2 As 155/2015 — Nejvyšší správní soud

2 As 155/2015- 84 - text 2 As 155/2015 - 93 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, spolek, se sídlem Neznašov 122, Všemyslice, zast. Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, proti rozhodnutí představenstva žalovaného ze dne 23. 5. 2011, č. j. 24218203/90100300000/2011, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 7 A 251/2011 – 125, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3400 Kč Kč k rukám Mgr. Radky Korbelové Dohnalové, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí představenstva stěžovatele žalovaného ze dne 23. 5. 2011, č. j. 24218203/90100300000/2011, a rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 9. 2006, č. j. 3559021/2006, o neposkytnutí žalobcem požadovaných informací týkajících se kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva (tzv. pasporty paliva) a analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE – 6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 v jaderné elektrárně Temelín a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. [2] Městský soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti uvedených rozhodnutí, neboť v nich bylo uvedeno toliko, že žalobcem požadované informace nebyly poskytnuty proto, že představují obchodní tajemství; tento závěr však nebyl nikterak odůvodněn, a není proto zřejmé, o jaké skutečnosti jej žalovaný opřel a na základě jakých úvah k němu dospěl. Městský soud proto zrušil rozhodnutí obou instancí a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. V dalším řízení má pak stěžovatel znovu rozhodnout o žalobcově žádosti (a to po sdělení stanoviska dotčené osoby, tj. dodavatele). Pokud stěžovatel dovodí důvody pro odmítnutí požadované informace z důvodu ochrany obchodního tajemství, je povinen řádně specifikovat skutečnosti, ze kterých lze tento závěr dovodit. II. Obsah kasační stížnosti [3] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž namítá kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky v předchozím řízení. [4] Stěžovatel po rekapitulaci geneze řízení od podání žádosti o informace až po podání této kasační stížnosti brojí zejména proti tomu, že byla nesprávně posouzena otázka povahy stěžovatele jako veřejné instituce, a tedy povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „informační zákon“, nebo „zákon o informacích.“ [5] Stěžovatel prvně poukazuje na skutečnost, že pojem veřejná instituce není v českém ani evropském právním řádu definován. Poukazuje též na úmysl zákonodárce a okolnosti, za kterých byl tento pojem do § 2 odst. 1 informačního zákona doplněn zákonem č. 39/2001 Sb. Zákonem č. 61/2006 Sb. byl navíc odstraněn dodatek hospodařící s veřejnými prostředky, což učinilo tento pojem ještě obtížněji uchopitelným. Stěžovatel poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále též jen „směrnice“), kterou zapracovává také informační zákon. Dle této směrnice je informační povinnost vázána pouze na subjekty veřejného sektoru, kterými se rozumí státní, regionální nebo místní orgány, veřejnoprávní subjekty a sdružení vytvořená jedním nebo několika takovými orgány nebo jedním nebo několika takovými veřejnoprávnímu subjekty. Veřejnoprávním subjektem se pak rozumí jakýkoli subjekt a) zřízený za zvláštním účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu a b) který má právní subjektivitu a c) je financován převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmito subjekty řízen, nebo v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu je více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty.“ S ohledem na to, že tato kritéria musí byt splněna současně, má stěžovatel za to, že právnická osoba, jejímž účelem je podnikání a která není vůbec financována státem a ani její představenstvo ani dozorčí rada nejsou jmenovány jinými veřejnoprávními subjekty (jmenování těchto orgánů valnou hromadou je rozhodnutím orgánu příslušné obchodní společnosti, a nikoliv přímo jednoho z akcionářů), nemůže být povinným subjektem dle směrnice. