3 As 72/2016 — Nejvyšší správní soud

3 As 72/2016- 31 - text 3 As 72/2016 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, insolvenčního správce Římskokatolické farnosti Trmice, se sídlem Děčín I, Masarykovo náměstí 191/18, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Děčín, Na vinici 1277/32, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, č. j. 9 A 52/2012-55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí ministryně kultury ze dne 24. 1. 2012, č. j. MK 3326/2012 OLP (dále též jen „rozhodnutí ministryně“). Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí ministerstva kultury ze dne 27. 7. 2011, č. j. MK 38972/2011 OMG (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 40.000 Kč za spáchání přestupku podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1994 Sb.“), jehož se žalobce dopustil tím, že na webových stránkách http://www.klaudy.com v době od 10. 1. 2011 až do vydání prvostupňového rozhodnutí nabízel v aukčním prodeji celkem 104 předmětů kulturní hodnoty sakrální povahy, které nebyly v době jejich prodeje opatřeny osvědčením k trvalému vývozu v souladu s § 3 zákona č. 71/1994 Sb. Městský soud svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2016, č. j. 9 A 52/2012 - 55, žalobu zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud nejprve konstatoval, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn v potřebném rozsahu a že má dostatečnou oporu ve správním spisu. Nepochyboval proto, že se žalobce dopustil jednání, za které mu byla uložena pokuta, tedy že na svých internetových stránkách v sekci „Prodej majetku“ v době od 10. 1. 2011 zveřejnil celkem 104 předmětů kulturní hodnoty sakrální povahy z majetku Římskokatolické farnosti Trmice, které nebyly opatřeny osvědčením k trvalému vývozu ve smyslu § 3 zákona č. 71/1994 Sb.; ani sám žalobce nezpochybnil své jednání a fakticky brojil pouze proti jeho právnímu posouzení. Pokud jde o právní hodnocení věci, městský soud především odmítl jako nedůvodnou námitku, že žalobce nevyvíjel žádnou činnost směřující k prodeji předmětného majetku. Ve shodě se správními orgány uvedl, že k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 71/1994 Sb., se nevyžaduje aktivní jednání směřující k prodeji daných předmětů, jako je například nabídka prodeje konkrétních předmětů, adresovaná určitému zájemci či zájemcům, nebo následné vyjednávání o podmínkách uzavření kupní smlouvy se zájemcem o koupi. Upozornil, že podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 71/1994 Sb., je nabídkou k prodeji předmětů kulturní hodnoty z oboru archeologie a předmětů kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy již samotné vystavení těchto předmětů ve veřejných prodejních prostorách, na dražbách a sběratelských trzích, kam patří i internetové stránky; zde městský soud odkázal na shodný názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 9 As 95/2007 – 69 (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dodal, že je-li žalobce insolvenčním správcem, pak návštěvníci jeho internetových stránek počítají s tím, že v rámci výkonu své činnosti běžně prodává věci náležející do majetkové podstaty úpadce; navíc ani žalobce charakter svých webových stránek nezpochybnil. V souzené věci proto městský soud akcentoval objektivní hledisko, tedy to, jak zveřejnění předmětného majetku navenek působilo na návštěvníky internetových stránek. Skutečnost, že tyto stránky neumožňují realizovat přímý nákup a že je v nich uveden kontakt na žalobce, není pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí podstatná; nejedná se totiž o znaky skutkové podstaty přestupku. Žalobce nebyl sankcionován za to, že uveřejnil odhadní cenu jednotlivých předmětů nebo že evidoval nabídky k jejich koupi ze strany třetích subjektů, nýbrž za to, že tyto předměty nabízel k prodeji, aniž disponoval potřebným osvědčením. Městský soud dále uvedl, že výklad § 3 zákona č. 71/1994 Sb., neprovedly správní orgány natolik extenzivně, aby bylo možné dovodit, že je vyloučena možnost umístění těchto předmětů kdekoli jinde než v muzeích, na hradech či zámcích (tj. tam, kde lze možnost nabídky