1 As 296/2017 — Nejvyšší správní soud

1 As 296/2017- 56 - text pokračování 1 As 296/2017 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 50a, Brno, zastoupen Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2014, č. j. MMR-253/2014-83/65, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem Na Pankráci 56, Praha, zastoupena JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 5, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2017, č. j. 15 A 21/2014 - 75, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2017, č. j. 15 A 21/2014 - 75, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 5. 3. 2014, č. j. MMR-253/2014-83/65, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 25. 9. 2013, č. j. 198/UPS/201318, JID: 129817/2013/KUUK/Stu, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. IV. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 14.800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce, Mgr. Pavla Černého, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalobce dne 12. 4. 2013 požádal o obnovu řízení ve věci stavebního povolení souboru staveb (86 stavebních objektů) v části „A – trasa dálnice“ a v části „F – tunel Radejčín“ v rámci stavby Dálnice D8 v délce 4,66 km, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice. [2] Krajský úřad Ústeckého kraje žalobcovu žádost zamítl rozhodnutím ze dne 25. 9. 2013, č. j. 198/UPS/2013-18, JID: 129817/2013/KUUK/Stu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji zamítl. [4] Soud nejprve konstatoval, že žalobce byl k podání žaloby aktivně legitimován podle § 65 odst 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Následně uvedl, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné. Plyne z něj, že se žalovaný zabýval otázkou, zda skutečnosti, na které poukazoval žalobce (tedy to, že územní rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku nemožnosti vyloučení pochybnosti o účasti veřejnosti na jednáních předcházejících vydání odborného stanoviska EIA v důsledku nekompletnosti spisové dokumentace), mohly odůvodnit jiné řešení otázek posuzovaných v rámci stavebního řízení. Žalovaný dospěl k závěru, že z možného zatížení procesu předcházejícího vydání stanoviska Ministerstva životního prostředí (SEA) a pak též stanoviska EIA vadami nelze dovozovat jiné řešení otázek, jež byly předmětem původního stavebního řízení. Žalovaný se tedy dle soudu otázkou existence možnosti jiného řešení otázky, jež byla předmětem stavebního řízení, v důsledku zrušení územního rozhodnutí řádně zabýval. [5] Žalovaný vypořádal též žalobcovo tvrzení o zásadních vadách týkajících se přijetí stanovisek SEA a EIA a o možnosti v novém stavebním řízení s novým odborným podkladem dle zákona o posuzování vlivů dojít k jinému závěru o přípustnosti povolení stavby v navržené trase dálnice. Krajský soud připomněl část odůvodnění rozhodnutí, ve které žalovaný uvedl, že otázka posuzování výběru koridoru a trasy dálnice je otázkou projednávanou v rámci územního řízení a v rámci stavebního řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal, se tyto otázky již neprojednávají. I v případně obnoveném řízení by tedy správní orgány vycházely z původního stanoviska EIA a nemohlo by dojít v rámci případně obnoveného stavebního řízení k jinému řešení vedení trasy dálnice. Dle žalovaného se žalobce svojí žádostí o obnovu stavebního řízení domáhal projednání otázek vztahujících se výhradně k územnímu řízení. [6] K věcným žalobním námitkám soud uvedl, že z jeho předchozí rozhodovací činnosti (rozsudek ze dne 20. 12. 