1 As 109/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 109/2018- 97 - text pokračování 1 As 109/2018 - 105 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ateliér pro životní prostředí, o. s., se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. č. 471/1, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) V TOWER Prague, a. s., se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4, zastoupena Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, II) Pankrácká společnost, z. s., se sídlem Hudečkova 12/1907, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2007, č. j. 3612/2007, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 A 59/2013 – 289, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Osoba zúčastněná na řízení I) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci, žalovanému a osobě zúčastněné na řízení II) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Osobě zúčastněné na řízení I) se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Společnosti LANCASTER, a. s., Pivovarský holding, a. s. a hlavní město Praha podaly dne 31. 1. 2005 společnou žádost o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 a 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, kterým by byly připuštěny z hlediska zájmů státní památkové péče zamýšlené práce v případě stavby EPOQUE PANKRÁC – bytový dům, Praha 4, Pankrác (dnes nazýváno V-Tower). Závazné stanovisko bylo podkladem pro územní řízení. [2] Po podání žádosti o vydání závazného stanoviska přešly části obchodního jmění společnosti LANCASTER a. s. v důsledku rozdělení na nástupnické společnosti EPOQUE HOTEL a. s., IČ: 27455858, a EPOQUE-LANCASTER a. s., IČ: 27415171. Část jmění, která se týkala projektu EPOQUE PANKRÁC – bytový dům, přešla na nástupnickou společnost EPOQUE-LANCASTER a. s. Obchodní firma nástupnické společnosti se změnila s datem zápisu změny v obchodním rejstříku 2. 6. 2015 na obchodní firmu V TOWER Prague, a. s. [osoba zúčastněná na řízení I)] [3] Magistrát hlavního města Prahy (dále též „magistrát“) nejprve závazným stanoviskem ze dne 10. 10. 2005 připustil bez podmínek přípravu zamýšlených prací. Uvedené závazné stanovisko žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2006 zrušil v přezkumném řízení. [4] Magistrát poté začal jednat jako s účastníky řízení s žalobcem a s dalším spolkem [osoba zúčastněná na řízení II)] a rozhodnutím ze dne 9. 1. 2007, č. j. MHMP 25087/2005/Cír, vydal v dané věci opět souhlasné závazné stanovisko. V něm stanovil tři omezující podmínky. Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím k odvolání žalobce změnil rozhodnutí magistrátu ze dne 9. 1. 2007 tak, že zrušil omezující podmínku č. 3, ve zbytku závazné stanovisko potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 12. 2010, č. j. 8 Ca 337/2007 – 75, zamítl. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, č. j. 1 As 91/2011 – 119, rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Městský soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 8 A 59/2013 – 154, tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Osoba zúčastněná na řízení I) podala proti rozsudku kasační stížnost, na jejímž základu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 1 As 231/2015 – 43, rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Poslední rozsudek městského soudu [6] Městský soud následně rozhodl v záhlaví popsaným rozsudkem tak, že rozhodnutí žalovaného opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci (výrok II.) i osobě zúčastněné na řízení I) [výrok III.] a rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení II) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). [7] Konstatoval, že spolek, jehož hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že byl v řízení zkrácen na svých procesních právech. Nelze akceptovat argumentaci osoby zúčastněné na řízení I), že žalobci sice náležela procesní práva ve správním řízení, ale nemůže úspěšně napadnout rozhodnutí žalovaného. Dle městského soudu proto žalobce byl oprávněn podat žalobu. [8] Podle soudu je rozhodnutí žalovaného částečně