5 As 193/2016 — Nejvyšší správní soud

5 As 193/2016- 51 - text 5 As 193/2016 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Revmacentrum MUDr. Mostera, s.r.o., se sídlem Mošnova 8, Brno, zastoupený JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 31 A 112/2015 - 110, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Průběh dosavadního řízení Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu podanou dne 23. 1. 2015, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že výzva žalovaného ze dne 1. 12. 2015 (správně ze dne 11. 12. 2015 – pozn. NSS) je nezákonným zásahem a zakázal žalovanému bez předchozího písemného souhlasu pacientů vyzývat stěžovatele, aby mu umožnil nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o pacientech ošetřených postupem aplikace buněk stromální vaskulární frakce, a to odkazem na období, za které má být zdravotnická dokumentace poskytnuta, nebo odkazem na provedený léčebný výkon. Dne 11. 9. 2014 byla u stěžovatele zahájena kontrola dodržování zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), v jejímž rámci byl stěžovatel výzvou ze dne 11. 12. 2015 žalovaným vyzván mimo jiné k předložení zdravotnické dokumentace pacientů ošetřených postupem aplikace buněk stromální vaskulární frakce za období let 2012 až 2015. Proti uvedené výzvě brojil stěžovatel zásahovou žalobou u krajského soudu. Krajský soud nejprve dovodil, že žaloba byla podána včas ve dvouměsíční lhůtě podle § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), protože výzva ze dne 11. 12. 2015 může být pojmově zásahem. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou. Uvedl, že k prošetření toho, zda v případě provedení dotčených zákroků postupoval stěžovatel lege artis a zda byl splněn požadavek svobodného a informovaného souhlasu pacientů či nikoli, je nezbytné, aby měl žalovaný možnost nahlédnout do veškeré zdravotnické dokumentace pacientů, kteří daný zákrok ve sledovaném období podstoupili. Z hlediska rozsahu je proto irelevantní, o kolik se jedná dokumentací. Podle krajského soudu je nemyslitelné, aby sestavení případného kontrolního vzorku bylo v rukou kontrolovaného subjektu (stěžovatele); v takovém případě by kontrola pozbyla smysl. Ani obecně namítané neúměrné personální zatížení stěžovatele nepovažoval krajský soud za opodstatněné, neboť z povahy věci jakákoli kontrola způsobí kontrolovanému subjektu jisté obtíže. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadá z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že krajský soud se nevypořádal s jeho námitkou odkazující na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 5 A 204/2014 – 59, a vycházel pouze z rozsudku třetího senátu NSS, který byl podroben testu ústavnosti v řízení před Ústavním soudem; Ústavní soud se ovšem zabýval především procesní stránkou věci. Stěžovatel namítá, že žalovaný nebyl oprávněn kontrolu provést. Své oprávnění nesprávně odvozuje z § 107 zákona o zdravotních službách. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, stěžovatel uvedl, že není správný gramatický výklad žalovaného a krajského soudu, podle něhož zákon o zdravotních službách uděluje jakési „generální oprávnění“ ke kontrole všech aspektů, které souvisí s provozováním zdravotnických zařízení. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že několik správních orgánů je oprávněno kontrolovat totožnou činnost jednoho subjektu (stěžovatele). Mohlo by tak dojít k situaci, v níž by jeden správní orgán jeho jednání schválil a druhý správní orgán by jej za totožné jednání sankcionoval. V případě kontrolované činnosti se jedná o podávání přípravku obsahujícího autologní buňky stromální vaskulární frakce (dále jen „přípravek“), resp. toho, zda je přípravek podáván pacientům v souladu s doporučením výrobce. Podle § 21 zákona č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o lidských tkáních a buňkách“), je svěřena kontrolní pravomoc SÚKL, který je jediný správní orgán, který je odborně způsobilý dodržování stanovených