2012, č. j. 40 A 4/2012  237) jednoznačně vyplývá, že soud nikterak nedeklaroval nezákonnost původních stanovisek SEA a EIA. Pouze dospěl k závěru, že v důsledku neúplnosti spisových podkladů nelze posoudit, zda při jejich přijímání nedošlo k pominutí účasti veřejnosti. Proto soud výrok týkající se územního rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost. Odkaz žalobce na postup v případech, kdy správní soudy konstatovaly, že závazné stanovisko, na základě kterého bylo vydáno předmětné rozhodnutí, je nezákonné, je tedy dle soudu zcela nepřípadný pro danou věc, neboť v předchozích řízeních před správním soudem nebylo konstatováno, že stanovisko EIA, z kterého se vycházelo v územním řízení, je nezákonné. Správním orgánům tedy s ohledem na tyto skutečnosti nesvědčil žádný zákonný důvod k tomu, aby požadovaly po stavebníkovi předložení nového stanoviska EIA v rámci případně obnoveného stavebního řízení. [7] Krajský soud dále připomněl, že z § 100 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) plyne, že k obnovení řízení v pravomocně ukončené věci musí být splněny kumulativně dvě podmínky. První podmínkou je zrušení nebo změna rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Mezi účastníky je nesporné, že tato podmínka byla naplněna zrušením výroku územního rozhodnutí rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 40 A 4/2012  237. Aby mohlo dojít k obnově, musí být naplněna i druhá kumulativní podmínka obnovy. Druhou podmínkou je, že toto zrušení podkladového rozhodnutí může odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Tuto podmínku, na rozdíl od té první, je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu. A právě v otázce naplnění této druhé podmínky jsou účastníci ve sporu. [8] Námitky, které žalobce uplatňoval ve vztahu k vadám při přijímání odborných stanovisek SEA a EIA k předmětné stavbě, svým charakterem odpovídají skutečnostem, které jsou předmětem územního řízení, a nikoli stavebního řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal. Otázka stanovení konkrétní trasy dálnice a výběr variant koridorů je předmětem územního řízení a v rámci stavebního řízení, i kdyby došlo k jeho obnově, by takové otázky nemohly být projednávány. Důvod, pro který bylo zrušeno v daném případě územní rozhodnutí, tedy nemohl odůvodňovat jiné řešení otázek, které byly předmětem stavebního řízení. Dle soudu tedy nedošlo k naplnění druhé podmínky pro obnovu řízení. To vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013  97, který posuzoval kasační stížnost proti citovanému rozsudku krajského soudu č. j. 40 A 4/2012  237. [9] K poukazu žalobce na mezinárodní závazky České republiky a zejména na Aarhuskou úmluvu, kdy žalobce akcentoval zejména účinnost soudní ochrany, soud konstatoval, že dle jeho názoru nedošlo v daném případě k porušení závazků České republiky, případně k interpretaci právních předpisů v rozporu s mezinárodními smlouvami. II. Kasační stížnost [10] Stěžovatel nejprve shrnuje doposud vydaná správní a soudní rozhodnutí týkající se územních rozhodnutí a stavebních povolení na dálnici D8; připomíná též obsah svého návrhu na zahájení řízení o obnově řízení, žaloby a napadeného rozsudku krajského soudu. [11] Stěžovatel předně namítá, že v rozsudku chybí přezkoumatelné důvody, které by reagovaly na odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je obnova stavebního řízení jediným zákonným řešením stavu, kdy je územní rozhodnutí zrušeno a současně se podle § 94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v dříve účinném znění, již nové rozhodnutí nevydává. Krajský soud se nevypořádal ani s odkazem na judikaturu SDEU. [12] Z věcného hlediska je dle stěžovatele názor soudu nelogický a nesprávný; šlo by totiž o potvrzení jakéhosi „bludného kruhu“ nezákonných rozhodnutí správních orgánů. Pokud záměr podléhá posouzení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), lze sice zrušit územní rozhodnutí mj. pro vady stanoviska EIA, které je jeho podkladem, nicméně pokud k tomu došlo až po vydání pravomocného stavebního povolení, tak podle znění § 94 odst. 5 stavebního zákona účinného do 31. 3. 2015 se nové územní rozhodnutí již nevydávalo a současně nebylo (resp. stále není) tuto vadu možné namítat v žalobě proti stavebnímu povolení. K nápravě nezákonného stavu způsobeného vadami vyhodnocení vlivů záměru v procesu EIA tak za této