9 As 267/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 267/2014- 57 - text 9 As 267/2014 - 63 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové právní věci žalobkyně: REMA Systém, a.s., se sídlem Budějovická 1667/64, Praha 4, zast. JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti výroku II. rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 25. 5. 2011, č. j. 1312/M/11 23927/ENV/11, sp. zn. R/1811, v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky: ASEKOL a.s., se sídlem Československého exilu 2062/8, Praha 4, zast. Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 11 A 130/2011 – 78, takto: I. Kasační stížnost se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se společnost ASEKOL a.s. (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byl zrušen výrok II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra životního prostředí (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o rozkladu žalobce a jím zastupovaných výrobců elektrozařízení proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 12. 2005 č. j. 5193/ENV/720/05 (dále jen „rozhodnutí MŽP“) tak, že výrokem I. byly zrušeny části výroků A1 a A2 rozhodnutí MŽP, které se týkaly nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácnosti ze skupiny 3, a výrokem II. bylo potvrzeno rozhodnutí MŽP ve zbývajícím rozsahu. [2] Ve smyslu § 37n odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění platném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o odpadech“), podala stěžovatelka dne 12. 10. 2005 návrh na zápis kolektivního systému a výrobců zapojených do jí provozovaného kolektivního systému do tzv. Seznamu výrobců elektrozařízení (dále jen „Seznam“) podle § 37i zákona o odpadech. Tento návrh obsahoval i návrh na zápis v rozsahu zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností ze skupin 3, 4 a 7. O tomto návrhu bylo rozhodnuto rozhodnutím MŽP. Proti němu podala žalobkyně rozklad, který byl v roce 2006 ministrem životního prostředí zamítnut. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno městským soudem rozsudkem ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 Ca 118/2006 - 165. Kasační stížnosti, které byly podány proti tomuto rozsudku, byly zamítnuty, případně odmítnuty, rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 3 As 8/2011 – 287, ve věci REMA Systém, a. s. (dále jen „rozsudek REMA Systém II“). [3] Městský soud došel v nyní napadeném rozsudku k závěru, že žalovaný nerespektoval předchozí rozsudky městského soudu a Nejvyššího správního soudu, včetně dalších rozsudků, které se týkaly rozhodnutí o žádostech žalobce. Žalovaný měl zejména vést společné řízení o žádosti stěžovatelky a o žádostech dalších provozovatelů kolektivních systémů tam, kde shodně žádaly o zápis systému financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností ze skupin 3, 4 a 7. [4] Pokud jde o osoby zúčastněné na řízení, pak ze soudního spisu vyplývá, že městský soud je vyrozuměl o probíhajícím řízení, poučil o jejich právech a vyzval je, aby ve lhůtě 1 měsíce od uveřejnění tohoto vyrozumění oznámily, zda budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a to vyvěšením na úřední desce. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků řízení [5] Stěžovatelka úvodem své kasační stížnosti sdělila, že z úřední desky městského soudu zjistila, že byl vydán napadený rozsudek. Na úřední desce však byl rozsudek vyvěšen pouze ve výrokové části, tedy bez odůvodnění. Rozsudek nebyl stěžovatelce doručen a o probíhajícím řízení nebyla nijak informována. S ohledem na to brojí proti rozsudku kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Předmětem podané žaloby byl přezkum napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení vedeném na základě žádosti stěžovatelky o zápis do Seznamu mimo jiné pro zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením ze skupin 3, 4 a 7. Ihned, jakmile se právní zástupce o vyvěšeném rozsudku dozvěděl, informoval o něm stěžovatelku a na základě jejího pokynu a poskytnuté plné moci požádal o nahlédnutí do spisu s ohledem na právní zájem stěžovatelky na věci. Prvním nabídnutým termínem pro nahlížení do spisu byl den 10. 10. 