8 As 115/2014 — Nejvyšší správní soud

8 As 115/2014- 34 - text 8 As 115/2014 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Petra Sedláka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) Ing. A. M., b) MUDr. D. M., oba zastoupeni Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti: R. M., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2013, čj. SMHMP 68652/2013, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, čj. 11 A 56/2013 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osobě zúčastněné na řízení s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Úřad městské části Praha 4, odbor správních agend, rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012, čj. P4/86005/12/OSA/Va, zamítl žádost žalobce ve věci zrušení údaje o trvalém pobytu osoby zúčastněné na řízení, na adrese P., N. D. 169/18. [2] Žalobci podali proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2013, čj. S-MHMP 68652/2013, zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí. II. [3] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, čj. 11 A 56/2013 - 46, zamítl. [4] Městský soud nejprve uvedl, že údaj o místu trvalého pobytu je především údajem evidenčním, který sám o sobě nezakládá a nikdy ani nezakládal žádná práva. Jako evidenční údaj slouží zejména pro identifikaci účastníků v různých právních řízeních. [5] Poté dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o zrušení údaje o trvalém pobytu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2006 ve věci sp. zn. 26 Cdo 1544/2005, dovodil, že, odvozuje-li osoba zúčastněná na řízení své právo bydlet v domě žalobců od existujícího rodinněprávního vztahu, má coby manželka - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a žalobci mají povinnost jí toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Uvedený právní důvod bydlení podle městského soudu zaniká až rozvodem manželství, k němuž do dne vydání žalobou napadeného rozhodnutí nedošlo. Jestliže správní úřady nepochybně zjistily, že nebyla naplněna podmínka zániku užívacího práva osoby zúčastněné na řízení k objektu, správní úřad prvního stupně nemohl údaj o místu trvalého pobytu osoby zúčastněné na řízení zrušit. Správní úřady obou stupňů dospěly ke správnému závěru o tom, že tento evidenční stav bude trvat do doby, dokud manželství žalobce č. 1 a osoby zúčastněné na řízení nezanikne pravomocným rozsudkem o rozvodu manželství anebo osoba zúčastněná na řízení neohlásí změnu místa trvalého pobytu sama. III. [6] Žalobci („stěžovatelé“) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [7] Stěžovatelé městskému soudu vytkli, že stejně jako správní orgány, nesprávně dospěl k závěru, že užívací právo osoby zúčastněné na řízení nezaniklo. Podle stěžovatelů došlo k zániku tohoto práva podle § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v důsledku trvalého opuštění rodinné domácnosti. [8] Stěžovatelé namítli, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2006 ve věci sp. zn. 26 Cdo 1544/2005, byly překonány rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013 ve věci sp. zn. 11 Co 388/2013. Stěžovatelé na základě uvedeného rozsudku namítli možnost analogické aplikace § 703 odst. 3 a § 708 občanského zákoníku z roku 1964 ve smyslu § 853 občanského zákoníku z roku 1964 i na souzenou věc, kdy osoba zúčastněná na řízení neužívala byt žalobců za úplatu, ale na základě rodinněprávního vztahu se svým manželem. Podle žalobců je situace obdobná nájemnímu vztahu a lze analogicky aplikovat příslušnou úpravu nájmu a jeho zániku. [9] Podle žalobců městský soud posoudil věc, stejně jako správní orgány, pouze mechanicky a formalisticky a nerespektoval rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2007, čj. 2 As 64/2005 - 108. IV. [10] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ve vyjádření uvedl, že v případě osoby zúčastněné na řízení nebyla splněna podmínka zániku užívacího práva, jejíž splnění je nutné pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana. Žalovaný odkázal i na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a uvedl, že právo bydlení v domě