podmínek kontrolovat. Existuje-li tedy specializovaný státní orgán, v jehož působnosti je kontrola dané činnosti, je nelogické, aby zákonodárce kontrolní činnost svěřil také nespecializovanému orgánu, který není dostatečně odborně vybaven. Byl-li by připuštěn výklad žalovaného a krajského soudu, žalovaný by byl oprávněn kontrolovat také řadu vysoce odborně specializovaných činností, včetně podávání uvedeného přípravku. Mohlo by tak dojít ke zcela absurdní situaci, kdy by SÚKL jako odbornější orgán dospěl k závěru, že v případě podávání přípravku nedošlo k pochybení, ale žalovaný by shledal, že k porušení zákona došlo. V dané věci se zásada ne bis in idem neuplatní, neboť stěžovatel jako poskytovatel zdravotní péče může na základě ustálené rozhodovací praxe jednoho správního orgánu postupovat v rámci svého legitimního očekávání, ale jiný správní orgán nebude touto rozhodovací praxí (právním názorem) vázán a postup stěžovatele shledá nezákonným. Stěžovatel nepopírá právo žalovaného kontrolovat např. vedení zdravotnické dokumentace, ale namítá, že krajský soud se nevypořádal s tím, že žalovaným deklarovaný a faktický účel kontroly není totožný. Skutečným účelem kontroly nebyla podle stěžovatele kontrola vedení zdravotnické dokumentace, ale zjištění identifikačních údajů pacientů, kteří byli ošetření uvedeným postupem. Stěžovatel dále shodně s podáním ze dne 15. 6. 2016 vymezil otázky, které by podle jeho názoru měly být zodpovězeny. Zejména jde o otázku, zda jednání správního orgánu, který zastírá skutečný účel kontroly, je či není porušením povinnosti správního orgánu uplatňovat svou pravomoc pouze k účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Dále je to otázka, zda jednání správního orgánu, při němž fakticky dochází k překrývání pravomocí jednoho správního orgánu (SÚKL) s druhým správním orgánem (žalovaným), není porušením § 8 správního řádu. Následující otázkou je, zda postup, při němž správní orgán (Ministerstvo zdravotnictví, dále jen „ministerstvo“), u něhož absentuje zákonné oprávnění k nahlížení do zdravotnické dokumentace, využívá podřízený správní orgán, aby tuto absenci zhojil, není porušením § 2 správního řádu a v něm uvedené zásady legality. V neposlední řadě se jedná o otázku, zda jednání správního orgánu, který žádá po kontrolovaném subjektu zpřístupnění více než tisíce zdravotnických dokumentací, přičemž tento požadavek znamená pro stěžovatele neúměrné personální zatížení, není porušením § 6 odst. 2 správního řádu. V této souvislosti stěžovatel s odkazem na znění § 65 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách položil rovněž otázku, zda požadavek správního orgánu k předložení uvedeného množství zdravotnických dokumentací představuje „nezbytný rozsah“ ve smyslu uvedeného ustanovení; nadto správní orgán nezjistil jakékoli pochybení v případě jejího vedení. Žalovaný tak svou výzvou nezákonně zasáhl do práv stěžovatele, neboť mu v rozporu s právními předpisy stanovil povinnosti, které dle zákona o zdravotních službách stěžovatel nemá, a požadoval citlivé údaje, které stěžovatel není oprávněn poskytnout. Žalovaný neměl a nemá oprávnění ke kontrole aplikace přípravku a s tím související oprávnění požadovat identifikační údaje pacientů, kterým byl aplikován přípravek, proto nelze žalovaného považovat za osobu oprávněnou k nahlížení do zdravotnické dokumentace pacientů bez jejich souhlasu ve smyslu § 65 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Zdravotní stav je dle § 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), citlivým údajem. Stěžovatel má povinnost tyto údaje chránit a v případě, že by jím byly poskytnuty osobě neoprávněné, dopustil by se tím souběhu správních deliktů podle § 117 odst. 2 písm. h) zákona o zdravotních službách a podle § 45 odst. 1 písm. c), e), odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Nahlížení do zdravotnické dokumentace pacientů by bylo možné žalovanému umožnit pouze v případě, že by měl souhlas ve smyslu § 65 odst