1 As 285/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 285/2017- 69 - text pokračování 1 As 285/2017 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci navrhovatele: Ing. B. V., zastoupen Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti odpůrci: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Z. B., zast. JUDr. Martinem Aschenbrennerem, Ph.D. advokátem se sídlem Jáchymova 2, Praha 1, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Úpravy směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999, usnesením č. 10/05, ve znění změny Z 1000/00 vydané Opatřením obecné povahy č. 6/2009, s účinností od 12. 11. 2009, č. U 0982/2011, v řízení o kasačních stížnostech odpůrce a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 A 100/2017 - 41, t a k t o : I. Kasační stížnosti odpůrce a osoby zúčastněné na řízení s e z a m í t a j í . II. Odpůrce a osoba zúčastněná na řízení j s o u p o v i n n i zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech každý 1.700 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce navrhovatele Mgr. Pavla Černohouse, advokáta se sídlem Lublaňská 18, Praha 2. III. Odpůrce a osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Úřad městské části Praha 1 vydal dne 23. 4. 2012 na žádost osoby zúčastněné na řízení rozhodnutí č. j. ÚMČP1 02800/2012 o změně stavby, změně vlivu stavby na využití území a o umístění stavby (dále jen „územní rozhodnutí), které bylo následně v odvolacím řízení potvrzeno i rozhodnutím odpůrce ze dne 2. 12. 2015, č. j. MHMP 2028013/2015, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. 4. 2016, č. j. MHMP 595503/2016. Rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 3 A 32/2016 – 81, Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení. Následně byl předmětný rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016 – 65, s tím, že je třeba vyjasnit, zda žalobce (navrhovatel) mínil iniciovat i soudní přezkum souvisejícího opatření obecné povahy. [2] V dalším řízení před městským soudem navrhovatel upřesnil petit o návrh na zrušení opatření obecné povahy – Úprava směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy schváleného ZHMP dne 9. 9. 1999 usnesením č. 10/05 ve znění změny Z 1000/00 vydané Opatřením obecné povahy č. 6/2009 s účinností od 12. 11. 2009, č. U 0982/2011 (dále také „opatření obecné povahy“ nebo „napadená úprava“). [3] Městský soud vyloučil řízení ve věci návrhu na zrušení opatření obecné povahy k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 3 A 100/2017. Následně pak dne 27. 7. 2017 ve věci rozhodl v záhlaví specifikovaným rozsudkem tak, že se předmětné opatření obecné povahy zrušuje ke dni 29. 7. 2011. Městský soud se v napadeném rozsudku nejprve zabýval otázkou, zda navrhovateli svědčí aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, č. 2943/2014 Sb. NSS, pak dovodil, že jelikož navrhovatel užívá z titulu věcného břemene byt v nemovitosti, k jehož stavebním úpravám došlo na základě předmětného opatření obecné povahy (Dům u Drahomířina sloupu), aktivní legitimace mu svědčí. [4] Pokud se jedná o samotné opatření obecné povahy, soud shrnul, že jeho předmětem je snížení podílu bydlení v k. ú. H., vymezeném ulicemi Pohořelec, Loretánské náměstí, Úvoz a Strahovské nádvoří z minimálního podílu bydlení 7 na minimální podíl bydlení 4 na pozemku p. č. X. K tvrzením navrhovatele ohledně nezákonnosti procesu projednávání a schvalování opatření obecné povahy soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, které se zabývalo regulací zastavěného území prostřednictvím stanovení indexu podlažní plochy. Pakliže v posuzované věci došlo ke změně podílu bydlení v centrální části hlavního města Prahy, je třeba na věc pohlížet stejnou optikou jako v citovaném usnesení. Stanovení minimálního podílu bydlení není ničím jiným než obecným regulativem prostorového uspořádání konkrétního území a podle okolností je možné, že může zasáhnout do vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se na daném území. Podíl bydlení proto dle soudu nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit jej pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti. [5] Dále soud poukázal na skutečnost, že závazné části územního plánu mohou být podle § 188 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), po 1. 