nebo bytě, který je ve vlastnictví druhého manžela, zaniká až pravomocným rozsudkem o rozvodu manželství a za trvání manželství jej lze zrušit pouze tehdy, vzdá-li se manžel práva bydlení a se zrušením údaje souhlasí. V. [11] Osoba zúčastněná na řízení navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Ve vyjádření uvedla, že její manželství se stěžovatelem č. 1 doposud trvá. Dále popsala svou rodinnou situaci před opuštěním společné domácnosti a namítla, že v domě N. D. má všechny své věci, vč. věcí ve společném jmění manželů. Dále uvedla, že mohou nastat okolnosti, za kterých se bude muset se svými dvěma dětmi, o které pečuje, vrátit zpět do domu N. D. Zrušení údaje o trvalém bydlišti podmínila nabídkou adekvátního bydlení ze strany stěžovatele č. 1 nebo finančním vyrovnáním pro dobu po rozvodu. VI. [12] Protože kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, posoudil Nejvyšší správní soud důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Stěžovatelé uplatnili důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Základem kasační stížnosti je otázka možnosti analogické aplikace § 707 odst. 1 ve spojení s § 708 občanského zákoníku z roku 1964 za použití § 853 občanského zákoníku z roku 1964 i na jiné formy společného bydlení manželů, konkrétně v posuzované věci na právo manžela bydlet v nemovitosti ve vlastnictví druhého manžela. [15] Podle ustanovení § 707 odst. 3 a § 708 občanského zákoníku z roku 1964 platí v případě trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem stejná pravidla jako v situaci, kdy jeden ze společných nájemců zemře, tedy, že přechází právo nájmu na ostatní společné nájemce. [16] Manželské bydlení bylo soukromým právem před rekodifikací provedenou občanským zákoníkem z roku 2012 regulováno jednak výslovně občanským zákoníkem z roku 1964 a dále na základě odvozených právních důvodů bydlení, daných typicky zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině. V rámci občanského zákoníku bylo manželské bydlení regulováno ve vztahu k společnému jmění manželů, podílovému spoluvlastnictví a společnému nájmu bytu manžely. Oproti tomu v případě odvozených právních důvodů bydlení jde v první řadě o bydlení v nemovitosti ve vlastnictví jednoho z manželů, a to na základě povinnosti manželů žít spolu a vzájemné vyživovací povinnosti upravené dříve zákonem o rodině (§ 18). Další možností je bydlení v nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby – příbuzných nebo osob blízkých. Třetím odvozeným právním důvodem bydlení, který ale není vázán na zákon o rodině, je bydlení manželů na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni. [17] Skutečnost, že odvozené právní důvody bydlení na základě institutů zákona o rodině jsou užívacím právem podle § 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), potvrdil Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2007, čj. 2 As 64/2005 - 121, ve kterém v případě manžela, který užíval dům z titulu manželství, konstatoval, že tento manžel ztratil právo užívat předmětný dům až právní mocí rozsudku o rozvodu manželství. V souzené věci není důvod se od uvedeného závěru odchylovat. [18] Nájem bytu, jako důvod bydlení, na který odkazovali stěžovatelé, je pouze jedním z řady důvodů, od kterých lze odvozovat právo na společné bydlení manželů. Navíc samotný nájem bytu byl občanským zákoníkem z roku 1964 dále vnitřně strukturován na „obecný“ nájem bytu a zvláštní případy nájmu bytu. Zánik nájmu podle § 708 lze buď přímo, nebo analogicky užít tam, kde existuje pouze nájemní vztah, který není doplněn další skutečností, kterou je např. existence členství v družstvu. Analogická aplikace § 708 byla judikatorně umožněna pouze na případy čistě nájemního vztahu. [19] Stěžovatelé se domáhají analogické aplikace § 708 na právní vztah, který není vůbec založen na nájemní smlouvě. Oproti nájemnímu vztahu, ve kterém je každý z manželů stranou nájemní smlouvy v postavení nájemce a je ve vztahu ke třetí osobě mimo manželství  pronajímateli, v případě odvozeného právního důvodu bydlení - bydlení v nemovitosti ve vlastnictví jednoho z manželů na