2014, když tohoto dne stěžovatelka do spisu nahlédla. Nebylo jí umožněno pořizovat si ze spisu kopie, kromě podané žaloby. Nebyla jí poskytnuta ani kopie rozsudku. To je absurdní, neboť správní řízení bylo vedeno o její žádosti, tedy s jediným účastníkem. Přesto ji městský soud nevyrozuměl, nezaslal jí rozsudek a odmítl jí právo si z něj pořídit kopii, když právo na rozsudek má obecně kdokoliv, již na základě práva na svobodný přístup k informacím. [7] Ze studia spisu stěžovatelka také zjistila, že vyrozumění osobám zúčastněným na řízení bylo pouze vyvěšeno na úřední desce. Stěžovatelka pravidelně úřední desku městského soudu kontroluje, o čemž svědčí, že se o rozsudku dozvěděla, nicméně si není vědoma, že by v předmětné době bylo vyrozumění osobám zúčastněným na řízení vyvěšeno. [8] Pokud soud stěžovatelku adresně nevyrozuměl o probíhajícím řízení, čímž jí znemožnil uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, postupoval nezákonně a doručení vyrozumění stěžovatelce je právně neúčinné. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 115/2011 – 168, publ. pod č. 2596/2012 Sb. NSS, ve věci JUDr. E. Ch. (dále jen „usnesení E. Ch.“), podle nějž je třeba rozlišovat mezi hlavními účastníky správního řízení (typicky žadatelem), jímž je třeba vždy doručovat vyrozumění podle § 34 odst. 2 s. ř. s. adresně, a mezi ostatními v úvahu přicházejícími osobami zúčastněnými na řízení, kterým je možné doručovat podle § 42 odst. 4 s. ř. s. vyvěšením na úřední desce. Stejná situace je i v případě stěžovatelky, která byla jediným žadatelem, a dále zde bylo velké množství dalších účastníků (výrobců elektrozařízení a provozovatelů kolektivních systémů). [9] Je flagrantním porušením práva na spravedlivý proces, pokud byla projednávána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, v němž vystupuje jako jediný žadatel stěžovatelka, aniž by o této žalobě byla adresně informována, navíc za situace, kdy byla žaloba podána subjektem, který ve správním řízení jako žadatel (hlavní účastník) nefiguroval. Na základě vydaného rozhodnutí stěžovatelka provozuje svoji činnost jako provozovatel kolektivního systému nakládání s historickými elektrozařízeními a důsledkem rozhodnutí soudu tedy může být ohrožena samotná funkčnost kolektivního systému. [10] Stěžovatelka neměla žádný legitimní důvod očekávat, že žalobkyně žalobu podá. Ve správním řízení totiž zpochybňovala výhradně zápis stěžovatelky pro skupinu č. 3 historických elektrozařízení, nikoliv pro skupiny č. 4 a 7. Výrok ohledně skupiny č. 3 byl zrušen a pro stěžovatelku tak bylo překvapením, že žalobkyně podala žalobu i ohledně výroku týkajícího se skupin č. 4 a 7, což považuje za šikanózní výkon práva, jejímž jediným cílem je zkomplikovat stěžovatelce činnost. Z obsahu žaloby se jeví, že i žalobkyně kalkulovala s tím, že stěžovatelce nebude vyrozumění zasláno adresně, když žalobkyně v tomto směru výslovně nabádala městský soud v žalobě. [11] Meritorně nemůže stěžovatelka s rozsudkem polemizovat, neboť jej nemá k dispozici. [12] Stěžovatelka si je vědoma lhůty pro podání kasační stížnosti podle § 106 odst. 2 s. ř. s. V dané věci je však překvapivé, že obsáhlé písemné vyhotovení rozsudku bylo dokončeno a odesláno účastníkům již druhý pracovní den po jeho ústním vyhlášení. Za dané situace již stěžovatelka ani neměla možnost přihlásit se do probíhajícího řízení jako osoba zúčastněná na řízení a s ohledem na procesní fázi by takové přihlášení nemělo žádný procesní význam. Odmítnutí kasační stížnosti by bylo ve zjevném rozporu s principy spravedlivého rozhodování, neboť stěžovatelka postupovala obezřetně a byla bdělá při ochraně svých práv. Nelze jí tedy vytknout, že by při hájení svých práv cokoliv zanedbala. Okamžitě po zjištění existence rozsudku, tedy po nahlédnutí do spisu dne 10. 10. 2014, v nejbližším možném termínu po seznámení se s podklady, podala kasační stížnost. Neměla tedy jiných prostředků jak hájit svá práva. [13] Závěrem proto stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. [14] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla rozsudek pro vadu řízení před městským soudem, žalovaný ve svém vyjádření dospěl k názoru, že mu nepřísluší se k důvodnosti vznesených námitek vyjadřovat, neboť nijak postup soudu ovlivnit nemohl. Ponechal proto p