10 As 213/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 213/2014- 187 - text 10 As 213/2014 - 190 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: statutární město Jihlava, se sídlem Masarykovo nám. 1, Jihlava, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí, se sídlem Žižkova 93, Jihlava, zast. JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2014, čj. MV-427-14/ODK-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014, čj. 30 A 46/2014-43, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014, čj. 30 A 46/2014-43, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce se dne 16. 9. 2013 obrátil na Krajský úřad Kraje Vysočina s návrhem na zahájení sporného řízení podle § 141 správního řádu a žádal, aby mu odpůrce – Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí – zaplatil částku 52 189 015,03 Kč s příslušenstvím. Žalobce byl zakládajícím členem svazku, z něhož vystoupil dne 31. 12. 2012, a odpůrce mu nevyplatil jeho peněžitý podíl na majetku svazku. Zakladatelská smlouva svazku je podle žalobce veřejnoprávní smlouvou, a k řešení sporů z ní vyplývajících, je příslušný krajský úřad. [2] Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen „správní orgán I. stupně“) o věci rozhodl dne 26. 11. 2013; výrokem I uložil svazku, aby žalobci zaplatil požadovanou částku, a výrokem II vyslovil, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. [3] Žalobce se žalobou u krajského soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku II rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [4] Krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že spor je soukromoprávní, a nikoliv veřejnoprávní, povahy, a k jeho projednání jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení. Krajský soud uvedl: „V posuzovaném případě správní orgán I. stupně rozhodoval podle ust. § 141 správního řádu, přičemž žalobce svůj nárok na vypořádací podíl opíral o stanovy odpůrce a rovněž i usnesení valné hromady odpůrce ze dne 4. 11. 2013. Nejedná se tedy přímo o vypořádací podíl, jehož výše by vycházela ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí uzavřené dne 2. 7. 1993 podle § 20 a odst. 1 a 2 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích a § 20f a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a označené žalovaným jako veřejnoprávní smlouva. Jde o vypořádací podíl žalobce, tedy obdobu vypořádacího podílu dle § 213 a násl. zák. č. 92/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech, tj., vzájemné práva a povinnosti společníků právnické osoby majetkové (soukromoprávní povahy). Vypořádací podíl nemá v posuzovaném případě veřejnoprávní charakter, ale soukromoprávní dle ust. § 7 zák. č. 99/1963 Sb., s. ř. s. Soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví proto ani nepřísluší rozhodovat spor týkající se nákladů řízení.“ II. Shrnutí kasační stížnosti [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení Krajského soudu v Brně označené v záhlaví kasační stížností. Stěžovatel namítá nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a poukazuje přitom na nesprávné právní posouzení věci [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] Závěr soudu je v rozporu s § 50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle kterého mají stanovy svazku obsahovat podmínky vypořádání majetkového podílu vystupující obce. Platná právní úprava majetkového podílu obce ve svazku obcí a obchodního podílu společníka v obchodní společnosti jsou navíc rozdílné instituty, a stejně tak i vypořádání majetkového podílu obce ve svazku obcí na straně jedné a vypořádací podíl v obchodní společnosti na straně druhé. Stěžovatel nesouhlasí s odkazem na § 31 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), který upravuje podíl účasti společníka v obchodní společnosti a s tím související práva a povinnosti. Krajský soud navíc neodůvodnil odkaz na právní úpravu vypořádacího podílu dle § 213 a násl. zákona č. 90/2012 Sb. Stanovy odpůrce upravují v čl. 12.4. a násl. způsob vypořádání vystoupivší obce, avšak neupravují žádnou výši vypořádacího podílu, jak tvrdí krajský soud. Stěžovatel v návrhu na zahájení sporného správního řízení a ani nikdy v tomto řízení netvrdil, že by uplatnil nárok na vypořádací podíl. V této souvislosti upozorňuje na nesprávnou terminologii užitou krajským soudem. [6] Krajský soud věc nesprávně posoudil a dokonce ani neodůvodnil, proč by „vypořádací podíl“ navrhovatele (zde v procesním postavení stěžovatele) jako vystoupivší obce měl vyplývat přímo ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí uzavřené dne 2. 