3 As 208/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 208/2014- 36 - text pokračování 3 As 208/2014 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně Teplárna Liberec, a. s., se sídlem Liberec 4, tř. Dr. Milady Horákové 641/34a, zastoupené Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem Praha 2, Italská 27, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem Liberec 2, U Jezu 642/2a, za účasti ENERGIE Holding, a. s., se sídlem Praha 5, Kutvirtova 339/5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2014, č. j. 59 A 20/2014 - 66, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 1. 2014, č. j. OÚPSŘ 405/2013-330-rozh., bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto společné odvolání žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení proti rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 16. 10. 2013, č. j. SURR/7130/114936/13-Ka, CJ ML 154513/13, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím stavebního úřadu bylo podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), vydáno stavební povolení na stavební úpravy pro změnu vytápění bytového domu 398 – 403 v Liberci V., Lomená ul. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2014, č. j. 59 A 20/2014 - 66, byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud nejprve vypořádal s namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného z důvodu nedostatečného odůvodnění. Uvedl, že žalobkyně nespecifikovala, jakými námitkami se žalovaný nezabýval, a proto pouze v obecné rovině konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů za nepřezkoumatelná nepovažuje. Pokud jde o samotné právní hodnocení věci, krajský soud se především ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyně mohla jako účastník řízení vznášet podle § 114 odst. 1 stavebního zákona úspěšně jen námitky poukazující na přímé dotčení jejích práv, tj. práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni přístupu k rozvodovému zařízení v předmětných bytových domech, respektive vlastnických práv, případně hmotných práv plynoucích z energetického zákona. Žalovaný tedy na odvolací námitky žalobkyně reagoval způsobem odpovídajícím možnosti žalobkyně vznášet námitky v předmětném stavebním řízení. Pokud se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva k soustavě zásobování tepelnou energií v Liberci (dále jen „SZTE“), a to i ve veřejném zájmu, činila tak dle krajského soudu obecně (nespecifikovala, jak se povolené stavební úpravy dotknou její možnosti SZTE či části rozvodného tepelného zařízení užívat, neboť ve správním řízení pouze obecně zmínila snížení účinnosti a provozuschopnosti SZTE, možné technické problémy a případnou změnu hydraulických poměrů. Z obsahu správního spisu přitom nevyplývá, že by právo žalobkyně odpovídající věcnému břemeni přístupu mělo být stavebními úpravami omezeno; žalobkyni rovněž nic nebrání ve výkonu vlastnických práv k jejímu zařízení. Z žádného právního předpisu navíc neplyne povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se případně změna způsobu vytápění dotkne provozování SZTE jako celku, ani řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění již provozování SZTE nebude pro žalobkyni možné či ekonomické. Krajský soud je toho názoru, že otázka zhoršení provozuschopnosti či efektivity provozu SZTE, případně stoupající cena tepelné energie pro ostatní odběratele, nemohla být řešena v probíhajícím stavebním řízení a nemohla tedy být sama o sobě ani důvodem pro odepření vydání povolení na změnu způsobu vytápění. Změna způsobu vytápění, spočívající v odpojení bytových domů od SZTE stěžovatelky a připojení na nový zdroj tepelné energie, má svůj soukromoprávní aspekt; předpokládané negativní dopady změny na SZTE nesouvisí s umístěním nového zdroje vytápění, ale až s ukončením odběru tepelné energie ze SZTE v důsledku ukončení soukromoprávního vztahu mezi stavebníkem jako odběratelem a stěžovatelkou jako dodavatelkou tepelné energie. Z uvedeného důvodu krajský soud neprovedl žalobkyní předložený důkaz posudkem o dopadech odpojení objektů v lokalitě Liberec – Františkov od SZTE; nadto zde není krajskému soudu ani zřejmá souvislost s předmětným bytovým domem, jehož se změna vytápění týká. Nedůvodné jsou dle krajského soudu rovněž námitky týkající se rozporu napadeného rozhodnutí s § 77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že z Územní energetické koncepce města Liberec ani z Krajské územní koncepce Libereckého kraje nelze dovodit povinnost využívat v dosahu centrálního zdroje tepla (dále jen „CZT“), respektive SZTE jedině tohoto zdroje a dovodit tak právo žalobkyně, jako vlastníka SZTE, na připojení předmětného bytového domu k SZTE a právo dodávat do tohoto bytového domu tepelnou energii. Uvedený výklad odpovídá přiměřené svobodě volby systému vytápění i závěrům obsaženým ve Stanovisku a metodice k odpojování od centralizovaného zásobování teplem Ministerstva pro místní rozvoj z listopadu 2011. Krajský soud neshledal ani namítaný nesoulad napadených rozhodnutí s § 16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), jenž od 1. 9. 2012 nahradil zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a změně některých dalších zákonů (obsahující obdobné ustanovení v § 3 odst. 8), neboť námitky týkající se porušení zájmů chráněných tímto zákonem jdou nad rámec oprávnění žalobkyně vznášet námitky k povolované stavbě dle § 114 odst. 1 stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že je žalobkyně právnickou osobou, nemohla být zkrácena v právu na příznivé životní prostředí. Zmiňovaná ustanovení zákona navíc nejsou koncipována k ochraně SZTE žalobkyně a nezakládají jí žádné veřejné subjektivní právo zásobovat fyzické a právnické osoby tepelnou energií, ani právo, aby jako vlastník SZTE vystupovala k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší. Žalobkyně tak nemůže namítat ani nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění jiným způsobem než ze SZTE. Proto soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování žalobkyní označenou listinou, která se vztahovala ke způsobu porovnávání ceny vytápění. K námitce absence předcházejícího územního řízení krajský soud konstatoval, že ji žalobkyně nespojila s konkrétním tvrzením, jak se tento postup negativně dotkl jejího právního postavení, a proto nebyla shledána důvodnou. Krajský soud konečně nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by postup odvolacího orgánu dle § 149 odst. 4 správního řádu nebyl podmíněn odvolacími námitkami a odvolací orgán by musel dle tohoto ustanovení postupovat vždy, přezkoumává-li dle § 89 odst. 2 správního řádu soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, se zákonem. Pokud žalovaný vyhodnotil, že námitky žalobkyně týkající se závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy nesměřují k ochraně jejích věcných práv, nebyl povinen v odvolacím řízení vyžadovat stanovisko nadřízeného orgánu k závaznému stanovisku orgánu příslušnému k jeho vydání. V tomto smyslu se nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného nemůže žalobkyně úspěšně dovolávat ani v soudním řízení, neboť žaloba proti správnímu rozhodnutí podle § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je prostředkem k ochraně vlastních veřejných práv, nikoliv nástrojem obecné kontroly zákonnosti napadeného správního soudy. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá podle stěžovatelky především v hodnocení otázky přípustnosti námitek vznesených stěžovatelkou jako účastníkem stavebního řízení a povinnosti správních orgánů řádně je vypořádat. Stěžovatelka námitkami poukazovala zejména na rozpor stavby, tj. předmětné změny způsobu vytápění, s právními předpisy. Její námitky lze nepochybně podřadit pod námitky proti projektové dokumentaci dle § 114 odst. 1 stavebního zákona. I kdyby stěžovatelka připustila výklad krajského soudu, že tyto námitky byly nad rámec stanovený stavebním zákonem, měly se jimi správní orgány přesto zabývat, neboť poukazovaly na zásadní poruš