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že směrnice představuje unijní standard, kdy členské státy mají možnost rozšířit okruh povinných subjektů. Citovaný bod 8 směrnice totiž zjevně míří pouze na rozsah poskytovaných informací, nikoliv na okruh povinných subjektů. [6] Stěžovatel dále poukazuje na další kritéria pro výklad pojmu veřejná instituce, jak plynou z judikatury Ústavního soudu a odborné nauky. Subjekt lze považovat za veřejnou instituci, splňuje-li minimálně tato kritéria: a) musí vykonávat veřejnou správu, b) musí splňovat hledisko pro kvalifikaci zkoumané instituce jako veřejné, c) způsob vzniku a zániku instituce (hledisko zřizovatele), d) kreace převážné části orgánů státem, e) státní dohled a f) veřejný účel. Stěžovatel zdůrazňuje, že nesplňuje ani jedno z uvedených kritérií. [7] Za prvé, stěžovatel nevykonává veřejnou správu. Z ustanovení § 2 odst. 1 informačního zákona plyne, že všechny povinné subjekty mají povinnost poskytovat pouze informace vztahující se „k jejich působnosti.“ Stěžovatel však nemá zákonem vymezenou žádnou působnost ani mu nebyla svěřena žádná pravomoc, a tudíž nemůže být považován za vykonavatele veřejné správy ani za veřejnou instituci. [8] Stěžovatel pak uvádí, že nesplňuje ani hledisko pro kvalifikaci instituce jako veřejné, neboť není vykonavatelem veřejné správy. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, a ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06. Ústavní soud v nich mj. vymezil určité společné znaky veřejných institucí, které musí být dle stěžovatele naplněny kumulativně a jimiž jsou a) způsob vzniku (zániku) z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu, včetně osoby zřizovatele, b) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (tj. jestli dochází ke kreaci orgánů státem), c) existence či neexistence státního dohledu a d) veřejný nebo soukromý účel instituce. Ústavní soud v posledně uvedeném nálezu také uvedl, že není možné „argumentovat v tom duchu, že pokud by měl být subjektem k poskytování informací státní podnik, měla by jím být analogicky obchodní společnost s majetkovou účastí státu.“ [9] Stěžovatel dále dle svého tvrzení nesplňuje ani hledisko zřizovatele, resp. způsobu vzniku a zániku. Stěžovatel byl založen v rámci první vlny velké privatizace, jejímž účelem byl převod veřejného majetku do soukromého vlastnictví, rozhodnutím Fondu národního majetku České republiky ze dne 30. 4. 1992, č. 187 (č. j. 639 153/91-23/3). Stěžovatel je soukromoprávní společností hospodařící s vlastním majetkem, jejíž akcie jsou kótovány na burzách. Pokud jde o zánik stěžovatele, dle jeho stanov platí, že „valná hromada je schopna se usnášet, pokud přítomní akcionáři mají akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahuje 30 % základního kapitálu společnosti“, a o zrušení společností s likvidací rozhoduje valná hromada alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných akcionářů. O zrušení společnosti tedy rozhoduje valná hromada, nikoliv stát. [10] Pokud jde o kreaci orgánů, o té rozhoduje opět valná hromada, resp. dozorčí rada, která je ze dvou třetin volena valnou hromadou a z jedné třetiny zaměstnanci stěžovatele. [11] Stěžovatel dále není podroben ani státnímu dohledu. Stát zde vystupuje pouze ze své pozice akcionáře, nikoliv jako vykonavatel veřejné správy spočívající ve veřejnoprávní kontrole subjektu, zda při konkrétních činnostech jedná v souladu s právními předpisy. [12] Stěžovatel je toho názoru, že legitimním zájmem veřejnosti je zájem na kontrole hospodaření s majetkem státu, i pokud stát vystupuje v soukromoprávních vztazích. Stát je proto povinným subjektem poskytovat informace ve všech právních vztazích, ve kterých vystupuje. Pokud tedy stát vystupuje jako právnická osoba coby akcionář stěžovatele, má veřejnost právo na poskytnutí informací od státu, který tímto způsobem nakládá se státním majetkem (akciemi), a nikoliv od stěžovatele, k