prodeje automaticky zavrhnout). Jako neopodstatněnou odmítl městský soud rovněž námitku, že žalovaný blíže neosvětlil rozdíl mezi zveřejněním soupisu majetkové podstaty Římskokatolické farnosti Trmice v insolvenčním rejstříku a zveřejněním téhož soupisu na internetových stránkách žalobce. Uvedl, že již správní orgán prvního stupně srozumitelně podal, že na rozdíl od insolvenčního soudu není žalobce ze zákona povinen na svých webových stránkách (které mají čistě komerční charakter) zveřejňovat majetek z insolvenčního řízení. Závěrem dodal, že ačkoli je účelem insolvenčního řízení prodej majetku dlužníka a přestože samotné zveřejnění soupisu předznamenává budoucí prodej tohoto majetku, nezbavuje to insolvenčního správce povinností vyplývajících ze zákona č. 71/1994 Sb. Závěrem městský soud korigoval názor ministryně, která v napadeném rozhodnutí uvedla, že předměty kulturní hodnoty sakrální a kultovní povahy by vůbec neměly být zahrnuty do soupisu majetkové podstaty bez osvědčení potřebného podle § 3 zákona č. 71/1994 Sb. Podle jeho názoru je zahrnutí těchto předmětů do soupisu majetkové podstaty naopak ustanoveními insolvenčního zákona výslovně předpokládáno. Tato dílčí nesprávnost však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí jako celku, neboť se přímo netýká posouzení deliktního jednání, za které byl žalobce sankcionován. Uložení pokuty současně není ani v rozporu s principy právního státu a zásadami správního řízení a nepochybně směřuje k ochraně veřejného zájmu na řádném dodržování povinností stanovených zákonem č. 71/1994 Sb. Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti především uvádí, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v chybném výkladu i aplikaci § 3 zákona č. 71/1994 Sb., správními orgány. Městský soud si pak tento striktní a formalistický výklad osvojil a zcela přehlédl zjevný účel daného zákonného ustanovení, kterým je zamezení „aktivní a reflektované nabídky obchodování s předměty kulturní hodnoty (…) pokud tyto předměty nejsou opatřeny povolením k trvalému vývozu“, jak vyplývá z již zmiňovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 9 As 95/2007 - 69. V dané věci však k žádnému jednání, které by vedlo k nabídce obchodování, nedošlo. Městský soud zejména přehlédl, že stěžovatel jednal v rámci své funkce insolvenčního správce, tj. funkce, která podléhá průběžnému soudnímu dozoru, vystupoval tedy jako osoba veřejná, jež je při zpeněžování majetku vázána formálními a předem danými zákonnými pravidly (§ 283 až § 295 insolvenčního zákona). Insolvenční správce má pouze tři možnosti, jak prodej realizovat, a to veřejnou dražbu, prodej při výkonu rozhodnutí prostřednictvím okresního soudu a prodej mimo dražbu za podmínek stanovených v příslušném souhlasu insolvenčního soudu. Zveřejněním předmětů kulturní hodnoty na webu neučinil stěžovatel žádný faktický ani právní krok, který by k prodeji těchto předmětů vedl (jako například zveřejnění dražební vyhlášky nebo podmínek prodeje mimo dražbu). V tomto kontextu se proto stěžovateli jeví jako nepochopitelný výrok rozhodnutí ministerstva kultury o tom, že zveřejněním dotčených předmětů došlo k nabídce „v aukčním prodeji“. Aukčním prodejem je třeba rozumět prodej v dražbě, kterou není insolvenční správce oprávněn provádět sám; za tímto účelem uzavírá se souhlasem věřitelského výboru smlouvu o provedení dražby s osobou oprávněnou vykonávat činnost dražebníka. Stěžovatel proto shrnuje, že zveřejněním předmětů kulturní hodnoty na svých webových stránkách pouze marketingově připravoval budoucí proces aktivního a právně účinného nabízení předmětů z majetkové podstaty dlužníka k prodeji podle insolvenčního zákona, což je plně v souladu se zákonnými požadavky na výkon jeho funkce (zejména aby bylo dosaženo co nejvyššího výtěžku ze zpeněžení). Stěžovatel tedy neučinil nic jiného, než že seznam majetku v podobě soupisu majetkové podstaty, který je každý insolvenční správce povinen vyhotovit a zveřejnit v insolvenčním rejstříku, zveřejnil rovněž na svých internetových stránkách, aby záměr budoucího prodeje byl znám co nejširšímu okruhu potenciálních zájemců. S ohle