10 Ads 8/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 8/2016- 80 - text pokračování 10 Ads 8/2016 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. V., zast. Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2014, čj. 1549/1.30/14/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 12. 2015, čj. 59 Ad 15/2014-74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci a dosavadního průběhu řízení [1] Žalobce je podnikající fyzickou osobou, zaměstnavatelem. V roce 2012 u něj Oblastní inspektorát práce pro Ústecký a Liberecký kraj (správní orgán I. stupně) provedl postupně dvě kontroly; první kontrolu provedl za období od 1. 1. 2010 do 14. 2. 2012 (den zahájení kontroly), druhou kontrolu za období od 1. 1. 2012 do 30. 9. 2012 zahájil dne 16. 8. 2012. [2] Správní orgán I. stupně řízení zahájené po provedení první kontroly po složitém procesním vývoji nakonec dne 6. 5. 2013 zastavil z důvodu prekluze odpovědnosti za správní delikt. [3] Druhá kontrola byla zaměřena na dodržování povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů na úseku rovného zacházení, skutečností souvisejících se vznikem, změnami, skončením pracovních poměrů zaměstnanců v kontrolovaném období, rozvržení a evidence pracovní doby, práce přesčas, noční práce, práce ve svátek, překážek v práci, dále na úseku mzdových náležitostí, náhrad mzdy, srážek z příjmu, dovolené a ochrany osobních práv zaměstnanců. V návaznosti na výsledky této kontroly vydal správní orgán I. stupně dne 12. 11. 2013 příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání tří správních deliktů - podle § 26 odst. 1 písm. b), c), a podle § 28 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Správní orgán I. stupně žalobci za tyto delikty uložil pokutu ve výši 65 000 Kč a povinnost uhradit paušální náhradu nákladů správního řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce proti příkazu podal včas odpor, správní orgán I. stupně pokračoval dál ve správním řízení. [4] Dne 27. 2. 2014 následně vydal rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání dvou správních deliktů podle § 26 odst. 1 písm. b) a c) zákona o inspekci práce. Deliktů se dopustil tím, že neposkytl zaměstnancům mzdu alespoň ve výši minimální mzdy, popřípadě nejnižší úrovně zaručené mzdy ve stanovené výši, a dále, tím, že neposkytl zaměstnancům ve stanoveném termínu mzdu nebo některou její složku za práci o víkendech. Řízení zahájené ve věci správního deliktu dle § 28 odst. 1 písm. b) téhož zákona na úseku pracovní doby tímto rozhodnutím zastavil, neboť správní delikt nebyl prokázán. Za uvedené delikty uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši 60 000 Kč a povinnost uhradit paušální náklady správního řízení. [5] Odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví, následnou žalobu zamítl krajský soud dne 9. 12. 2015 rozsudkem uvedeným v záhlaví. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že námitka prekluze odpovědnosti za správní delikty uvedené v § 26 zákona o inspekci práce je nedůvodná, neboť prekluzivní lhůtu jednoho roku je dle § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce nutno počítat teprve od zahájení správního řízení, v daném případě od data doručení příkazu, tj. od 9. 12. 2013, nikoliv od data zahájení kontroly. Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci 19. 6. 2014, tedy ještě před uplynutím jednoroční prekluzivní lhůty. [6] Jako nedůvodné vyhodnotil krajský soud i námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud posoudil též námitky týkající se spáchání samotných správních deliktů a neshledal na straně správních orgánů v posouzení druhu práce vykonávané zaměstnanci žalobce žádné pochybení. S posouzením otázky tzv. „bonusových hodin“ se krajský soud ztotožnil se správními orgány; zákon skutečně neumožňuje způsobem, kterým učinil žalobce, prohlásit část stanovené týdenní pracovní doby za přestávku na jídlo a oddech a na základě tohoto zařazení jí zaměstnancům neproplácet, či nezapočítávat do pracovní doby. Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný rozhodoval na základě neúplného správního spisu. Skutečnost, že žalobcovo odvolání obsahuje poměrně velký seznam příloh, vyvrací prezenční razítko správního orgánu I. stupně ze dne 25. 3. 