7. 1993 podle § 20 a odst. 1 a 2 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a § 20f a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Krajský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel svůj nárok na vypořádací podíl opíral pouze o stanovy odpůrce, a nikoliv o smlouvu o založení odpůrce jako svazku obcí. Stěžovatel odůvodnil svůj nárok odkazem na stanovy, které jsou součástí smlouvy o založení odpůrce, a také odkazem na usnesení valné hromady ze dne 4. 12. 2012, která v souladu se stanovami schválila způsob vypořádání stěžovatele. Vypořádání peněžitého majetku tudíž mohla učinit a také učinila na základě čl. 5.7. písm. a) stanov, které jsou součástí smlouvy o založení svazku. Stěžovatel je přesvědčen, že podle zákona č. 128/2000 Sb. Jsou stanovy svazku obcí přílohou, a tedy součástí smlouvy o založení svazku obcí. Právní úvaha soudu, že stěžovatel svůj nárok na vypořádací podíl opíral o stanovy odpůrce a usnesení valné hromady odpůrce ze dne 4. 11. 2013, a proto se nejedná o vypořádací podíl, jehož výše by vycházela ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí, je v přímém rozporu s § 50 odst. 2 cit. zákona. [7] Právní názor krajského soudu je podle stěžovatele v rozporu s podstatou svazku obcí jako právnické osoby sui generis, sdružující obce, a také v rozporu se smyslem právní úpravy tohoto institutu, která zakazuje, aby se na svazky obcí užila ustanovení jiných právních předpisů než zákona č. 128/2000 Sb., nestanoví-li zákon jinak. Krajský soud navíc v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s. aplikoval zákon č. 90/2012 Sb., který nebyl v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně účinný. Závěr soudu, že vypořádací podíl nemá v posuzovaném případě veřejnoprávní charakter, ale soukromoprávní dle § 7 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je nesprávný. [8] V odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí výčet důkazů, o které soud opřel svá skutková zjištění; absentuje uvedení relevantní části obsahu smlouvy o založení odpůrce (ta vůbec není součástí správního spisu), a také stanov odpůrce, a stejně tak i usnesení valné hromady odpůrce ze dne 4. 11. 2013 (krajský soud vycházel z listiny, která také není součástí správního spisu). Není zřejmé, jaká skutková zjištění soud z těchto důkazů učinil, a chybí také úvahy, kterými se soud při jejich hodnocení řídil. [9] Stěžovatel navrhuje, aby NSS napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [10] Podle žalovaného se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, a není tak možné souhlasit se závěry soudu v napadeném usnesení. Žalovaný podrobně rekapituluje průběh správního řízení a shrnuje argumenty, které podporují jeho závěr, že spory vyplývající z veřejnoprávních smluv jsou oprávněny řešit správní orgány podle § 141 správního řádu, a nikoliv soudy v občanském soudním řízení. [11] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem Ministerstva vnitra a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v tom, že majetkové spory související s vystoupením člena (obce) z dobrovolného svazu obcí může rozhodovat pouze soud v občanském soudním řízení. Poukazuje na skutečnost, že krajský soud jí nezaslal žalobu k vyjádření, a neumožnil jí tak během celého řízení uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení. Osoba zúčastněná na řízení však závěrem uvádí, že napadené usnesení krajského soudu považuje za nesprávné a nezákonné, neboť soud měl i bez návrhu vyslovit nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 26. 11. 2013, čj. KUJI 79781/2013, a nicotnost rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2014, čj. MV-427-14/ODK-2014. Navrhuje proto, aby NSS zrušil napadené usnesení a současně vyslovil nicotnost správních rozhodnutí. IV. Přerušení řízení [12] NSS př