nepřezkoumatelné. Předmětný výškový bytový dům je kontroverzní stavbou, rozhodnutí o ní je precedenční, neboť předznamenává další vývoj výstavby výškových budov v Praze. Věc je významným politickým tématem a je mediálně sledována. Městský soud odkázal na svůj předcházející rozsudek, ve kterém konstatoval, že u úředních osob (K., C., S.) byly dány pochyby o jejich nepodjatosti. Účast uvedených osob na tzv. kulatém stolu konaném v den vydání prvostupňového rozhodnutí, kterému byli přítomni i představitelé Prahy, je skutečností, kterou byla překročena kritická míra „systémového rizika podjatosti“. O konání kulatého stolu není ve správním spise záznam, účastníci se však shodují na tom, že proběhl. O zájmu politických činitelů o stavbu svědčí konání semináře: ,,Rozvoj města a odkaz minulosti“ ve dnech 15. 3 a 16. 3. 2007, za účasti tehdejšího primátora, náměstkyně primátora a radního. Semináře se účastnili pracovníci prvoinstančního orgánu, moderoval jej ředitel Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu magistrátu (Mgr. K.). Tento závěr je ještě posílen zjištěním, že ředitel svůj postoj k výstavbě výškového domu ventiloval veřejně; článek uveřejněný v časopisu Euro ze dne 23. 7. 2007, ,,Praha může růst, a to i do výšky“, obsahuje ,,silný“ názor autora, který výstavbu výškových budov v Praze obhajuje. Jak vyplývá z uvedeného článku, je jeho autor přesvědčen, že právě výstavba výškových budov je zásadní pro rozvoj hlavního města, i celé republiky. Podle městského soudu se žalovaný minimálně ve vztahu k Mgr. K. nevypořádal s námitkou podjatosti přesvědčivým způsobem. Napadené rozhodnutí je v tomto směru nedostatečně odůvodněné, ale i věcně nesprávné (pouhý odkaz na dobu publikace článku neobstojí). Námitku podjatosti dle městského soudu žalobce uplatnil včas. Pro objektivní úvahu o možné podjatosti konkrétní úřední osoby pak není rozhodný stav judikatury. Soud byl toho názoru, že požadavek na nestrannost a striktní zákonnost rozhodování orgánů veřejné správy, musí dostat přednost i před principem legitimního očekávání, jehož se dovolává osoba zúčastněná na řízení. [9] Za nesprávný a svévolný označil městský soud závěr žalovaného, že z vyjádření Národního památkového ústavu (NPÚ) nelze dovodit věcně odůvodněný názor a že se přes opakované výzvy nepodařilo identifikovat konkrétní zájem státní památkové péče, který by odůvodňoval negativní stanovisko k dotčené stavbě. NPÚ jasně uvedl konkrétní důvody: porušení závazné procedury projednání záměru s Výborem světového dědictví, absence koncepční rozvahy pro umisťování výškových budov, rozpor se zájmem na prezentaci architektonického dědictví. Konkrétní zájem státní památkové péče, vyplývající ze stanoviska NPÚ ve znění jeho doplnění, je zájem na zachování kulturně historické hodnoty Pražské památkové rezervace, kdy masivní hmota výškových staveb umístěná na Pankrácké pláni, v bezprostřední blízkosti historického jádra, naruší urbanistickou kompozici, měřítko a siluetu rezervace. I ve vztahu k vyjádření Výboru světového dědictví je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný se opomněl vypořádat též s podmínkami vyplývajícími z rozhodnutí odboru kultury Národního výboru hlavního města Prahy č. j. Kul/5 932/81 ze dne 19. 5. 1981 o určení ochranného pásma památkové rezervace v hl. m. Praze a jeho doplňku ze dne 9. 7. 1981. Vůbec se pak nevyjádřil k podmínkám vyplývajícím z nařízení vlády České socialistické republiky ze dne 21. 7. 1971 č. 66/1971 Sb., o památkové rezervaci v hlavním městě Praze. III. Stručné shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [10] Osoba zúčastněná na řízení I) [stěžovatelka] podala i proti poslednímu rozsudku městského soudu kasační stížnost. [11] Dle stěžovatelky není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby. Žalobce je „ekologickým“ spolkem, jehož účelem je účastnit se správních řízení souvisejících s ochranou přírody a krajiny, nikoli zasahovat do řízení podle zákona o státní památkové péči. Dotčení hmotných práv tak mohl namítat pouze v rozsahu dle § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody