vojenské policie, tedy identický správní úřad, kterým byl v rozhodné době stěžovatel. Pokud by ve funkci zůstal, musel by rozhodovat sám o sobě, což je mimo procesně právní logiku. Stěžovatel také zpochybnil existenci škody a konstrukci dělené subjektivity státu a odvolal se na judikaturu v řízeních dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), podle níž j