2014, na němž je rubrika „Přílohy“ proškrtnuta, tuto skutečnost konstatuje i žalovaný a vyplývá i z důkazu podacím lístkem provedeného soudem při jednání. [7] Námitku dřívějšího zahájení druhé kontroly (již dne 19. 7. 2012), či námitku, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nesouhlasí s původně vydaným příkazem v počtu hodin odpracovaných zaměstnanci, krajský soud odmítl posoudit, neboť je žalobce poprvé uplatnil až při jednání. [8] K námitce nepřiměřenosti výše pokuty krajský soud konstatoval, že správní orgány se náležitě zabývaly všemi zákonnými kritérii pro určení výše pokuty dle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Pokuta ve výši 60 000 Kč byla uložena na spodní hranici zákonné sazby; dle § 26 odst. 2 písm. c) cit. zákona může činit až 2 000 000 Kč. Pokuta odpovídá zjištěnému deliktnímu jednání. II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a dalších podání [9] Proti rozsudku krajského soudu směřuje včasně podaná obsáhlá kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“). Kasační stížnost podal stěžovatel podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [10] V prvé řadě stěžovatel celým souborem námitek namítá nezákonnost provedení druhé kontroly. Krajský soud se prý dále nevypořádal s námitkou neúplnosti správního spisu a nezabýval se tak důkazy, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno i jeho právo na seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a možnost se k nim vyjádřit ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Krajský soud se zabýval pouze porušením § 59, nicméně k porušení § 36 odst. 3 správního řádu se opominul vyjádřit. Nezákonné neposkytnutí přiměřené lhůty se dle stěžovatele odrazilo také při dokazování; správní orgán ho sice vyzval k doložení majetkových poměrů přípisem ze dne 28. 1. 2014, avšak vzhledem k tomu, že mu tato výzva byla doručena až 12. 2. 2014 – den před plánovaným prováděním důkazů – nebyla mu prakticky poskytnuta žádná lhůta k vyhovění výzvy. Dále stěžovatel namítá, že ve věci vůbec nemělo být rozhodováno formou příkazu dle § 150 správního řádu. Krajský soud se prý nevypořádal ani s námitkou nesrovnalosti v počtu odpracovaných hodin, za něž stěžovatel neposkytl zaměstnancům příplatky, uvedeným v příkazu a v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Poslední soubor námitek směřuje proti nepřiměřenosti uložené sankce. Detailnější vymezení kasačních námitek je z důvodu jejich rozsahu a pro větší přehlednost uvedeno až v části IV. přímo věnované právnímu hodnocení. [11] Stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu a rozhodnutí obou správních orgánů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [12] Dne 11. 3. 2016 podal žalovaný ke kasační stížnosti vyjádření, v němž nesouhlasí s námitkami stěžovatele a navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl. Jeho konkrétní tvrzení budou uvedena při vypořádávání jednotlivých kasačních námitek níže. [13] Dne 29. 3. 2016 reagoval stěžovatel na vyjádření žalovaného replikou. Nad rámec skutečností uvedených v kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasí s názorem žalovaného, že námitky týkající se pochybení kontrolujícího inspektora uplatňuje až nyní v kasační stížnosti. Přestože žalovaný uvedl, že oblastní inspektoráty v praxi běžně přistupují i k následným kontrolám, není toto relevantní skutečnost a jde pouze o konstatování jejich vžité praxe. Konečně stěžovatel poukázal též na to, že v rámci zahájení druhé kontroly je uvedeno, že kontrolovaným obdobím jsou měsíce leden až červen 2012, nikoliv leden až září 2012, jak uvádí protokol o kontrole. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zabýval se přitom i vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti, kterou by byl povinen se zabývat i bez návrhu (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [15] Jak již bylo uvedeno, stěžovatel snáší celou řadu námitek, které se v převážné části shodují se žalobními námitkami. Dále snáší i námitky nové, v žalobě neuplatněné. Takové námitky může Nejvyšší správní soud vzhledem ke své funkci v soustavě soudů ve správním soudnictví a k povaze institutu kasační stížnosti přezkoumat pouze ve výjimečných případech, a to právě tehdy, pokud je stěžovatel bez svého zavinění nemohl uplatnit již dříve před krajským soudem. Logicky tak půjde zejména o námitky směřující proti postupu