1. 2007 měněny pouze formou opatření obecné povahy podle příslušných ustanovení nového stavebního zákona. V daném případě je zřejmé, že došlo ke změně územního plánu, který byl schválen před 1. 1. 2007, tedy za platnosti starého stavebního zákona. Ke změně však došlo za platnosti a účinnosti nového stavebního zákona. Z bodu 9 přílohy č. 1 vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy a výkresu č. 36 územního plánu vyplývá, že pro dané území byl stanoven minimální podíl bydlení 7, což odpovídá minimálnímu podílu na bydlení 70 %. Pokud tedy došlo ke snížení indexu minimálního podílu bydlení na 4, jedná se o snížení o 30 procentních bodů. Z toho je zřejmé, že pokud před přijetím předmětné úpravy sloužil dům U Drahomířina sloupu především funkci bydlení a takto byl vnímán i jako významný historický objekt, po provedené změně již této funkci slouží pouze s podílem bydlení 40 % a převážně může být užíván ke zcela jiným, v úpravě směrné části územního plánu nevymezeným, účelům. Jedná se přitom o závazný regulativ představovaný hodnotou, která nemůže být překročena. [6] Městský soud tedy shledal, že v územním plánu měl být minimální podíl bydlení v centrální části města zařazen do závazné části územního plánu a nikoli směrné části. Jeho změna proto neměla proběhnout v režimu úpravy územního plánu, jak se stalo, ale mělo se tak stát procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy. Pokud tedy navrhovatel namítal, že předmětné opatření obecné povahy nebylo v souladu se zákonem řádně projednáno a zveřejněno, soud shledal tyto námitky důvodnými. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že předmětná změna územního plánu nebyla schválena zastupitelstvem hlavního města Prahy, v rozporu s § 173 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neobsahuje odůvodnění a nebyla ani zveřejněna veřejnou vyhláškou. [7] Ze shora uvedených důvodů soud opatření obecné povahy zrušil, a to ke dni jeho platnosti (29. 7. 2011). Učinil tak jednak proto, že jediným důvodem vydání předmětné změny územního plánu bylo právě vydání územního rozhodnutí ve věci podání návrhu na umístění stavby „přístavba domu č. p. X na pozemku parc. č. X v k. ú. H.“ (neboť přezkoumávané opatření obecné povahy se týká pouze a právě pozemku č. parc. X), což soud vyhodnotil jako ryze účelové odstranění „překážky“ ve vydání předmětného územního rozhodnutí, a to postupem, který je v rozporu se zákonem. Zrušení opatření obecné povahy k pozdějšímu datu, než je datum vydání rozhodnutí č. j. MHMP 2028013/2015, by nadto bránilo jeho zrušení z důvodu nezákonnosti podkladu pro jeho vydání. II. Obsah kasačních stížností [8] Proti rozsudku městského soudu brojí odpůrce a osoba zúčastněná na řízení kasačními stížnostmi. II.a) Kasační stížnost odpůrce [9] Odpůrce v kasační stížnosti namítl, že průběh projednání napadeného opatření obecné povahy plně odpovídá právním předpisům a výkladu práva platného a aplikovatelného v době projednání a přijetí této úpravy. V této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 A 61/2014, který byl předmětem přezkumu v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeným pod sp. zn. 7 As 134/2016. [10] Dále polemizoval s názorem městského soudu ohledně aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Navrhovatel užívá byt v dotčené nemovitosti z titulu věcného břemene, neuvádí však, jaká jeho práva by měla být v důsledku opatření obecné povahy dotčena. Jeho argumenty považuje odpůrce za nekonkrétní, liché a čistě spekulativní. Odpůrce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 134/2016, podle něhož je třeba dotčení práv náležitě prokázat. [11] Odpůrce je rovněž toho názoru, že snížení podílu bydlení (v tomto případě ze 70 % na 40 %) není regulativem prostorového uspořádání. Dle jeho názoru se jedná toliko o základní zásady uspořádání území a jeho limity využití, které jsou vyjádřeny v regulativech. Navíc se jedná o úpravu pouze v jedné části lokality vymezené ulicemi Pohořele